Lilbeth a její mužská otázka.

       Vyhnu se okolkům okolkujícím kol sebe, a vstoupím rázně do brázdy své kritiky, jako to činí Lilbeth se svými povídkami.        Všechny její povídky jsou studie žen, na jednu stranu jde o jakési utajené modré punčochy, pravděpodobně mužský svět nenávidí, ale nikdy to neřeknou, nikdy proti němu nevystoupí. Na druhou o ženy které mužský svět chtějí ovládnout, řídit. Ale ani o to se nikdy nepokusí. Tedy s ním jenom skrytě manipulují, a zesměšňují jeho protagonisty.        Lilbeth své ženské postavy zcela automaticky zaplétá s cizími muži, bezmála v každé povídce lze najít příhodu nevěry. Je to úkaz v jejích povídkách tak samozřejmý, že už jej ani nelze nevěrou nazvat. A taky nemá její atributy, hrdinky povídek nejsou nevěrné z lásky nebo nenávisti, vždycky lhostejně, nebo jako úplatek za protislužbu. Nikdy se nezaobírají pocitem viny nebo omylu, že se dopustily generačního omylu vztahem k mladíčkovi, nebo nevěry prosté vykonané s bývalým přítelem. Svůj prohřešek převedou do roviny potrestání a výsměchu vůči manželovi. V Lilbethiných povídkách všichni muži, snad kromě Pavla v povídce Sylva, jsou postiženi jakousi nemohoucností, bezbarvostí, jsou to kulisoví panáci kteří autorce slouží jako terče do nichž se její hrdinky strefují. A po čem, po kom, tedy Lilbethiny ženy touží? V žádné z povídek se to nedovíme, schází jim totiž pasáže snění, přání a představ, kde bychom se to mohli dočíst. Chtělo by se lacině říct že třeba: „nevědí co chtějí a nedají pokoj …“ Nu, možná že skutečně nevědí, ale nepokojné rozhodně nejsou, nebouchají dveřmi, zůstávají. Ve své dosažené jistotě? Nebo si v duchu říkají, terč jako terč?        Myslím ale že jenom takhle je popsat nelze. Lilbethiny hrdinky jsou nezralé emancipované mladé ženy. Zralé v tom co chtějí, být nezávislé až nadřazené mužům, ale nezralé ve schopnosti být na nich nezávislé ve vztahu. Jejich hlavy jsou plné myšlenek na muže, plné ironie, zesměšňování. I v povídkách kde muž nevystupuje přímo je kořenem zápletky. Takhle se ale emancipace, rozuměj klidu a sebedůvěry, nikdy nedosáhnou nedá. Dokonalá emancipace spočívá buďto v naprosté nepotřebě muže, kdy si stačí žena sama, nebo v dohodě, smlouvě o partnerství. To pak ale není o lásce. A nemyslím tím jen ve vztahu mezi mužem a ženou.        Zdá se mi že Lilbeth předkládá čtenáři dosti zoufalou, a doufám že nepravdivou, ilustraci dnešních mladých ctižádostivých žen, které se mužům vyrovnají ve všem, a ve vlastnostech neopotřebovanosti a odvahy je dokonce předčí. Ale zatím se bez nich nedovedou obejít, jako bez šašků, tupců, paroháčů a jiných sluhů, na kterých si mstí příkoří nashromážděná v genech. A nakonec i příkoří současná, mezi nimi opět příkoří neschopnosti vyrovnat se s hloupou mužskou otázkou. Tedy jakýsi bludný kruh, ze kterého lze vystoupil leda za cenu vzdání se posledního slova. Ale tohle Lilbethiny hrdinky nikdy neudělají, proto je čeká smutný osud žen nikdy neuspokojených. Nikdy nevstoupí do vod ve kterých by hleděly s plnou sebedůvěrou samy na sebe, a ne přes stín muže. Dokáží to asi až příští generace. Napadá mě tu paralela k modré krvi, ke šlechtě, i ta se dopracovala své naprosté samozřejmosti a noblesy ve vztahu, až v generacích které se v rolích pánů narodily. Koneckonců i našich dnešních horních deset tisíc tímto vývojem začíná procházet. Tak proč ne moderní ženy.        Velmi zajímavá je Lilbeth v povídkách kde ji nedráždí mužský element. Tam dokazuje že má schopnosti velmi dobré autorky, nebojí se drobnějších témat, umí je čtenáři předložit. I když se stále domnívám že je příliš chladná, neosobní, příliš často zachovává hluboký klid.        Chodec po Kaligaru.        Lilbeth hned v druhé větě nenápadně upozorní na neschopnost mužského poety, ani hezké počasí pro telefonát si neumí zařídit. A manžel hrdinky? Podivný tvor, chce obyčejné manželství, rozumím tím 2+2, a přece s ní nežije pod jednou střechou, zatímco Ona rodinu nechce, a přesto infantilní nad kočárky v městských parcích. Vzápětí následuje postelová scéna dvou opilců, přirozeně ne s vlastním mužem, ve fantaskním blábolení o planetě Kaligar, jedině že jsou oba umělci je omlouvá. Lilbeth v této povídce spojila několik svých pohrdavých myšlenek o mužích v povrchní nesourodý konglomerát.        