Teplice-Šanov

pásmo 25 ilustrací k j.č.

TEPLICE-ŠANOV                                                                                                                                                                                            8.-28.4.05

 

I.

 

tohle je poslední zkouška

                                               řekla propast

                musíš do mě skočit

 

rozhlédnul jsem se pověrčivě po domech a

platanech, které mě sem sledovaly celou noc

které se za mnou nemotorně plížily, a když jsem

se ohlídnul, snažily se nedát nic znát, bez účasti

přežvykovaly štěrk..

                teď stály napjatě, mimoděk se škrábaly

veverkami, a domy, které byly moc vzadu, si

stoupaly na špičky

                měl jsem své fanoušky, těšilo mě to u pod-

                                                                              břišku

                ne

                               vydechnul jsem, teklo mi to po rtech

jako smetana, jako bych líbal klín svaté ženě

               

                ne- ty skočíš do mě!

 

a popadnul jsem propast za dno, nasoukal si

jí ústy do krku jak hlubokou tak mělkou

                a polknul jsem

 

 

II.

 

chtěl jsem se smát

mohutné platany prozpěvovaly silnými hlasy

a v těch ženštějších z nich

rostly ze spolykaného štěrku

tepající skály

až se jim kulatila bříška

                                               nějak naprázdno

trochu                                   ale naprázdno

 

jako při pohřbu vévody

jenomže jsem byl víc jáma

než vévoda

 

chtěl jsem se smát

                               ale otevřel jsem ústa

a proskočila mi jimi kočka

 

III.

 

po dně

té propasti

jde kočka

na měkkých tlapkách

jde pomalu a ohlíží se

propast je veliká

 

IV.

 

po dně

té propasti

jde kočka

a propast ani nedýchá

aby se nezachvěla

jistě

                myslí si

 

jsem příliš veliká, než abych byla opuštěná

 

jistě

                myslí si

 

ale co kdyby mi utekla..

 

V.

 

                dívám se po těch dvou

                jako po krajině, kterou

                zakázali

 

kolem mě se srocují stromy, pochvalně kývají

strnulými kmeny a svraštělé nebe pulzuje

stařena před porodem

 

                dívám se skrze ně

                dívám se na sebe

 

a ty něžnější z platanů, s kulatými bříšky

mi nabízejí lásku

 

VI.

 

na dně té propasti

doběhla kočka k jezeru

                               nahla se nad hladinu

                               a poprvé se uviděla

že je černá

 

VII.

 

u toho jezera žil rybář                                                                                                                      

měl dvě dcery

jednu tak krásnou

že jí musel utopit

 

VIII.

 

miloval jsem se se stromy

miloval jsem se s cestou

která praskala, když se prohýbala

a štěrbinami betonu z ní vytékalo

semeno jak pryskyřice

 

sedal jsem si na lavičky

k opuštěným krabicím vína

a nechal si říkat od zlých duchů

 

jeden mi vyprávěl o muži

kterému při souloži

chytly vlasy tak

že shořel i se svou ženou

na vlhké prostěradlo se lepila

hromádka popela

 

 

 

IX.

 

opilá Alžběta

má zkrvácená ústa

 

X.

 

chodím

a ptám se domů

jestli v nich žijí lidé

ale pod peřinami, v prohnutých postelích

spí jenom sochy

někde sousoší

 

XI.

 

v jednom z těch domů

před záchodky

stálo akvárium

u něj holka

                                               když jsem vešel

rybíma očima šeptala

nějaké příběhy

z chaluh se

potácely malé rybky

zmuchlané tichým spánkem

a omámené probuzením

narážely nesmyslně na

stěnu akvária

 

a v panenkách té holky

něco uzamčené

bušilo úplně stejně

 

bloudilo po kluzké stěně oční

bulvy jako ručičky hodin

po měsíci v průčelí

vojenských lázní

                                               chtěl jsem se omluvit

ale v puse mi jen zabublalo

 

XII.

 

                lili tu čaje

do bílých misek

 

                konvicím

                stékal

                pot pod

                skleněnou kůží

 

                               vrtěl jsem v sobě kubíky prostoru

                               ocásek ulice skřípnutý vraty

do průchodu

                               ale nevstal jsem

 

s ověřeným úsměvem pod kukadly

nenápadně jsem se měnil

ve svůj taburet

 

XIII.

 

na schodech sv. Alžběty zatím

seděl čert

                                                sledoval

hořící domy, po šedých

stehnech města teklo mléko

a holubi trčeli v hlíně jako

zahozené šípy

 

já to tak nemyslel..

 

schoulený, chytnul se kolem kolen

a kopýtkem vyryl do schodu křížek

 

kostel se nahnul

a ukáplo z něj vína

 

že k sobě nemohli

aspoň si zaplakali

 

XIII.

 

sloupal jsem ze sebe

šaty

                a lil si vodu z konve

rovnou po těle

zůstaly po ní červené brázdy

jako po dívčích nehtech

 

nahý jsem vyběhnul ven, sehnul se k zemi

a ryl prsty ve hlíně

 

vidíte?

                               mluvil jsem k přízrakům

 

tady- tudy poteče veliká řeka, šíleným šeptáním

vymele údolí, Měsíc se skloní nad Zemi a bude

jí z něho číst budoucnost- tohle je čára života..

