Návrat Teroru ----- část 10

No a je tu jubilejní díl mé knihy. :) Desátý díl. Náhodou je dneska taky desátého. No, budu rád, když mi napíšete nějaké pěkné kritiky. :)) (abych věděl jestli má vůbec cenu pokračovat dál :)

KAPITOLA 4
Noční útěk


Tma byla větší, než si kdy Albravan pamatoval. Seděl v lesíku před branou Elagnosu. Jeho druhové kromě Selerena, který šel do Tří Měsíců, seděli opodál u řeky. Řeka Ilis tady byla dost široká. Vtékala do města pod honosným obloukem, na němž byly pečlivě hlídané hradby. Několik metrů vedle byla Jižní brána. Hlavní vchod do města. Voda teskně hučela a Albravan se opíral o strom. Přemýšlel, kde může Seleren tak dlouho být. Byla téměř půlnoc a paladin se stále neobjevil. Ještě chvíli počkáme, pomyslel si Albravan a uchopil stéblo trávy. Přes tmu však neviděl co za trávu si strčil do pusy. Byla to Bahnitráva. Druh opia. Albravan ucítil její chuť a okamžitě jí vyplivl. Zahodil stéblo a šel ke svým přátelům k řece umýt se a pohovořit si s nimi. Půda zde byla měkká. Mech se často střídal z trávou a lišejníkem. Albravan došel ke korytu řeky a skočil k vodě ze břehu, který voda vymlela. Opodál stál Monerus s Keglanem a povídali si. Keglan zrovna vyprávěl čaroději veselý příběh o své milence nebo tak něco. Monerus si najednou všiml postavy sehnuté u vody a oplachující si obličej. „Seleren ještě nepřišel?“ Zeptal se náhle Monerus. Albravan se ani nezvedl od vody. „Ještě ne. Dělá mi to starosti.“ „Možná se v katedrále zdržel. Třeba tam našel nějakou ženskou.“ Monerus se zasmál a obrátil se na Keglana. „Prosim tě. Vždyť je to paladin. On není jako ty a ta tvoje milenka.“ Keglan se odrazil a chytil se kořenu stromu. Vyhoupl se nahoru na břeh a řekl: „Tak pojďte. Měli bychom jít našeho paladina hledat, nebo nám ještě spáchá nějaký hřích.“ Albravan si naposledy ošplíchl obličej studenou vodou a potom se chytil nejbližšího kořenu a vytáhl se na břeh. Monerus ho napodobil a za pomoci Keglanovy ruky se mu podařilo vyšplhat nahoru. Vydali se směrem k silnici, která byla nedaleko, hned vedle lesíku. Ještě než došli na okraj, uviděli, jak se nedaleko od nich prochází, nebo spíše prolétává modré světlo. Albravan se zdržel, aby mohl upozornit ostatní a potom se všichni společně vydali směrem k němu. Na chvíli se zastavili a slyšeli praskat větvičky. Pomalu se blížili. Světlo začalo slábnout. Už byli téměř na dosah. Monerus najednou šlápl na větev a ta hlasitě zapraskala. Světlo se zastavilo. Albravan se též zastavil i všichni ostatní. „Albravane?“ Ozvalo se světlo. „Jsi to ty? Jste to vy?“ Albravan si oddychl. Poznal Selerenův hlas a hned odpověděl. „Ano. Konečně jsi tu. Měli jsme starosti. Kde jsi sakra byl?“ „Měl jsem po městě honičku s kultisty. Celý den jsem jim utíkal. Nakonec jsem s nimi stejně musel bojovat. Jo a do katedrály jsem nedošel. Takže nikdo neví, že jsou kultisti ve městě. Kromě nás samozřejmě.“ Albravan došel k paladinovi a řekl: „To je teď jedno. Dřív nebo později se na to přijde. Třeba cestou potkáme někoho mířícího do města. Potom mu to můžeme říct.“ Keglan odfrkl: „Tsse myslíš, že když někomu řekneme, že jsou ve městě Černý lebky, tak že si to nerozmyslí a neobrátí zpět?“ „Keglan má pravdu. Jen idiot by jel do města, kdyby věděl, že tak je Blackskull.“ Přitakal Monerus. „Každopádně my se nevracíme,“ řekl Albravan „my míříme na Tarndeep. Hrad mého otce. A můj samozřejmě. Odtud na jih. Máme v plánu projít Dearl’dorský les až do Haedunu. Tam se obrátíme k Thwarskýmu pohoří.