Konec jednoho honu (Moderní lovec vlkodlaků)

„A je po všem,“ utrousil jsem - v mysli si již představuje, jak se v blížícím čase oběda pěkně nadlábnu.

„Byl to dobrý muž,“ připomněla mi sekretářka, „přestože jsem ho k smrti nesnášela.“

Pokýval jsem hlavou, ignoruje přitom do uší bijící protiřečení, a rozevřenou dlaní si setřel nakupený pot z čela. Na moment jsem se zamyslel nad tím, jak nechutnou práci to vykonávám a taky jestli dnes přijede tchýně… Z tohoto stavu mě vyrušil až podivný zvuk linoucí se zpoza dveří vedlejší místnosti.

Ten zvuk mi byl povědomý. Těžko bych ho popisoval… Zkuste si představit řvoucího Tyranosaura-Rexe z prvního dílu Jurského parku, vyhládlého vetřelce z jakékoli části alieního kvarteta, smích Jar Jar Binkse z nových Hvězdných válek a projímadlové sraní z kultovní teenagerovské komedie Prci, prci, prcičky. Vzniklý mix by asi nejvíce vystihoval zvuk, s nímž bylo mé pozorné ucho konfrontováno několik vteřinek poté, co jsem opustil někdejší pracovní prostory Ing. Procházky.

Mou myslí rázem proběhlo necenzurované: Co to… kurva… je?

Ihned jsem vyloučil možnost, že by Procházka špatně zamířil a zbaběle si to našil do dolní končetiny. Když se k tomuto řevu záhy přidal zvuk lámajících se kostí a pukání krvavých puchýřků („puk… puk… puk…“), zamítl jsem též nabízející se variantu, že by se mohlo jednat o netradiční vyzváněcí melodii na nové Nokii. V tomto seskupení mi již nečinilo obtíže zařadit zdánlivě nesmyslný mix do přihrádky „Příznak něčeho podělaně nebezpečného“.

Sotva jsem stačil svou rozvětvenou dedukci zauzlovat tkaničkovým spojem, dveře od šéfova kanclu se doslova a do písmene rozletěly. Pravda… nerozletěly se tak, jako když vrhnete mezi skupinku seroucích holoubků dvacetikilovou kovadlinu, ale rozletěly se přibližně tak, jako když člověk polkne tikající nálož.

Stovky menších i větších třísek pročesaly mou hustou hřívu. Některé se stačily v mých loknách uhnízdit, jiné se jen „varovajícně“ otřely - avšak většina z nich mě minula s rezervou víc než metrovou. O to strastiplnější problém nastal s většími kusy bývalého dveřního křídla. Přestože jsem všem částem reflexivně uhnul po vzoru svého gumového kolegy v černých brýlích a dlouhém plášti, ta největší a nejzahrocenější mě nemile překvapila při zřídkakdy vídaném útoku zezadu. Nejostřejší kus dveří se tzv. buzerem vrátil zpět a zarazil se mi bez ostychu přímo do zadku.

„Áááárgh,“ zařval jsem. Marně jsem se snažil potlačit slzy na krajíčku – bolelo to jak čert.

„Že by houser?“ zeptala se mě debilně sekretářka.

V ten okamžik jsem nevěděl, co mám udělat dřív. Jestli si mám z řiti vyprostit ty dveře, anebo jestli mám do řitě poslat tu krávu…

Chvilku jsem jen tak funěl, přemítal nad inteligencí některých jedinců a pak přeci jen učinil to, co bylo z hlediska bolesti nevyhnutelné. Uchopil jsem konec trčícího dřeva a při jeho prudkém vytažení si hlasitě ulevil: „Nechtěla jste jít náhodou do té posrané Hypernovy!?“

To už se ale má pozornost upínala ke stvoření stojícímu mezi futry s okleštěnou verzí dveřního křídla. Dvoumetrová chlupatá zrůda s nabobtnalou hrudí, tenčími nohami, ale o to silnějšími prackami…

Vyschlo mi v ústech. Něco podobného jsem v životě neviděl. Vlkodlaky jsem měl ve své mysli zafixované jako mnohem milejší zvířátka.

Bylo jasné, že musím něco udělat, něco říci… učinit přítrž nepříznivě se vyvíjející situaci a položit zárodky vzájemného míru. Pohled na mého soka mě však v této snaze neutvrzoval. Vyceněné tesáky, rudé pramínky v očích a naježené chlupy v oblasti bederní nasvědčovaly opačnému.

Nejistě jsem se pousmál a pokusil se být vtipný: „Nedáme si kuř-pauzu?“

Můj návrh se nesetkal s nikterak valným přijetím. Ba naopak… sotva se mi přestalo prášit od úst, užuž došlo na přivítací úder. Poněkud odrostlejší vlkodlak se po mně ohnal svou dlouhou prackou a pětilístek ostrých drápů minul mou tvář jen o fous. Druhý úder se dostavil takřka vzápětí a byl doručen prostřednictvím druhé tlapy. I ten jsem se štěstím odrazil.

Ačkoliv byly tehdejší chvíle mého bytí pod sluncem ryze kritické (to je má oblíbená fráze), nemohl jsem si nevšimnout, s jakým nezájmem se k celé záležitosti staví za stolem v poklidu sedící sekretářka. V jedné ruce čoudící cigárko, v druhé telefonní sluchátko a zrak upřený kamsi za okno.

