Noční telefonát

Byly asi dvě hodiny ráno a já spal. Najednou zadrnčel telefon. Vzbudil jsem se a prudce se posadil, až se mi z toho zatočila hlava. Telefon zazvonil znovu. Musel jsem jej zvednout.

"Haló?" zívl jsem do sluchátka.
"Ahoj, Hugo, tady je Jindřich," hlásil se můj přítel, jako bych ho nepoznal po hlase. "Hugo?"
"Jindřichu?"
"Já se byl podívat do zrcadla a nevidím se."
"Seš holt vožralej."
"Ne, Hugo, opravdu ne. Hugo? Mohl by ses, prosím tě, podívat do zrcadla?"
Musel jsem ho nějak uklidnit a tak jsem pravil: "Jindro, jdu k zrcadlu," přičemž jsem stále seděl na posteli. "Vidím se," zívl jsem. "Jindřichu, běž raději spát a jestli to ráno nebude lepší, tak mi ještě zavolej. Dobrou," položil jsem rychle sluchátko, abych mu nedal čas na odpověď.

 Najednou jsem pocítil potřebu dojít si na záchod. Opatrně jsem se zvedl. Nazul jsem si své pantofle a pomalu vykročil z ložnice. Na chodbě jsem si rozsvítil. Ve chvíli, kdy  jsem si po své pravici uvědomil zrcadlo,  jsem se zarazil a zůstal stát na místě. Chvíli jsem se překonával. Nakonec jsem se k němu přece jen otočil a pohlédl do něj.

...

Neviděl jsem se!