“ Seleren si založil ruce v bok a řekl: „Koukám, že jste toho stihli dost vymyslet, zatímco jsem utíkal těm pohanům.“ „Neměli jsme co dělat, tak jsme… to vymysleli.“ Řekl neobratně Monerus. „Kdyby ses neflákal ve městě,tak jsme tě mohli taky nechat něco vymyslet. Jenže ty ses holt musel honit po městě s chlápkama, co maj černou kápi na hlavě a velký hnědý v kalhotách. Slyšel jsem, že z jejich pána jsou hnědý i za ušima.“ Řekl Monerus a hlasitě se zasmál. „Moc vtipné čaroději. Byl bych však rád, kdyby sis nechal své rádoby vtipné poznámky pro sebe. Protože po tom dnešním přespolním běhu nemám zrovna nejlepší náladu.“ „Ale,ale. Pán paladin nemůže ještě teď popadnout dech co? A kolik si jich vlastně vyřídil. Jednoho? Dva?“ „Sklapni Monere!“ „Cože! Neříkej mi sklapni ty Danutova nádhero. Huba ti dneska jede jako šmelcovač vodpadků!“ „Monere sklapni!“ Zařval notně naštvaný Seleren a ohnal se rukou po čaroději. Ten uhnul a spustil nanovo. „Takhle jsi nemoh vyřídit ani jednoho z těch šmejdů. Když se netrefíš ani do mě.“ Monerovi se do obličeje zaryla tvrdá paladinova pěst. Čaroděj se zapotácel a ohnal se zpět. Seleren chytil jeho ruku a skroutil mu jí. Monerus zalapal po dechu a kopl Selerena do nohy. Ten ho pustil a připravil se na další nápřah. Monerus řval a mlátil kolem sebe jako zběsilý. „Ticho. Ticho!“ zařval Albravan a odtrhl od sebe dva zápasníky. „Neslyšíte něco?“ Směrem od městské brány a taky na hradbách se ozývaly hlasy. Skupinka se přiblížila k okraji lesa a všichni se nyní dívali k bráně, odkud vycházela skupinka černých postav. Jeden z nich se postavil na velký kámen vedle cesty a pořád někam ukazoval. U toho mluvil. Ale nemluvil tak nahlas, aby ho Přihlížející skupinka slyšela. Keglan se nervózně vrtěl a po chvíli řekl: „Nuda.“ A vydal se směrem ke skupině černých postav. Lesem samozřejmě. Monerus ho už chtěl zastavit, ale Albravan ho chytil za ruku. „Neboj se chlapče. On to zvládne.“ Sotva odešel, přiřítil se ze tmy. „Dělejte! Běžte! Jsou to kultisti. Hledají nás! Běží za mnou! Vypadneme odsud!“ Albravan sykl: „Do hajzlu.“ Rychle se otočil a snažil se dohnat zdrhajícího Keglana. Ten byl daleko vepředu. Za sebou slyšel válečný řev kultistů. Albravan běžel, co mu síly stačily. Byl unavený, protože byl už dva dny vzhůru. A to nepočítal, že za tu dobu několikrát bojoval s těmi temnými kultisty. Pomalu začal dohánět Keglana, který těžce podcenil zraněnou nohu. „Sakra Keglane. Necháváš za sebou krvavou stezku. Takhle se jim neschováme.“ Keglan udýchaně kývl. Najednou zakopl a rozplácl se v borůvčí. Vstal a opět se rozeběhl. Albravan se na něj podíval. Jeho tunika byla zbarvena do ruda. „Proboha Keglane! Pospěš. Jsi v poho?“ Keglan se na něj nepodíval, ale řekl: „Jasně… jsou to… jenom… borůvky.“ Albravan se ohlédl. Monerus a Seleren jim byli v patách, ale černí kultisté se zastavili. Něco volali, ale nebylo rozumět. Pravděpodobně jejich řečí. Mnozí z nich si ze zad sundali luky a pálili jednu salvu za druhou. Mnoho střel se zarazilo o stromy. Mnohé však málem našly cíl. Keglan se střelám naprosto suverénně vyhýbal. Ostatní se schovali za stromy. Keglan najednou uslyšel dusot kopyt. „Po silnici jedou jezdci!“ Albravan vykoukl zpoza stromu a spatřil, jak se ve tmě za větvemi míhají stíny. Monerus přiskočil k Tarndeepovi a šeptl mu do ucha: „Neměli bychom vypadnout?