Dračí hory

Dračí hory

         Seděla na břehu jezera. Zapadající slunce plálo ohnivě v rudých vlasech a bílé šaty dostaly barvu červánků. V upřeně hledících očích se zračily poklidné vlnky jezera. Tichý šepot vlnek příjemně narušoval zpěv večerních ptáků.

„Jsou překrásné že?“ Pomalým krokem přistupovala žena středního věku, tmavě hnědých vlasů, snědé pleti a až černých očí. Rudovlasá dívka se otočila. Pokaždé, když ji viděla, žasla nad krásou oné ženy, snad nikdy neviděla tak nádhernou bytost. Byla krásná, jak na těle, tak i v srdci.

„Ano, jsou úžasné, tak tajemné.“ Odpověděla dívka a opět obrátila zrak na teď již růžové hory. Slunce si pohrávalo s barvami, hory byly zbarvené od světle růžové až po krvavě rudou.

„Tajemné, to je ten správný výraz.“ Snědá tvář se zvlnila lehkým úsměvem.

„Zvedá se vítr. Každý večer čekám, až sem přivane vůni Dračích hor.“ Rudovlasá dívka se zhluboka se nadechla.

„Když jsem byla v tvém věku, taky jsem čekala. Někdy i dnes sedím na břehu jezera a hledím na hory. Představuji si, že jsem ptákem a letím do hor nebo že v dálce zahlédnu siluetu draka.“ Rudovláska se otočila a překvapeně pohlédla na ženu vedle sebe. Vítr tančil v tmavě hnědých vlasech, žena se otočila a usmála se dívčině překvapenému výrazu.

„Připadá ti snad zvláštní, že by mohli i dospělí snít?“

„Ne, nepřipadá, ale nikdy mě nenapadalo, že i ty. Asi je to zvláštní, připadáš mi tak jiná než ostatní.“ Dívčina pokrčila rameny a zhluboka se nadechla, vítr vanul od hor.

         „Když zavřeš oči a budeš se soustředit, dostaneš se tam, vzlétneš jako pták a sny tě donesou do Dračích hor. V černých očích se zračilo jakési tajemství, hleděla k horách, ale vypadalo to, že hledí spíše skrze ně.

Slunce ohnivě tančilo po vodní hladině a rudovláska zavřela oči, zhluboka se nadechla, cítila volnost. Soustředila se, jakoby se propadala hlouběji a hlouběji do sebe a nemohla dopadnout, svraštila obočí a snažila se vydržet, bylo to tak těžké. Začínala slyšet  normálnímu vnímáni neslyšitelné: každého  brouka po zemi chodícího, let malých mušek. Cítila i nepatrnou změnu větru, cítila samotný tep Země. V jednom okamžiku byla vším: rybou plavoucí v jezeře, ptákem vznášejícím se kdesi v oblacích a zároveň nebyla ničím, pouze dívkou sedící na břehu jezera.

Pak se to stalo: Najednou se vše uklidnilo, šílený kolotoč událostí se zastavil a ona stála pevně na zemi, avšak byla volná, jako pták, mohla vše: kdyby si přála být kdekoliv na tomto i jiném světě, byla by tam. Otočila se a viděla samu sebe sedící na zemi se zavřenýma očima a krásku vedle sebe, jak se na ni usmívá a mluví k ní, i když ústa se nepohnou: „Běž kam chceš, teď jsi volná.“

         Vznášela se lehounce nad vodou a plnými doušky vychutnávala pocit svobody, přála si být v Dračích horách.

Ocitla se na skále před jakousi jeskyní. Vchod nad jeskyní byl pomalován nejrůznějšími ornamenty, ale ona jim nerozuměla, byly malovány snad samotným stříbrem, neboť jiskřily měsíčním svitem. Oči se jí rozšířily úžasem, na ornamentech byli lidé, draci i jiná nadpřirozená stvoření. Zdálo se to být neskutečné, vždyť svět draků neexistuje a ona sama sedí na břehu jezera, přesto je zde. Zvláštní bylo, že lidé a draci byli v tak úzkém propojení, na některých ornamentech draci vystupovali jako škůdci: napadali stáda ovcí, jinde lidé na dracích létali a bylo patrné přátelství mezi nimi. Vše bylo poskládáno v mozaiku plnou záhad.

