Hrotem

Pod svícnem čeká pěkně skryta.

Duše ač mozkem trilobita,

přesto si hraje silou rezi

rozteklé časem do pavézy.

 

A meč se její silou třese,

dokud svět stínem

neprohne se.

 

Modlitbou, nehty, za své druhy

do písku pod stůl ryjem kruhy.

 

„Ty jsi náš palác, naše stoka.“

 

A oči zavřem doširoka…

Bít se či nebít… Bez otázky

strach z nebes pálí do stěn vrásky.

 

Tak jako peklo zemí pluje,

vítr si vzduchem poletuje.

A plamen svíčky svícnu nedá

nadechnout světlu

od oběda.

 

Odleskem ve skle mizí cit…

 

„Proč hrotem život nehrotit?“

---