“ Albravan kývl hlavou. Monerus si toho však ve tmě nevšiml. „Jdeme.“ Sykl Albravan a všichni se vydali lesem dál. Jezdci něco řvali. Potom se rozjeli jejich směrem. „Běžíme!“ Zařval Seleren a všichni začali utíkat. Jezdci v lese nejeli tak rychle, ale i tak byli rychlejší, než pěší cestující. Brzy jezdci začali téměř šlapat na paty Monerovi. Čaroděj si to velmi rychle uvědomil. Snažil se zrychlit klus. Jezdci ho však dotahovali. Zrychloval. Víc. Najednou se mu nohy zapletly do ostružiní a on upadl. Jeden z jezdců ho přeskočil. „Iš garough karam-pharaz kišnúk klorol paraf!“ řval jeden z jezdců. „Genzo, genzo!“ Křičel druhý. Monerus se snažil vymotat z ostružiní, ale potom si uvědomil, že kolem něj krouží černí koně. Měsíc už chvíli nebyl schovaný za mrakem. Naopak svítil jasně. Jako kdyby chtěl, aby jezdci Monera neztratili. „Morgul barenzis Danut.“ Vyslovil Monerus a s výkřikem se rukama odrazil od země, až se postavil. Kolem něj se vše v tu chvíli zachvělo. Jako kdyby měl v pažích sílu obra. „Jsem s tebou Monere!“ Křičel Albravan a rozeběhl se zpátky. „Gház! Dunein gház! Iši kolohnil Danut kaparim!“ Zakřičel Seleren a vrhl se za ním. Keglan vytáhl dýku, kterou sebral jednomu kultistovi, a rozeběhl se směrem k jezdcům, kteří stále jezdili kolem Monera v kruhu. Čaroděj rozpřáhl ruce a zasyčel. Velký jezdec, který měl jako jediný helmu místo kápě, vytáhl meč a zařval nesrozumitelná slova. „Jsem čaroděj Dalnar ! Vládnu magií ohně ! A vám, stvořením temnoty, nebylo dovoleno vstoupit na tento svět. Vraťte se do temnoty, která vás zplodila !“ Po těchto slovech se ozval ostrý zvuk ohně. Zpod Monerovy kápě šlehaly plameny. Místo rukou měl nyní pouze červené plameny šlehající vzhůru. Vztáhl ruku k nebi a z těchto ohnivých jazyků se začala linout oslepující záře. Černí koně se začali plašit a někteří dokonce shodili své neobratné jezdce. To už u nich stál Albravan, aby ukončil jejich životy. Ohnivý přízrak Monera se začal rozpínat svými plameny do všech stran. Černí zmateně pobíhali po zemi, nebo se dali na útěk a štvali koně neúnavně zpět k bráně. Poslední jezdec, který se marně snažil ujet, byl zasažen sršící ohnivou lebkou. Ta se skučením prolétla kultistovi tělem a potom pohltila jeho hlavu. A v záři ohně se tento zhroutil. Monerův přízrak pohasínal. Brzy z něj zůstal pouze čaroděj se zářícíma očima. Po chvíli se i ty uklidnily a chytily normální barvu. (to však nebylo ve tmě vidět.) „Panebože Monere,“ zvolal Albravan „Netušil jsem, že dokážeš takovou věc.“ Monerus zavrávoral, ale Seleren se mu postavil oporou. Ihned se však odtáhl. Monerus se opřel o strom a zhluboka se nadechl. „Já to také nevěděl. To ale nebylo umění, které mě naučili. V návalu hněvu jsem se neudržel a…“ Monerus utichl tak náhle, že se Albravan lekl, že Monerus ani nedýchá. „A co?“ Chtěl vědět Albravan položil čaroději ruku na rameno. „A použil magii temnoty.“ „Magii temnoty?“ Nechápal Albravan, ale nenápadně sundal ruku z čarodějova ramene. „Nikdy to nechci zažít znovu. Mohlo by mě to zvrátit ke špatné straně. Mohl by mě ovládnout trvalý hněv a mohl bych vás zabít.“ Monerus udělal krok a potom se napřímil. „Nechtěl jsem, aby se to stalo.“Řekl a pokračoval dál v chůzi, jako by odcházel. „Možná, že jsi nás zachránil. Možná bychom byli mrtvi nebo zajati.“ „A možná by to tak bylo lepší.“ Odsekl Monerus a neotáčeje se pokračoval dál. Albravan jemně pokynul přátelům a v tichosti se vydali za ním.

---