Po dešti

Za noci déšť ustává a zvířátka zmatená a slepá chtěla by, ach jak to vše svěže voní, tolik by chtěla, ale tmy se bojí. Na vzdory strachu okouzlena ze svých útulků vyskakují. Jejich pohnuté krůčky zmáčeny chladivými doteky se brodí a lekají se sebemenších šelestů k nímž jsou jejich ouška nastraženy. Plaché krůčky navzájem se straší. Pod pláštěm noci mocné čarodějky. Vzduch prořízl žíznivý hlas „Pojď! Tvoji energii, tvoji krev, tvůj život chci sát !“ Oči zvířátka svítí je v nich strach skutečnost se maže fikcí snaží se předvídat To byla a nebo nebyla falešných emocí zčeřená hladina. Nesmím se bát, to určitě ten zvuk vyloudil jen vítr, jenž ve vykotlaném kmeni se hnal. Nesmí mi chybět odvaha. Budu jíst, budu pít, dýchat svěží vzduch. Vždyť jak lahodná je to potrava. Nad ním mraky Nebe halí Zvířátko je bez opory, bez hvězdičky. Tmou mocní se nad ním nadvláda. „Pojď sem ! Vidíš ? Tady ti vysvitla jiskřička.“ Zvětšuje se, žhne je zarudlá. Pohled svádí. Ach, ta potvora. Až krvavě zalila se obloha Horkost vlévá se zvířátku do čela Srdíčko tlouct strachy nestíhá, žilami vřava burcuje a pění. „Zvířátko běž ! Já jsem tvůj sen tvá Královna a Paní, jíž sloužit chceš a působit štěstí dát mi svou bolest své slzy a krev být mi mou péčí Zvířátko utíkej ! Jsi stvořené k mým hrám slyším tvou duši Můj buď už talisman ! tomu se nevzpírej ! Zvířátko větř ! tvá je tu osudu stopa po ní se dej ! hned a nebo již navždy na Mě zapomeň“ Letí šíp duší vesmíru a po dráze toho světla srší výboji v kožíšku zvířátko jako střela.

---