Náhle se otočila, přešla k okraji skály a shlédla dolů. Uviděla vesnici a za ní město, lidé dole pobíhali jako mravenečkové, dole vládl chaos. Dívka se znechuceně otočila. Odcházela směrem k lesu. Příjemná vůně lesa udeřila do nosu, snad tisíce let mu bylo. Mezi stromy pronikaly paprsky slunce a všude se vznášel jakýsi zlatavý opar. Ptáci švitořili ve větvích, vládl krásný klid, který utěšoval lidskou duši. Celý den se procházela po onom zvláštním místě, byla naprosto uchvácená kouzlem lesa. Přes den nepotkala člověka, až k večeru.

         „Hej, krásná dívko!“ Zrzka se spěšně otočila. Z dálky na ni volal  jakýsi pidimužíček, když k ní přišel, povšiml si, že je snědé pleti a mohlo mu být kolem padesátky.

„Ano? Kdo jsi?“ Řekla zrzka a lehce pozdvihla obočí.

„Kdo jsem já? Snad na to bych se tě měl zeptat já, krásná dívko. Obývám tento nádherný les, jsem příslušníkem posledního přírodního národu, říkají mi Malý.“ Usmíval se dobrosrdečně pidimužík.

„Těší mě Malý, ale bohužel ti nemohu odpovědět na otázku kdo jsem já.“Dívenka si posmutněla. „Jediné, co ti mohu říct je to, že právě sedím na břehu jezera a dívám se na Dračí hory, ale hovořím s tebou. Tak kdo tedy jsem? Kde jsem?“

„Ničehos se neboj krásná dívko, zde jsi v bezpečí, nikdo ti neublíží. Takoví jako jsi ty, se občas v Dračích horách vyskytnou stejně náhle, jako náhle zmizí a vrátí se tam, kam patří. Ti, co to dokáží se sem později i vrací.“

         Nastalo ticho……bum, bum, bum,…..po celém lese se nesl táhlý zvuk bubnů, zpívaly svůj zpěv hlubokým hlasem a vnášely do člověka příjemný neklid.

„Pojď se mnou! Svátky jara právě začínají!“ Křikl pidimužík, vzal dívku za ruku a táhl ji za sebou. Klopýtali o větve, skákali přes zurčící potůčky, bylo k úžasu, kde se bere tolik síly v starém mužíkovi.

„Počkej přeci! Kam mě to táhneš?!“ Volala útržkovitě, avšak odpověď nepřicházela, zdálo se, jakoby ji ani neslyšel.

         Jednu chvíli běželi po boku s jeleny, orli jim byli v patách, uháněli s větrem o závod. Vše bylo v pohybu.

         Bum, bum,…..bum…..“Utíkej krásná dívko!“

Najednou se míhali s jinými lidmi, doběhli do jakési lesní vesnice. Lidé byli ověnčeni věnci

 nádherných květin a úsměvy zdobily jejich tvář. Dívce zrudly tváře, když si všimla, polonahých mužských těl, ženy měly na sobě pouze bělavou řízu, která byla lehce průhledná.Byli bosí a rytmicky se pohybovali na příkaz bubnů. Ženy natahovaly k dívce ruce a lákaly ji mezi sebe. Pidimužík pustil dívku a kamsi zmizel. Udivená zrzka těkala pohledem ze strany na stranu, tu na ženu, támhle na polonahého muže.

„Pojď, neboj se nás!“ Ozvalo se jakoby z dálky, drobounká snědá žena se na ni usmívala.

„Ale, ale já vás přeci neznám, kdo jste?“

„Na tom přeci nezáleží, na všechno zapomeň, je Svátek jara, pociťuj sílu Země, sílu přírody a vesel se s námi, buď na okamžik jedna z nás.“

         Bum….bum…bum…“Buď pochválena Matko Země, přírodo sama!“

Ženy ji vtáhly mezi sebe, drobounká žena namočila ruce do červené barvy a přejela dívce po obličeji, do vlasů jí vpletly oranžové bobule a chválily její přirozenou krásu. Dívka si všímala, že vše kolem ní bylo z přírodního materiálu, kůže, dřevo, len,..žádná známka po něčem umělém.

