příběh

Stalo se to ke konci války

Nikdo nemůže říct, kdo vlastně vyhrává, protože všechny strany právě prohrávaly. Šel jsem do lazaretu navštívit přítele. Byl to kluk co ležel pět měsíců ve vedlejším okopu, takže už se tomu dá říkat přátelství. U vchodu ležela hromada látkových roušek. Chvilku jsem na ně koukal a přemýšlel, jestli jsou tu aby se zamezilo přinášení infekce, ale pak ze vchodu vyrazila dvojice felčarů bez roušek a tak jsem si ji také nevzal. Pár kroků od dveří mi už bylo jasné, že roušky nejsou kvůli infekcím. Snad jen ten, kdo nějakou dobu žil poblíž jatek může pochopit co míním tím, když řeknu:" lazaret smrděl hnijícím masem". Rychle jsem se vrátil a nasadil si roušku. Polní lehátka byla seskládána k sobě, aby vznikla ulička mezi nimi. Celou místností se neslo tiché, unavené sténání a šeptání, sem tam bylo možné zaslechnout slůvka jako:" bože" nebo "pomoc", ale většina z toho mumlání splývala do chvění bezmoci a zoufalosti, naplňující prostor od nízkého stropu po špinavou podlahu. Procházel jsem mezi uhasínajícím životem a snažil se moc na ně nekoukat. Bylo mi hnusně. Smrad a ten pohled by mě asi udolali a já bych utíkal a nezastavil se dřív, než by mi pod nohama zaskřípal písek a štěrk palpostu.Hledání jsem vzdal po dvaceti minutách a zeptal se vojáka v bílém plášti. Když mi ukazoval na jedno z lehátek, krvavé stříkance na jeho břiše se zaleskli. Měl unavené a lhostejné oči. Pak dodal:" Ale stejně si sním moc nepokecáte, má infekci a blouzní v horečkách. Čekáme na novou várku léků, ale logistika dostala na prdel a kolona nedojela ani do skladů, takže mu moc šancí nedávám." Ohmatával jsem očima jeho tvář a marně v něm čekala naději. Dnes byla na jídelníčku jen realita. Polknul jsem na sucho:" Můžu pro něj něco udělat? Nějak mu pomoct?" A pak jsem ještě dodal, protože to tam nějak patřilo:" Jakkoli?" Felčar se dlouho díval unavenýma očima do mých. Možná čekal až se tomu vtipu začnu smát jako první. Nakonec se zdrchaně pousmál:" Jo, nech mu u postele nabitou pistoli a doufej že přijde k sobě."

Vrátil jsem se uličkou mezi lehátky k hromadě roušek. Před lazaretem parkovalo auto. Zeptal jsem se řidiče jestli jede na linie a pak si naskočil na korbu. Až tam jsem se dal do breku. Po tvářích mi stékaly špinavé slzy. Když jsem se začal zase ovládat, utřel jsem je rukávem a podíval se na hodinky. Večer máme jít do útoku. Musím se dát dohromady.

Když jsem odcházel od přítele, pošeptal jsem mu do ucha:" Myslím, že ji budu brzy sám potřebovat, tak ji neztrať." A pod polštář mu zastrčil svou pistoli. Ostatně, už rodiče mi říkali, že doktoři se mají poslouchat.