slzy

Je to můj první uceleny celek, který se jakš takš povedl.

Je jedno jak se jmenuji a odkud pocházím, už dávno jsem přestala být člověkem a ještě dýl jím skutečně nejsem. Litují svých činů, ale časem i svědomí poleví ve výčitkách a srdce přestane želit dávno mrtvých. Jedině vzpomínky přežijí tíhu času, ale některé i po staletích mají ostré hrany.

Jsem tvor zvaný striga a mou potravou jsou lidská srdce. Ano, upřednostňujeme ve svém jídelníčku muže, ale jen z důvodu, že ženy se mohou stát jedny z nás, a je jen v našem zájmu, abychom se nepřemnožily. I my, jako doba a lidi, mutujeme. A je jen otázkou času, kdy něco začne požírat nás.


Proč ti to vlastně vyprávím? Protože jsi mrtvý a má další vzpomínka.

Přemýšlel jsi někdy, kolik minut z tvého životů je malicherných? Kolik hodin jen tak prosedíš nad bezvýznamnou a nic neříkající myšlenkou? Stejně ji před tebou už několik hlav vyslovilo. V podstatě se dostaly dál něž ty, tak a teď se zamysli, jaké je to žít navěky. Ale to je jiný příběh, který tě nemusí zajímat.

Byl krásný jarní den, ale přesto byl pro mě jen jedním z mnoha. Ano, jeden z mnoha, ač v tomto dni jsem měla vykonat jistý rituál krmení mého „nového„ života.

V tvých vyhasnutých očích vidím otázku. Proč o svém životě hovořím s přídechem ironie, či snad sarkasmu? Nesnáším ho od svých prvních temných krůčků.

Ale abych pokračovala…

Být hladová, pro mě znamená trpět zbystřením mých smyslů. V běžný čas žiji normálně, mám práci, byt a dokonce i kočku, ale vyjít v tomto období na ulici bych nazvala agónií nechutnosti a bolesti.

Upokoj svojí zvědavost můj příteli, hned ti to přiblížím.

Když vyjdu na ulici v tak krásný den, kdy lidé zahalují svá těla jen do pruhu látky na ramínkách a voní se parfémy, které stejně nezaženou puch potící se masy. Ten den, kdy musím vyjít, se do mě vpíjí špína a smrad! Ten den, kdy mne mé oči bolí pod návalem pestrých barev. Mé tělo strádá pod návalem hladu, tlačí na mou mysl, abych ukojila hlad a dovolila touze zabíjet. V jeden takový den jsem procházela starou Prahou. Stmívalo se a já ještě nenašla tu správnou osobu…

Abys pochopil, nemůžu sníst jen tak někoho, dotyčný mi musí vonět a hlavně mě musí volat. Ne, že by přímo zavolal mé jméno, ale svým neštěstím, hněvem či zoufalstvím. Musí volat po odplatě, po pomoci, po trestu. I ty jsi mi voněl stavem své mysli, i ty jsi mě potřeboval a volal mě. Nejsi jediný, každý člověk někdy volá po smrti.

Šla jsem tedy dál a stále jsem nezaslechla zvuk, který by mě uspokojil. Byla už skoro tma a lidé odcházeli do svých domovů...Tehdy mi malinko ulevila představa, že se alespoň pročistí vzduch, ale to byla malá útěcha pro mou potřebu. Procházela jsem uličkami stále dál až jsem zjistila, že nevím, kde jsem. Tak dlouho jsem v těch místech nebyla a lidé „nové doby„ stačily přestavět tu krásnou Prahu na další světovou metropoli. Pomyslela jsem si „Jaká škoda„ a ještě pořád si to myslím. Hodlala jsem své hledání pro dnešek vzdát a v tu jsem zaslechla hlas, spíše hlásek malého dítěte. Šla jsem po zvuku a hlas sílil. Už to nebyl hlas, ale řev. Málem mi tenkrát upadly uši a hlava se rozskočila, ale našla jsem ho. Měla jsem štěstí a nenarazila jsem na ženu, ale na zkroušeného muže sedícího na lavičce. Hlavu měl v dlaních a postoj ramen tak zoufalý.