Vyšli z maličké chýše směrem k obrovskému ohni. V pozadí seděli divoce pomalovaní bubeníci , měli na sobě masky zvířat, nějaká zvířata ani neznala. Některé masky vypadali jako dračí hlavy. Vše se začalo točit v přirozený koloběh života, nohy ji samy nesly k ohni a začala se rytmicky pohupovat, zvedala ruce k temné obloze. Tančila v kruhu s muži a ženami, ale nevnímala je, cítila jenom mučivou sílu, která byla v ní odpradávna, ale pouze teď se probouzela, cítila tep Země, její krev. Poklekla mezi vířící těla a vzala prašnou zem do dlaní, přičichla a cítila vůni Země, pomaloučku rozevírala dlaně a sledovala rozšířenými zorničkami, jak půda pomaloučku klesá zpět na své místo.

         Zem se otřásala pod tančícími těly, která se vlnila v rytmickém  bum…bum…bum….

Muži objímali ženy, všude panovala láska. Šlapala po květinách, které padaly ženám s hlavy při bouřlivém tanci. Jedlo se, pilo se a veselilo.

         Ticho. Bubny dozpívali, tanec ustal.

„Ó buď pochválený Svatý.“ Někteří šepotali, jiní mluvili nahlas, až téměř křičeli.

Starý šaman obešel celé ohniště a  každému se podíval do očí, jeho pohled propaloval až do nejniternějších koutků duše. Šamanovo scvrklé  tělo plálo nejrůznějšími barvami, byl zakryt pouze bederní rouškou ze staré kůže, na opasku měl zavěšené váčky s bylinami. Pozastavil se u zrzky, zadíval se do tmavě modrých očí, jako by na okamžik splynuli v jedinou bytost, i ostatní si toho všimli. Dívce zrudly tváře, ale pohledem neuhnula.

 Ty oči někdy viděla, ale kde? Šaman se pousmál a jeho obličej se pozměnil v jakousi povědomou grimasu.

         Stařec se otočil k dívce zády, něco si pro sebe mumlal. Pomaloučku se začínal pohupovat a něco nesrozumitelného vykřikovat, bubny začaly opět zpívat. Tančil pouze on, ostatní ho sledovali. Jeho zvláštní tanec se zrychlovat, otáčel se, poskakoval, nohama podupával, tančil sám s bubny. Při jeho tanci jakoby ožívaly masky bubeníků a na okamžik se zdálo, že bubnům dodávají dech oživlé masky. Sáhl do jednoho ze svých váčků a vhodil onu směs bylin do plápolajícího ohně.

         Vždyť je to přeci ten pidimužík, co mě sem dovedl!

Oheň začal zuřivě šlehat plameny okolo sebe, dav ustupoval, pouze šaman  neustával v tanci a ve svém mumlání. Nad ohněm se začal shlukovat světle modrý kouř. Dívka nemohla odtrhnout oči od ohně, kouř začal dostávat podoby.

Nad ohněm začínali kroužit draci z kouře a vedle nich maličcí kouřoví lidé.

         Šaman vhazuje další hrst bylin.

Viděla draky a lidi v harmonickém spojení, navzájem se učili k sobě se chovat, lidé využívali draky ve svůj prospěch a bylo tomu i naopak. Obrazy vyjadřovali harmonii a spříznění, až do chvíle, než se výjev začal měnit. Najedenou se ukazovalo, jak lidé draky zneužívají, dokonce je i loví. Lidé začali žít jako parazité na úkor draků, drak musel sloužit a člověk bezmezně vládnout. Jak kouřové obrazy byly podobném těm, které viděla na skále!

Začaly jí stékat slzy po tváři, lidé draky ničili, až téměř vyhubili, pár draků uniklo sem, do Dračích hor. Avšak draci svůj hněv jednou lidem splatí, pak člověku nebude pomoci, neboť co napáchal, se mu vrátí.

         Kouř začal mizet a šaman ustával v tanci, byl unaven. Pomaloučku odcházel do chýše. Ostatní pokračovali v tanci a v oslavách. Dívka si utřela rukávem tvář a hleděla tupě před sebe, tančící těla do ní vrážela, proto se vymotala z chumlu a vše pozorovala z dálky.

