Praha

Koně stojí na červenou

ve městě pozlaceném

blesky a žlutými výlohami

s neprodejnými věcmi

po kterých můžeme jen toužit

beze strachu

jeden potlesk

v prázdném sále zpěváka

a herce na diváka

panto_mimové jdou domů

světem ozvěn petřínského sadu

plného lidí

nádraží svádí čekající neosobními světly

ale oni se nedají

vsugerují tramvaji jiné číslo

ale ona je tak oranžově staromódní

že jinudy ani nemůže

a třeba i pláče

nebo si zpívá

přeplněná černobílými tancujícími

nakonec i nymfa z podchodu

jen rodí děti a někdy i zvířata

to když se nikdo nedívá

a malé ohňostroje

v kanálu jsou oči

přemnožených draků

nuselák z modrých cév na nebi

prýští sebevrahy

Praha je celá OPEN

se zataženýma záclonama a zamčenýma

dveřma na závoru

vodotrysky se po půlnoci

sami vysychají

pod pohledy opilých očí

a trojbarevných žil

popálila jsem strom

a vykřičel mi do hlavy

slovo

žízeň