Zas jen zbyla samota

9. 5. 2005. l. Pavel Hloušek z Navi

V první hodině po půlnoci již několikátej dopis
na stole tři plata ibalginů z Dolních Měcholup
tři baterie někym pohozený tři knihy a tři listy od právníků
také tři nádoby — vinná sklenka s whiskou hrnek oocnýho čaje
jedinýho kterej zbyl a sklenička z mý oblíbený hospody plná vody
jedna vytažená sirka a jeden popelník útulkovitej se třema zářezama
po mrtvejch hodinách

V zelených čarách ležej šedý válce popela
a papírový weigly hnědožlutě prradný jako mý nehty
chvějou se řasy v únavě po stole — odpadávají do papíru
tři cigarety připravený v popelníku který jsem udělal visionářsky
než jsem šel na záchod a v záklonu čet' v mapách na stropě
tři dávno zhaslý svíčky — jedna zhasla přesně ve chvíli kdy zemřel papež
o těch dalších nic nevim

Na ledničce ležej tři nugety —zkurvený podvědomí—
přestaly mi chutnat o tři černý okna bez odrazu
v šedivejch záclonách odráží se kouř
jestli je tohle náhoda tak já jsem papež a čekám na něčísi prázdnou svíčku
Až budu umírat bude si pro mě muset přijít anděl
jinak to nesvedu a nevydrápu se po těch schodech
sám nenajdu v přednebeský čekárně toalety

Umyl jsem si oči mejdlem abych líp viděl na tu nádheru
ztrácim se v trojkombinacích jenom já nikam nezapadám
na zemi mezi futrama válej se brambory plesnivý již
a špinavá utěrka nechť jim je pitomým praporem
ještě nikdy jsem neochutnal hostie panis caelestis
anebo jsem je již všechny sněd'? nevím prej konečně bydlím
dnes zase z venku byl slyšen ohňostroj

Z koncertního křídla pro polovinu srdce černou z jeho
zní sonáta pro měsíc obývaný Snům tolik vastní něhou
a vlky Somnambulici vycházejí pro déšť
Piano — polovina srdceplanoucí hraje navzdor všem šablonářům —
velikým packalům pravého snění básníci rozházení jsou ubrusem
mým rukám popelem poprášeným — se zpocenými prsty uťatými
měsíc jest vlkem

Španělky bělooké venku v děšti tknou se svých prsou a řvou
v ječivých výdeších s oblohy se odlouplo rajče smích
usínaj na ulicích nemocní kolem hřbitova se táhnou háje
kam tak rády chodí děti — pít popřál jsem jim dobrou noc
a namazal jim kola aby ráno mohly dojet domů muž s kříže sloupl se
an náhle přeschlá tapeta moje nová milá se počůrala teď úpí ve vyrážce
zázrak když prší

Ráno vracim se ze záchodu bez ruky nahá kolena poprášena močí
vlastně celý nahý procházim kolem soustavy zrcadel
vysypávám špačky který tu někdo přes noc nechal na zemi a snažim se je ubalit
na očích obrázky pro fotografa Hana prý osahává Hanu a na polici
hledí pan Kerouac kterej se stejně nikdy nepohne
sůl po mý milý na stole zůstala zase bezejmenná cigareta
neklopit nedotýkat se

V sedm večer v uvízlý sluneční stěněumřel kouř a pozastavili se motýli
proti západnímu oknu sleduju kruhy až budu umírat
musí přijít anděl kolem osmé příjde ještě někdo
abych mu obhájil sám sebe stejně u toho myslím na pěstování kávy
a pak se mi ve snu ukáže anděl andělskej andělsky krásnej
nakrájím mu trochu cibule a přemýšlím o jahodový marmeládě
na zahradě obejdu sedmikrásky

Znám cestu domů ale jak se mám vydrápat po těch schoděch sám
ty samotný stejně posílaj zpátky ať věčně žijou v prachu dokud
nenajdou některejch možností by se lidi měli vzdát jiných zase nesměj
v sedmi krajinách asijský princezny žijí lvi usměvaví
a pro slunce v očích vznešeně a hravě skáčou po nebi
a že všechno vypadá ve vlčí srsti obráceně nikdy nespím
slunce je lev

Z balíčku karet mám jedinou nosím jeden prsten
a vypil jsem jenom jednu lahev whisky a popisuju jen
jednu jedinou esenci dne vypil jsem sám tři
nádoby a čekám jen zhasne–li ta čísi svíčka alespoň
abych mohl usnout a nechat si krásně zdát
vím že sny nejsou pouze vzpomínky — možná vůbec
ze srdce zpívám dopisy

V zelených čarách zas popisuju jen jden mrtvej pohled
co zbyl moje milovaná si vzala prášky a odešla
zas někomu musím obhajovat sebe a proč že nosím květiny
princezně sedmi krajin a nikdo z nich nepochopí už
že když je nahá je krásná andělsky krásná — spiritus caelestus
A zas den zůstanu v bloumání jak jim ukázat pravdu květů
a to prochází zas vším

---