1)

1) Leží a nepohne se. Ale chtěla by. Na prsou jí leží jeho hlava a k ní těch devadesát kilo, tlačí a tíží to, ale ona poslušně dýchá. Strniště vousů bolestivě škrábe do jemné pleti, do té, co si ji tu každý večer pěstuje a hýčká. Je jí nepohodlně, rozbolelo jí břicho a ledově studená chodidla paralyzují celé tělo, je mi zima a husí kůže marně napřimuje neexistující chloupky, ty tmavé bojovníky, kterých se pečlivě zbavuji a kteří se mi dokážou připomenout i svou nepřítomností. Máš cos chtěla, tak lež. Čekala jsi, přála jsis, psala jsi a zvedala telefon, líčila se a oblékala, zatínala jsi zuby, ztrácela a pracně nalézala trpělivost, bojovala s nejistotou (a to je pro tebe tvrdý soupeř), těšila jsi se, volala a vábila, usmívala se, tak teď lež. Víská ho ve vlasech, v těch co pořád nezná jejich barvu (po takové době!), já měla vždycky ráda tmavý kluky, výrazný a čitelný, a teď tohle, ta tvoje blíženecká neurčitost, nejasnost.  Když se tě K. zeptala jak vypadá, nevědělas, neznáš takové barvy a tak o jeho vlasech a očích nemůžeš říct nic určitého. Pak se přece jen pohne, jen málo, opatrně. Ví že nespí, že čeká až věci kolem dostanou jasný tvar. Cítí jak se jí připomíná vlastní tělo, jak si vlhkost razí cestičku mezi sliznicemi, zaplaťpámbu za to, zavírá oči a děkuje. Vždyť já měla tolik bloků a strachů  a bariér, co vy víte, ani představit si to nedokážete, natož pochopit, a teď jsem rozetla kruh a bourám zdi a tlačím se ven. Je tohle svět? S.v.ě.t? Ano? Bude mě chtít? A já? Nechám se tu klidně roztrhat, nepřiznám bolest, poslechnu každý tvůj pohyb, jen mi dokaž že žiju. Ale tělo poslouchá (nebo ona poslouchá tělo), ztrácí se pod ním, rozkoší kňučí jako pes a nezašeptá mu: víš, co bych teď chtěla? Chtěla bych ven, dolů, po směru tramvaje číslo 11, u banky ostře doprava, kousek rovně a u zastávky metra doleva, pak už je to jen kousek, bože, nikdy ji vlastně nenapadlo jak malý kousek to je. Ale neřekne nic a neudělá nic, protože jen co by vyšla z domu, vrazila by do zdi, kterou tam kdosi postavil (vlastně ji tam postavila trochu i ona sama, ale to už je teď jedno, zatraceně jedno, tak moc, že na ničem na světě mezáleží míň – nalhává si), tak dlouho si o tu zeď rozbíjela hlavu a teď když se zdá že konečně nemusí, nedokáže na ni přestat myslet.

A nějaký čas potom – chtěla by vztáhnout tu svoji vyzáblou ručičku  ke stropu (ploutvičky, smával se jí Robert když jí obepínal prsty útlá zápěstí) a napsat si přímo nad hlavu tu větičku od svého milovaného Aristotela, tu co ji provází od prvního ročníku školy, tu, co jsem ji zrovna tak měla u hlavy celých těch osm let s tebou, lásko moje, nevadí že jsi se jí zbavil sotva jsem odešla, že jsi spoustu dalšího vyhodil a odnesl k poplenicím, že jsi všechno co a čím jsem byla potlačil, zabil, umrtvil. Protože JÁ JSEM, jen kousek dál. Chodím, dýchám, spím, a občas mě tlačí čísi hlava na prsou. Jen tys mi zůstal v krvi, jako jed, jako svinstvo, jsi jako vleklá nemoc co se vrací, a já tolik toužím po zdravě červených tvářičkách a plných bocích, a místo toho zůstávám stále táž, s propadlým břichem a špatnou pletí, a pod umyvadlem v koupelničce se mi hromadí lahve od vína.

Zavřu oči a nechám se vést, tím co má oči a vlasy neurčité barvy, je vysoký a urostlý, snadno mi bude ukazovat cestu, stejně to mám napsané na dlani, vidíš? Žádné sny, touhy, cíle, ambice a ideály, kdepak, nic z toho, jen pár mělkých nevýrazných čar, které – pravděpodobně – vedou vždy jen k někomu dalšímu. Smiřuji se a následuji. Položím svá studená chodidla do tvých stop. Cokoliv. Tomu slovíčku jsi se tolik smál, když jsem ti ho napsala, pamatuješ? Přijel jsi si pro mě, ještě tu noc, čekala jsem na tebe o půlnoci, prochladlá a s tmavým brýlemi na očích, snad to bylo směšné, ale já nechtěla nic vidět. Cestou jsem byla klidná, tak klidná, a kam se to podělo.

Podej mi ruku a já zavřu oči. Nejmenuju se Anna, jak si myslel M., ale ráda bych. Nebylo by to snazší, ale věděla bych, co mě čeká.