Pozdrav ze záhrobí

".....vzpomínejme na naši dceru, vnučku, babič, ehm, v dobrém....", smutný muž, zvyklý pohřbívat starší ročníky se spletl, ale ihned vyrovnal balanc a mluvil svou naučenou řeč pořád pryč.

"To je ale kůň," špitla mi půvabná zrzka sedící vedle mě. Spiklenecky jsem se na ní usmála.

"Zdá se, že pohřby nemusí být až tak nudnou záležitostí, " pokračovala. "Jsem zvědavá, co mi zahrají za písničku. Hmm, Voda, čo ma drží nad vodou, tu určitě vybral Gusta."

Smuteční síň praskala ve švech. Projektanti jí zřejmě navrhli podle statistiky věku zemřelých osob. A protože průměrný věk zesnulých v ČR je 69,16 let, a žen 71, 01, předpokládá se, že staří lidé žijí více osaměle a na pohřeb jim přijde právě tolik lidí, aby se do krajské smuteční síně vešli.

Hance Činčerové bylo ale před čtrnácti dny 35 let. Narozeniny jsme moc neslavily. Sešly jsme se ještě s kamarádkou Janou na obědě v čínském bufetu v obchodním centru Kolonáda. Přinesla jsem jí kouzelně svázané květiny v proutí z nově otevřeného květinářství, které se právem pyšnilo reklamou : floristická dílna, a knihu "Miluj mě víc". Měla radost. Květinové vazby byly jejím koníčkem.

"Ještě to pořádně oslavíme," slibovala Hanka.

"Opatruj se, " loučila jsem se s ní. Poslední dobou jsem měla pocit, že je přepracovaná. Hodně se věnovala své nové práci, která jí bavila, ale svých starších závazků se nedokázala vzdát. V práci i v životě.

"Hanka má příliš dobré srdce," říkávala jsem často, když na ní přišla řeč.

"Všimla sis toho chlápka v hasičském mundůru, co vycházel z obřadu před námi?" rušila mi zrzka obřad. "Stál by za hřích. Asi před námi pohřbívali nějakého hasiče. Viděla si ten Sex ve městě, jak se Samanta spustila s hasičem? Bomba."

Smutný muž četl Hančin životopis, přesně podle informací, které dostal od jejích rodičů a přítele. Mluvil o tom, co chtěla a co si přáli její blízcí.

Pravdu říkal ve chvíli, kdy vyprávěl o tom, že pro svou přátelskou a vstřícnou povahu měla tolik přátel, že se všem nemohla věnovat tak, jak by si přála, pravdu říkal i v momentě, kdy líčil, jak dokázala každého povzbudit, byť jen malou radou, pravdu říkal i v okamžiku, kdy mluvil o tom, jak byla činorodá a pracovitá. To co neřekl, a ani říci nemohl, byly věci, které přesahovaly rámec chápání většiny zde přítomných. Jak moc se snažila pracovat sama na sobě a vyzdvihnout se a vymanit z prostředí, ve kterém se narodila, jak tápala mezi soucitem a ctižádostí, jak nedokázala ublížit upřením svých citů lidem, kteří na ní kladli své problémy.

"To se nedá poslouchat," ošila se zrzka. " Možná ti to přijde brutální, ale zrovna jsem si vzpomněla na Píseň zemřelého vojína od Karla Kryla..."

Mě se v té chvíli promítala v hlavě jiná píseň. Kdybych jí mohla poslední skladbu vybrat já, vybrala bych Náhrobní kámen od Petra Nováka. Hlavou se mi honily slova: ...všem lidem rozdala svou lásku a sílu, že sama dál už nemohla žit...

V tu osudnou neděli jsem jela vlakem od svého přítele, po cestě si zapnula mobil, který v těch krásných intimních chvílích vypínám. Objevila se esemeska od Hanky: Mila Matyldo, jak jsi dopadla v tom Nemecku, myslela jsem na tebe. Ja jedu na chlalupu stavet plot. Hezky den Hanka

Bylo něco po poledni, chtěla jsem jí zavolat, ale věděla jsem, že to na chalupě obvykle nezvedá. Když jsem jí volala večer, nebrala to. Chalupa byl dům v Rájově, který opravovala se svým přítelem.

