Horké slzy ve sněhu

Četl jsem na Písmákovi tuto báseň, když...

...v tu chvílí kolem mne byla náhle tma prosvětlená naoranžovělými pouličními lampami, jejichž světlo se odráželo od bílého sněhu. Všude bylo ticho, mrazivé ticho jaké bývá jen ve večerním, sněhem pokrytém parku. Usínající vrána na jedné lampě si protáhla křídla, ale ani ona neporušila nepsanou dohodu nehlučna. Pak jsem udělal krok, abych se podíval na tu dívku, která seděla na lavičce spolu s oním chlapcem. Sníh kolem nich byl jen nedbale smeten jedním pohybem ruky v rukavici, ta dívka dokonce možná seděla přímo ve sněhové pokrývce lavičky. Ačkoliv jednoznačně přišli spolu, jako by to byli dva cizí lidé ...či...dva odcizující se lidé. Nebylo mezi nimi fyzicky mnoho prostoru, ale o to větší propast byla mezi nimi - cítit. Dívka plakala, tiše, jako když padají vločky. Mokré kapky se jí v tom oranžovém světle leskly na tváři a já si maně pomyslel, že možná zmrznou na malé kousky ledu. Chtěl jsem přistoupit a setřít jí ty slzy, ale nemohl jsem blíž k nim pro tu bolest, která se řinula ven z obou jak z otevřené rány v břiše velryby, když vyrvete ven harpunu. Kolem se zachvěl vzduch a bílé mokré sněhové vločky se rozjíveně vrhli vstříc čekající bílé kohortě záchranců. Na chvíli jsem odvrátil zrak abych prohlédl tou bílou clonou a když se můj pohled vrátil k oné lavičce, byly tam jen dvě bílé sochy na které zvolna dopadal sníh.... Ta černá vrána na lampě náhle posměšně zakrákala a já měl náhle pocit, že jsem se probral z podivného snu. Sněhové vločky se mi zachytiy na řasách a reakcí mých očí byly horké slzy, které mi vyrazily z očí. Přitáhl jsem si límec zimníku blíže k sobě a otřásl se při doteku mokré látky. Spěchal jsem domů a pod nohama mi křupal sníh. Bylo ticho jako v kostele. Už jsem se neohlédl.

---