„Ahoj Katko! No to jsem já… No já! … Peťule! … Jdeme teda do té Hypernovy?“

Beze zbraně a s maximálně staženým žaludkem jsem i nadále pokračoval v čím dál více prostupnější sebeobraně. Zaskočen aktivitou svého soka, nezmáhal jsem se na žádnou odezvu a údery jsem více-méně pouze přijímal, nikoli rozdával.

„Slečno!“ pokusil jsem se přimět k pozornosti neaktivní osůbku v pozadí, „nechtěla byste mi podat pistoli z vedlejší místnosti?“

V momentě, kdy jsem takto zvolal po pomoci, jsem nepatrně slevil ze svého střehu a polopěst vlkodlakova se poprvé střetla se svým cílem. Otupen tímto kontrem, povalil jsem se na zem, odplivnul několik gramů méně hutného kečupu a zrakem zaevidoval škody způsobené na své hrudi. Čtyři hlubší šrámy, jedno obnažené žebírko a… …a totálně zničená košile!

„Ta byla z Kenvela!“ vykřiknul jsem jako smyslů zbavený a gymnastickým manévrem se postavil zpátky na nohy.

Tato reakce Ing. Procházku zaskočila, a tak nebylo divu, že se pokusil získat ztracený respekt nazpět. Doširoka rozevřená tlama se sadou ostrých nerezových nožů se k tomuto účelu hodila více než dobře.

„Ty si asi nečistíš zuby?“ neodpustil jsem si trefnou narážku.

Domnívaje se, že se opakováním dostaví lepší výsledek a já snad projevím strach, pokusil se vlkodlak o repete a opět se mi naskytl krásný pohled až do Procházkova žaludku. Této méně nebezpečné chvíle jsem využil k popohnání liknavě se loudající sekretářky: „Tu pistoli! A rychle!“

Bojování na dvou frontách zároveň mě přinutilo ke zbrklosti. Střídaje své pohledy rychlostí světelnou, nevšimnul jsem si zárodku mocného rozmachu, a tak jakmile jsem okřiknul krávu Petru, už už jsem letěl vzduchem, míře se to hlavou do tvrdé panelové stěny.

Následný krutý náraz mě připravil o poslední zbytky vzdoru (a stěnu pak o špatně nanesenou sádrovou omítku). Omráčen tímto zásahem, sesypal jsem se na zem jako domeček z karet. Vše pak ještě zpečetil nevyhnutelný pád kukaččích hodin a tradiční zhroucení části panelového stropu Hurdis.

Na necelou minutu jsem se ocitnul v jakémsi bezvědomí. Během cesty vstříc bílé bráně mě vyrušila až sekretářka. Fackujíc mě jako neposlušné děcko…

„Tak už jsem tu pistoli našla,“ sdělila mi hned poté, co jsem přišel k alespoň částečnému vědomí.

Zaostřil jsem zrak a nikterak nepřekvapen stupiditou třicetileté ženy pověděl: „To je kuličkové péro…“

Sekretářka nevěřícně zakroutila hlavou a pousmála se: „Já jsem ale blbá…“

Neshledal jsem jediný důvod, proč nesouhlasit, a tak jsem v polosedě přitakal: „Ano, to jste.“

To už jsem ale zbystřil hrozivě se jevící vysklené okno.

„Kde je?!“ vyhrkl jsem.

„Kdo?“

„Ten vlkodlak přece!“

„Proskočil oknem.“

Tuhle prekérní situaci jsem nemohl nechat neokomentovanou. „Do prdele,“ hlesl jsem a s vypětím všech zbylých sil se doplazil k prázdnému okennímu otvoru. Ten pohled mi málem připravil zástavu srdce. Všude chaos a zmatek, křičící lidé…

Za tohle by mi šéf nepřidal…

***

  „Ty mi nezdrhneš,“ řekl jsem si sám pro sebe a v mžiku se postavil na „zadní“. Nerozloučiv se s lidskou blbostí, rychle jsem vyběhnul z Procházkovy reklamní agentury a namířil si to k tramvajové zastávce. Schody jsem bral po šesti, neřkuli po celých ramenech.

Předchozí střet s vlkodlakem mě však nadobro vyšťavil. Nebylo v mé moci jej doběhnout a už vůbec ne stihnout tramvaj, do níž onen chlupatý prevít naskočil. Toho bych nebyl schopen ani za „střízliva“. Řidiči městské hromadné dopravy jsou v tomhle směru pěkně vychcaní. Moc dobře ví, kdy co zmáčknout a kdy šlápnout na pedál, a vyžívají se v tom, když vám mohou zavřít dveře přímo před nosem.

Když jsem naprosto udýchaný doběhnul na ostrůvek, samo sebou, že jsem si pěkně nahlas ulevil.

Mé klení nenechalo němou na kraji čekající důchodkyni.

„Ten pejsek byl váš?“ zeptala se mě starostlivě.

Skoro se váleje na zemi, pokýval jsem hlavou a několikrát si odkašlal. „Ano, byl…“

„A co budete dělat?“ pokračovala stará paní.

„Co budu dělat?“ zmínil jsem položenou otázku a na okamžik se odmlčel, „nebudu dělat nic.“

Má odpověď důchodkyni překvapila: „Nic???“

„Ano, nic…“

„To nechápu… Jak můžete bejt tak bezcitný?“

Reakce evidentně slepé paní mě pobavila. Pousmál jsem se, zahleděl se do slunečních paprsků a pak pověděl to, co nemohla vůbec pochopit:

„Přívoz není můj rajón.“

Konec