Obraz pro malíře, který by chtěl vyjádřit lidské utrpení. Vždy je to takové, vždy je to pod závojem neřešitelné situace, která jde vyřešit, ale vaše duše vždy volí nejtragičtější volbu, kterou zvolit lze. Ano, ten muž chtěl spáchat sebevraždu, ale k tomu se dostaneme později. Šla jsem k němu, lidé v takové náladě mají sklony zpovídat se cizím lidem a byla bych blázen, kdybych této situaci nevyužila. Došla jsem k lavičce a sedla si vedle něho. Ani se na mě nepovídal, jen prohodil takovou tu frázi: „Jděte pryč, nechte mě být.„ Vytáhla jsem cigaretu a nabídla i muži. Odmítl, že prý nekouří, tak jsem skovala i tu svou a jen tam tak v tichu seděla.
„Hele poslyšte, co chcete? Jestli mě chcete provokovat, tak jste si vybrala špatnou chvíli!„ Byl prchlivý a tak zraněný, skoro mě dohnal k slzám. Ne, ne, nedělám si srandu, tehdy ne.
Odpověděla jsem mu něco ve smyslu, že jsem taky hodně hřešila, ubližovala lidem, ale že se něco ve mně zlomilo a já se teď snažím lidem přinášet radost. Myslím, že mi nevěřil a to také vyzařovalo z jeho pohledu, tak jsem ještě dodalo něco ve smyslu, že z něho číší čiré zoufalství a já potřebuji vykoupit svoji duši z vězení pekla. Usmál se a představil se mi, bohužel si už nepamatuji jeho jméno, ale jeho tvář nezapomenu, jako tváře všech svých obětí. Dali jsme se do hovoru o naivitě lidské duše a mysli, o nesplnitelných snech a o tužbě po lásce a hodnotným vztahu.Během rozhovoru jsem z něj vytáhla pár seznamovacích frází a důvod, proč je zde tak pozdě a sám. Po celou dobu rozhovoru mi v hlavě zvonilo a útroby svíral chladný pařát hladu.

Vstal a velkodušně mi nabídl doprovod. Přijala jsem, vždyť právě to jsem chtěla. Vstali jsme a on se zeptal, kde bydlím. Abych nepřišla o tuto nabídku, tak jsem řekla že, kousek, ale temnými uličkami.. Šli jsme a stále si povídali, ale všiml si, že se se mnou něco děje. Začala jsem se potit, ač bylo docela chladno. Zeptal se, co se děje.

Co jsem mu mohla říct? Řekla jsem, že jsem nemocná a potřebuji léky. Já vím, ubohá výmluva. Tak jsem klesla na zem a on se mě snažil zachytit. Musím přiznat, že tento můj výkon by si zasloužil oskara za přetvářku. Řekl něco ve smyslu, ať zůstanu v klidu, že najde pomoc… Otočil se ke mně zády a běžel na konec uličky. Dal mi možnost se připravit, ve chvíli mi vyrostly tyhle drápy a zuby, mé oči se přizpůsobily tmě. V minutě jsem ho dostihla. Pamatuji si, jak má ruka protrhla košili a kůži. Zvuk přeražených kostí i to, jak jeho srdce bylo v mé ruce. Ale co mě vždy nejvíce zasáhne, je váš nechápavý pohled předtím než mozek zjistí, že již nežijete.

Zachytila jsem ho v pádu a mlčky hladila po vlasech, než pochopil, že už na tomto světě nemá právo být.

Když jsem tam tak seděla a koukala na toho mrtvého nešťastného muže v mém náručí, ucítila jsem vlhko v mých očích. Ano, plakala jsem kvůli tomu, co jsem způsobila. Plakala jsem za to, že já musím žít. Tehdy s jeho duší odešel i můj žal z vražd, tehdy jsem naposledy plakala nad svou kořistí. Tak mi odpust, že pro tebe nemám ani tu slzu...

---