Hříšní

Pod svícnem tma největší,

já bála se,

když bez řečí

šli jsme spolu nocí.

Chytil jsi mě za ruku,

strach ubit sílou dotyku

v prachu cesty plazí se,

když dívají se

tvoje černé oči…

Pro tu auru tajemna,

pro tu touhu bez jména

já upíšu se tobě…

Jsi zakázané ovoce,

leč srdce buší divoce

a hlavu studem stočím,

když zkoumají mě obě

tvoje černé oči…

Svědomí ve mně zakřičelo,

když zeptal ses

a nakrabatil čelo.

Nechť věci, jenž se mají stát se stanou.

Já kývnu hlavou

a má příchuť slanou

svět, co brzy mine.

Růžové brýle z očí mi snímáš.

Miluju, když na krku mě líbáš,

však dnes, dnes to bude jiné.

Jsi totiž mrtvých kočí.

A zavírají se

tvoje černé oči…

Políbils…

Jednou jen pouze

zato krvavě a dlouze

Teď čekáš a tváříš se vážně.

Lituj a proklínej sebe!

Že z té hloupé vášně

umírám,

když zima ještě zebe

a temnotou duše

vykopnutá z nebe,

já do prázdna vkročím,

když na blízku mi budou

tvoje černé oči…

Chtěla jsem to, tak to mám.

Po ramenech stéká pýcha rudé krásy

a do provázků slepuje mi vlasy.

Rozsudek už je přeci podepsán,

už není spásy.

Dvě ranky na krku tepou a pálí,

jako by to byl sen,

jako by jsme oba ještě spali,

ale jsou mi důkazem,

že Já dávno nejsem - jako ty prve.

Jen zbytek těla okupuje zem,

to mé pravé já teď skomírá v kaluži krve.

Křičí, nadává, vyhrožuje…

Drásá a trhá mou kůži

jako přebytečný oděv náruživí muži

oba jsme viní,

láskou, co zaslepeným člověka činí…

Pro tu, cos nikdy neměl cítit,

pro ni teď pláčí

tvoje černé oči…