         Musím za šamanem!

Před chýší se zhluboka nadechla, odkryla kůži, která sloužila místo dveří a vešla.

„Buď pozdraven Svatý.“

„Vítám tě, čekal jsem, kdy dorazíš. Nač té formality, znáš mé jméno, tak mě jím tak i nazývej.“ Šaman seděl na zemi proti malému ohníčku, na kterém si vařil čaj. Chýš byla provoněna bylinkami a panoval zde příjemný klid. Dívka se posadila proti němu.

„To kouzlo mělo hlubší význam že? Nechtěl jsi pouze ukazovat draky, Malý.“

„Jsi chytrá. Ano, mělo hlubší význam.“ Nalil sobě i jí čaj a ona ho s vděkem přijala, neboť byla vyčerpána tancem.

„Ti draci měli představovat samu Matku Zemi, přírodu?“ Zeptala se nesměle.

         Chvilka ticha. Šaman se na dívku podíval a upil čaje.

 „Kde to jsem Malý? Kam jsem se to dostala? Proč toto vše vím?“

„Jsi tam, kde jsi chtěla být, unášena na křídlech snů jsi doletěla až jsem, do Dračích hor, mezi nás, poslední přírodní národ. Víš to, co ví v hlouby každý z lidí. Dříve bylo patrnější propojení lidí s přírodou, nežli je dnes. Cítila jsi tep Země, mezi dlaněmi ti procházelo tělo Země, splynula jsi s ní v jedno tělo při tanci, cítila jsi její bolest při kouzlu, plakala jsi za ni. Na okamžik jsi byla sama Země, za tento pocit bych byl ochoten zemřít, neboť je to jeden z nejkrásnějších zážitku, které může člověk prožít. Buď hrdá na to, že jsi to zažila, mohu ti slíbit, že na to nikdy nezapomeneš.“

         Zrzka zavřela oči, něco ji táhlo pryč. Přeběhl jí mráz po zádech.

„Malý! Něco mě táhne od tebe!“

„Byl ti dán vzácný dar: navštívit Dračí hory, ale nastal tvůj čas a ty se musíš vrátit.“

„Ale já ještě nechci!“ Vykřikla dívka, začala se jí motat hlava.

„Musíš jít, když budeš chtít a bude ti dovoleno, tak se sem jednou vrátíš. Nebraň se tomu!“

Kolotoč myšlenek se zrychloval a bubny přestávala slyšet i starcův hlas přicházel z dálky.

„Buď pozdravena krásná dívko, rád jsem tě poznal, věř a opět se setkáme.“

         Bylo chladno, vítr nepříjemně studil. Otevřela oči, v dálce se zračily nocí zahalené hory, kterým místní říkali „Dračí“. Postavila se a promnula si oči. Spala? Byl to sen či  skutečnost? Ale jak by to mohla být skutečnost?

„To je dost, už jsem myslela, že se nevrátíš, byla jsi tam dlouho.“ Otočila se, dívala se do známé krásné tváře. Hnědovlasá žena jí položila ruku na rameno.

„Takže to nebyl sen?“

„Byla bys zklamána, kdyby byl?“

„Ano, nejspíš. Vše bylo tak skutečné, prostě úžasné.“Chrlila ze sebe zrzka a přidávala nejrůznější zážitky.

„To některé sny bývají.“ Hnědovlasá žena si smočila nohy v jezeře a dívala se na hory.

„Já vím, asi to byl skutečně sen, ale tak živý.“

„Pojď, je už pozdě.“ Snědá žena  vystoupila z jezera a otočila se k horám zády.

„Mohu ti říct pouze tohle: když mi bylo patnáct, tak se mi stalo to samé, co tobě a dodnes se mi zadají sny o Dračích horách, sním o tom, že se tam někdy vrátím a budu tančit s muži a ženami okolo ohně za doprovodu hlubokého zpěvu bubnů.“

         Naposledy pohlédly na hory a potichu společně zašeptaly: Buď pochválena Matko Země, přírodo sama.

Poté odešly a zrzka si v duchu neustále opakovala: Nebyl to sen, nebyl to sen, já to vím!!!