Ptáče

          Májový déšť ho příjemně hřál na srdci. Dodával pocit melancholie, avšak  jemu to přišlo vhod, vzpomínal na ni. Podřepl si a prstem kreslil do suché půdy, kam dopadaly kapičky deště, srdce. Do něj jméno Anna.

         Při vzpomínkách na ni, se mu objevil na tváři ruměnec. Je to jeho první opravdová láska, je dokonalá, není hezčí a úžasnější holky než je ona, žádná jí nesahá ani po kotníky.

Začínalo víc pršet, přešel do autobusové zastávky. Nejdřív si myslel, že je sám, ale v rohu se krčilo malé ptáče. Mělo polámaná křídla a Jošt nevěděl, kde se tady mohlo to drobátko vzít. To nevadí, hlavní  je, že není sám.

         „Co se ti stalo maličký? Kde máš mámu s tátou?“ Ticho.

Jošt se shýbl a vzal ptáče do dlaní, zoufale se bránilo, ale on ho lehce sevřel a přitiskl k sobě. Uklidnilo se a jen tichounce pípalo.

„Jsi samo, stejně tak, jako teď já“ Ticho.

Hladil ptáče lehounce bříšky prstů a znovu  mu před očima vystupovala ze tmi Anna. Byla nahá a příjemně se usmívala.

„Auvajs!“ Vykřikl a zamračil se na malou pohyblivou kouli. „Nic jsem ti neudělal, tak toho nech, nebo tě tady nechám samotného!“ Ptáče si ho prohlíželo a vypadalo, že ho Joštova slova nezajímají. Byl lehce podrážděn, takové krásné představy. Venku se občas míhaly auta, jinak se nic zvláštního, pouze Májový déšť, který sílil a sílil.Vykoukl z okna zastávky, srdce v písku zmizelo pod návaly deště. Svraštil obočí. Představa, že by jeho láska s Annou měla dopadnout stejně byla děsivá.

         Měl bych jít domů, je pozdě. Povzdychl si.

„Nemůžu tam jít maličký.“ Řekl malému ptáčeti…….. „Nemají mě tam rádi.“ Zesmutněl….

„Prý moc chlastám, mamka našla u mě cigára, i když skoro vůbec nekouřím a ke všemu Anna asi není světice.“…..Slza mu stékala po tváři, city byly silnější, něž chlapská pýcha. Celý se roztřásl a ptáče mu nadskakovalo v dlaních. Nevydržím to, už nechci. Vzlykal a slova mu útržkovitě vycházela z úst. Jediné co ho drželo při životě byla ona, úžasná Anna, která k němu přicházela noc co noc nahá a usmívající se. Kdyby Anny nebylo, nebylo by ani mě. Právě vzpomínka na ni ho vysvobodila ze zajetí nočních můr o domovu.

         „Nic, asi spí nebo něco důležitého dělá.“ Při těchto slovech se podíval na mobil, ptáče ho pozorovalo. „Už dvě hodiny čekám na zprávu, snad napíše.“…Ticho….jen venku projelo veliké auto.

„Dnes byla moje ptáče, miluji ji.“ Oči mu zářili štěstím, úplně zapomněl na domov, myslel jen na ni, zčervenal. Vzpomínky byly tak živé, jako by od ní nikdy neodešel, jako by nikdy nepřestal líbat to dokonalé tělo, jako by vše trvalo dál a dál.

Prozvonil ji……nic..opět prozvonil….nic…..Anno, k čertu, už se ozvy!.....

         Ozval se mobil, došla mu zpráva.

Ahoj, promiň, že píši až teď, ale neměla jsem mobil u sebe. To, co se dnes mezi námi odehrálo se nemělo nikdy stát. Promiň, ale po dnešku jsem si uvědomila, že Tě nemiluji, po dobu našeho chození jsem Tě měla skutečně ráda, ale po dnešku je vše pryč…Vím, asi je to divný, ale právě po tom, sem zjistila, že by to nešlo… Co  jsi odešel, přišel ke mně Tomáš, ukázal mi věci, o kterých se holce ani nesní, s ním to bylo jiné, než s Tebou..Zamilovala jsem se do něho….Odpusť mi to a nezlob se na mě..Anna.

         Obloha se zatemnila, vzduch byl otrávený, Zem otevírala svůj děsivý chřtán. Vše pozbylo smyslu. Kolena se mu podlomila a on se sesunul k zemi, mezi vajgly a špínu v zastávce. Ptáče zuřivě pípalo, bojovalo o živost s Joštovými dlaněmi, které ho drtily.

Otevřel prázdné oči, uvolnil ptáče. Bolest přejížděla svými ostrými drápy po páteři a krutě ho drápala, dělala hluboké krvavé rány, které krvácely a krvácely…

        „Nic nemá smysl, život není, zemřel jsem, zradila mne.“ Říkal šeptem ptáčeti a ono mlčelo….. „Zabiji se.“…Ticho, jen déšť a auta.

Seděl, koukal do blba, nic nevnímal, pořád krvácel a rány se nechtěli hojit. Začínal chápat Annino divné chování, pohledy které vrhala na Tomáše, vše bylo jasné, zároveň nepochopitelné. Bez ní nemá život cenu.

V hlouby duše hlodal základní lidský pud sebezáchovy, ale mluvil příliš tiše….pouze šeptal. Bolest byla větší.

         Ptáče tiše sedělo na zemi a koukalo na Jošta. Chlapec vytáhl z kapsy skládací nůž, měl tolik funkcí, že by se na jedné ruce nespočítaly. Vyhrnul si rukávy, zavřel oči a nůž ho políbil na holou kůži, jako Jošt líbával Anninu. Ptáče pípalo, chlapec ho vzal něžně do levé dlaně a snažil se rychle vyrýt do dřevěných stěn srdce. Sil mu ubývalo, ale odhodlání zůstávalo. Vyryl srdce a do něho jméno Anna. Sesunul se k zemi a naposledy napsal do prachu, který pokrýval v silné vrstvičce podlahu: Miluji Tě…odpusťte…..

.