"...se svým přítelem Gustavem opravovali dům a my se těšili na vnoučata...," četl smutný muž představy Hančiných rodičů.

V pondělí ráno jsem ji psala esemesku. Ležela jsem ještě v posteli, když se na displeji objevilo její jméno.

"Čau Hani, co děláš, pracuješ?" vyhrkla jsem a bylo mi divné, že je na druhém konci ticho.

Ozval se mužský hlas. Došlo mi, že je to Gusta.

"Matyldo, Hanička umřela..."

"Hele, na kanadské žerty nemám náladu, co je to za blbost," rozzlobila jsem se a okamžitě mě napadlo, že Gusta dostal kopačky a je takovej magor, že obvolává její známé ze zcizeného mobilu a pohřbívá jí.

"Říkám pravdu, měla autonehodu."

"To není možné, včera mi psala esemesku."

"To jo, ale havarovala cestou z Mariánek, přiletěla pro ní helikoptéra, ale při převozu zemřela."

Pořád jsem mu, jak to v takových situacích bývá, nevěřila. Naprosto chladně jsem se zeptala, kdy má pohřeb, abych si to hned mohla ověřit jinde.

"V pátek ve dvanáct v karlovarském krematoriu."

Zamrazilo mě, ale řekla jsem jen:"Já ti na to nemůžu nic říct , jestli je to pravda, tak upřímnou soustrast," a zavěsila jsem.

Nevěřila jsem a vytočila číslo krematoria.

"Bohužel, máme tu na pátek jednu slečnu, ročník 1970, ano,Činčerová, autonehoda, bohužel, je mi líto.... ano, pohřeb je v pátek 13.5. ve 12.00."

"A nyní prosím, můžete vyjádřit soustrast pozůstalým, " vybídl smutný muž přítomné, když hudba dohrála a rakev se zesnulou zmizela v prohlubni a on v posledních slovech zdůraznil, že všechny květiny budou převezeny na místo odpočinku. To vysvětlení snad pro to, aby si smuteční hosté nemysleli, že květiny rozkradou hřbitovní zřízenci a neprodají je za čerstva ještě jednou.

Fronta kondolujících pomalu postupovala kupředu. Hančiny rodiče jsem osobně neznala. Vtiskla jsem paní Činčerové do dlaně svou vizitku.

"Měla jsem Hanku moc ráda, hodně jsme se svěřovaly. Kdybyste cokoliv potřebovali, zavolejte mi."

Když jsem míjela Hančina přítele, podala jsem mu ruku pouze symbolicky a zpříma se mu podívala do očí. Tak, aby pochopil, že vím. Že vím, že chtěla dům prodat, že ho nemilovala, že ho chtěla opustit, že ho podezírám, že se pohádali, jako často poslední dobou, že se chtěla odreagovat rychlou jízdou, že od něj chtěla odjet honem co nejdál a šlápla na pedál víc, než onen mrazivý květnový večer na zrádném úseku v serpentinách unesl.

"Chtěla jsem přijít v bílých šatech, ale nakonec jsem si to rozmyslela," promluvila jsem k zrzce, když jsme vycházely z obřadní síně."

"Já bych to brala, proč koukat na to klišé," pohodila Hanka svou zrzavou hřívou. "Ještě jsi mi neřekla, jak to dopadlo v tom Německu?"

"Pracovně dobře, ale soukromně jsem se po příjemné večeři opila, mlela nesmysly a teď mám morální kocovinu. Navíc jsem v sobotu místo dokončení práce odjela do Červeného hrádku za svým milým."

" Pěkným věcem se člověk nemá bránit..." usmála se Hanka. "Na pátek třináctého je nádherný den, jen mě mrzí, že mě naši nechtějí dát na rozptylovou loučku."

Její poslední slova odnesl vítr do urnového háje, imaginární postava se rozplynula a já konečně pochopila, že svou nejlepší kamarádku už nikdy neuvidím a neuslyším.