Brána

Zase jedna ukazka me nezrucnosti ve psani ....

Čas zapoměl, pískem zavál potichlou zem,
jen hlas mučeného větru tím smutkem teď zní.
V řadách černých křížů co smrt postavila všem,
jen horký suchý vzduch z ducha prázdnoty se vlní.

Bílé nebe bez mraků, svitem slunce zem spaluje,
když kamenné sochy andělů slzy roní.
Pak vyschlý koslivec mne si ruce, když odchází naděje,
jež tak usilovně strážci brány smrti zahání.

Z ruin kamenná brána postavena teď čas krade,
do křídel smutných andělů je vkládá.
Z moci stráží, nemrtvých psů jednou sejde,
pak až naplní se peklo,celý řad vyvrhelů se zvedá.

Přec poušť je velká a svět tak malý,
kam poděje se kosa té jež zanikne?
Až nebude tu nikdo živ, ať smutný či veselý,
z hromad kostí pak pouto života - spadne.

Konec či začátek, depresivní nálada,
když letí poslední andělé co vítr polámal jim křídla.
Spadnou,z oblohy jak sestřelený pták nic nevěda,
možná jednou, ale ne teď dostanou se do moci zla.

Tu vycení poslední strážný pes své vybělené zuby,
na ty kdo půjdou naposledy spát.
V čase jež byl ukraden - kde nesvítí, už slunci z "huby",
teď kdy přestal i věčný oheň Prometheouvův plát.

---