Žabí pohádka

V jednom lese žila žabí rodinka, táta žabák, máma žabka a dvě malé žabičky. Bydleli  hned u potoka pod kamenem.
          Rodiče svým dětem vyprávěli každý den pohádku, učili je plavat a lovit mouchy.
         Jednoho dne přiskákala na návštěvu teta ropucha a byla moc vylekaná, už z dálky křičela "honem pod kámen"!
        Vystrašená rodinka se rychle schovala. "Ale co se to děje tetičko"?
        "Viděla jsem velkého hada, chtěl mě sníst, ale naštěstí šly lesem nějaké děti, had se leknul a pelášil na druhou stranu. Víte, jak jsem se polekala? Celou cestu pospíchám k vám, ani jsem se neodvážila zastavit a otočit."...
         A tak tetička vyprávěla a vyprávěla, až to malé žabky přestalo bavit a utekly si hrát k potoku a  to neměly dělat. Had tam sice nebyl, ale zato je vzaly do rukou nějaké velké lidské ruce..... žabičky se moc a moc bály, slyšely o lidech hrůzné historky, co všechno se jim prý může stát, -  hlavně od tety ropuchy, a tak se radši ani nepohnuly a čekaly, co se stane...
         Byly to ruce malého chlapce, který žabičky jen pohladil a zase je položil  na zem. Pěkně ho v tom letním horku chladily.
        Žabí sestřičky nečekaly a  rychle  se vrátily domů. Všechno rodičům dopodrobna vyprávěly.
        Maminka s tatínkem je vyslechli a řekli  "vidíte, vidíte děti,  až se zase vydáte samy ven, musíte být moc a moc opatrné a dávat si na všechno kolem velký pozor..."

       Pak si dali všichni čtyři studenou pusinku a šli  spokojeně spát - kuňk  kuňk...

- A to je konec pohádky...