 

běžel jsem skloněný a platany mi rozpačitě uhýbaly

 

..tohle je čára života

tadyta, uzounká jako doufání--

 

běžel jsem skloněný, nesměl se narovnat

aby ta čára neskončila

 

sám jako žárovka

pokaždé když se pode mnou milovalo

zhasnul jsem

 

opilá Alžběta za mnou

měla zkrvácená ústa

a něco jimi šeptala

 

XIV.

 

přišourali se plyšáci

navlhlí

a vedli se mnou monology

XV.

 

půlnoční lázeňské hosty

jsem viděl jen já

                               začal Kolostuj

 

pohladím svlečené Teplice po pupku

a z podbřišku jim vytáhnu opařené

prasátko

 

pustím ho ulicí

mokré a prokřehlé

taky se bude         ohlížet

 

vyšplhám se přes pysky

stydké jako květináče

a stoupnu si dolů místo něj

 

venušin pahorek

omrzám

když z očí zasněží

 

XVI.

 

Kolostuj seděl sám

v telefonní budce

měl žluté tváře

 

šla kolem paní

rukama se objímala

na povislé hrudi

 

XVII.

 

                půlnoční lázeňské hosty

                jsem viděl jen já

 

                nejdřív se plazili hadi

                jak zplihlé penisy

 

                po svalech města (déšť

                je jediný pot, co mi voní)

 

                pořád tu někdo cvičí

                pořád tu někdo tvrdne

 

                na kámen tvrdne

                na žulu

 

                zduření hadi poslepu

                vráží třeba i do zdi

 

                třeba i do zdi, ženy

                kapesníku, kontejneru

 

                ale to měli i v jiných

                stoletích

                nemůžeme se ani vytahovat

 

                půlnoční hosty

                jsem viděl jen já

 

kráčeli, nesli se

                vznešení jako bílé měsíce

 

                dva nebo tři

                i zakopli..

 

XVIII.

 

se světlem je to jasné

 

                               přidal se Křtitel

a prsty si bubnoval o talíř

 

ke konci dne se promění

v pivo a rum

něco se poskládá do lampiónů

a zbytek propotí milenci..

 

pak ale přijde den

já budu bloudit městem

a v nějaké holce zůstane

schovaná noc

 

a třeba jsem

ve špatném městě ?

 

XIX.

 

taky jsem sedal

před kostely

a volal

                Bože, vylez!

ale to on ne

 

XX.

 

                potom se ozvalo zvíře

                jež chodí za zamčenými dveřmi

                svaté Alžběty

jako paměť

                cítím ho , jak se otírá

                z druhé strany starého dřeva

 

nemůžeš dýchat

to je dobře

to je dobře

jsem oheň pod jezerem

hladina města černá

a napnutá jak prostěradlo

bílý břeh první noci

zamrzlé kaluže před nádražím

tady se klouzali

kati bez kapucí

tudy šli

a město ztichlo

zavřelo oči při polibku

veliké jazyky se draly

betonem jak

slzy

a hrudník sudet se svíral

malými výbuchy

jsem potok pod městem

a jestli promluvím

protrhnu jeho

staženou kůži

vystřelím nad temnou hladinu

v podobě světlého

dívčího těla

bílého ohňostroje

a dá-li Země

bude tvoje tělo

a dá-li Nebe

uvidím ve vodě pod sebou

tvé lesklé oči

               

                poslední slova

                jsem už říkal

                já

 

                kdoví jak

 

                z gotických oken nad námi chrčel

Bach

 

XXI.

 

kdepak jsi ?

                řekla představa

a čumákem se mi

otřela o

čelo

 

XXII.

 

před úsvitem

začalo pršet

 

přízraky se slezly k loužím

stáli nad nimi jak vodotrysky

a zpod žeber jim vylézala

nějaká zvířata

 

                nad propastí dráp

                a oko

 

přízraků ubývalo

kanály se valila mýdlová voda

 

ale než zmizeli

úplně

                                sekla

                                u obrubníku

                                kočka holuba

 

čůrkem z něj teklo

k přízrakům

něco jako víno

 

XXIII.

 

a já je sledoval

z okraje střechy

nohy mi bimbaly nad okapy

jako zvony

a jak jsem tál v prosvítajícím slunci

pomalu těmi okapy odtékaly

 

zůstal jsem ležet

na dlažbě

jako kaluž

               

abys mě našla

rozčeřila

aby ses ve mně

utopila

 

jak se říká

 

XXIV.

 

na břehu jezera

se kočka schoulila

a usnula

 

teplá a sevřená

hromádka popela

hladí mě každým svým

výdechem

 

XXV.

 

utekl jsem všemu

kromě těla

stál jsem sám nad ním

a propast rostla tak

že místy bylo vidět dovnitř

 

Šanovem obcházel kamenný kůň

a sem tam přišel na otevřenou sedmikrásku

 

ano, ano

                  to je ono..

 

                huhlal a trhal ty kytky z hlíny

                vázal z nich takové dárečky

               

                po studené zemi, litoval, že se nevejde

                na obrubník

                               a pak si všimnul mě

 

ano, ano

                  to je ono..

 

                zahuhňal a vytrhl mě s hrstkou trávy

                z hlíny

 

                jak ve snu blázna

                ale tohle bylo doopravdy

---