Cesta do Aachen je příběh s velmi silným tématem přemítání matky nad svými vinami a chybami, které jimi nejsou. Kdyby totiž nebyly tyto, zastoupily by je jiné. Milující rodič když vidí své trápící se dítě, vždycky na sobě najde nějakou vinu na tom trápení. Snad bych zde autorce vytkl že se nepokusila ozřejmit kořeny Johanina životního míjení, ani niterné city mezi matkou a dcerou, když se navždycky loučí. Takové drama si žádá emoční hloubku, dítě opouští rodiče snadno, ale rodič, tahle matka, jistě ne. A navíc, symbol Aachen je mi nejasný. Bohužel Lilbeth zásadně neopouští svůj strohý rychlý styl, a to je právě téhle povídce snad nejvíc na škodu.        Sylva je vskutku zvláštní povídka, jiná Lilbeth. Zde vyjímečně hrdinka svého milého skutečně miluje, tak zjevně jak jí to jen přísná autorka dovolí. Její trápení pro bývalou Sylvu je dospělé a vědoucí. Že některým věcem, jestli mají přijít se nedá nijak zabránit, bylo by to ponižující, nejen hrdinku ale i její vztah k Pavlovi, kdyby událostem které očekává, kterých se bojí, bránila. Naštěstí nepřijdou, a tu událost, která uzavírá příběh hrdinka Honzovi velkomyslně odpouští.        V Pomstě, a je to název případný, se Lilbeth opět vrací ke své oblíbené povrchnosti děje, formy i tématu: “Večer mi šeptal, jak mu budu chybět. Já mužským citům nerozumím, ale asi mi bude chybět rovněž. Co naplat, když s ním ulehám a po jeho boku se i budím.“ – Jako co bude manžel hrdince chybět? Jako oblíbené křeslo? jako podnožka? Ani tohle ne, leda jako výlevka u dřezu. Nikdy se nedozvíme proč Lilbethiny ženy jsou jaké jsou, bez citu. Popírají ho, nebo ho nevlastní? Ve všech povídkách je cítit jejich uraženost, pocit životního nedocenění. Protože ale pro to nic nedělají, lze dedukovat že uznání očekávají jako automatické, patrně za to že vůbec jsou. Navíc v téhle povídce Lilbeth své hrdince nevěru usnadnila, žena bývalého milého Daniela bydlí za městem. Je to obdoba situace v Chodci po Kaligaru, tam zas hrdinka nebydlí se svým mužem.        Próza Bez názvu je zajímavá studie, vůbec by nevadilo že tak krátká, kdy si s ní Lilbeth jenom trošku víc pohrála. Skutečně má schopnost vzít drobné téma, a předložit ho čtenáři jako navýsost zajímavé.        Psychická podpora je povídka u níž opět ocením jistotu (talent) s kterým Lilbeth předkládá čtenáři svůj pohled na svět. I tahle povídka jí ovšem posloužila jenom k tomu, aby svou hrdinku představila jako pevného sebevědomého člověka, rozuměj ženu, muže takových vlastností v Lilbethiných prózách nenajdete. A jde nepochybně o zásadu záměrnou, nikoliv náhodnou.        Tak mě napadá při čtení Protekce, mohly by se Lilbethiny hrdinky přece jenom dožít toho že budou jednou žít klidným vyrovnaným rodinným životem? Odpověď zní nemohly, nechtěly, vyloučeno! Kdyby neměly žádný důvod posmívat se svému muži, najdou si ho, vyrobí, ve svém synovi. Tahle povídka má v sobě ovšem nejméně dvě kouzelná místa, která hovoří o autorce a činí ji velice zajímavou. Následují kousek textu je toho jasným důkazem:        „Pro svého syna bych udělala všechno na světě. Na strojní fakultě jednoho profesora znám a znala jsem ho velice dobře. Muž zatím pustil televizi. Pro něj zřejmě diskuse skončila. “ Na technice přednáší můj známý. Zajdu za ním a za Honzíka se přimluvím”, přerušila jsem dosti trapný výstup baviče z obrazovky.“        Zatímco hrdinka už připravuje nevěru na podporu svého neschopného syna, její hloupý líný muž civí na televizi, na které se producíruje trapný mužský bavič. Lilbeth zde zabila dva muže jednou ranou, nebo dokonce tři? Zdá se že její zaujetí pro popisování všemožných mužských neschopností má až maniakální charakter.        A další příklad:        “Zařídím mu modrou”, uklidňoval mne muž. “Jak prosím tě”, nenechala jsem se odbít. “Mám známou doktorku. Stačí?Teď chci spát”, pokračoval. Zavřela jsem oči a představila si způsob manželova zařizování modré knížky. Inu, pro našeho syna bychom skutečně podstoupili cokoliv.“        Tahle závěrečná pasáž povídky se mi ovšem líbí. Jestli se při ní bavila i autorka, získává kousek mých sympatií. Její zlomyslnost je tady nádherná, doufám že ji nerozzuřím když řeknu že krásně ženská.        Na Ostrově manželské blaženosti mě napadla otázka. Má Lilbeth své povídky, své postavy, svého čtenáře, ráda? Odpověď zní ne. Její způsob psaní ji ukazuje jako věčně podrážděnou intelektuálku, která apriori odmítá napsat coby jen větu ve stylu pohody, radosti a něhy. A že takové okamžiky v lidském životě přece existují, používat je v uměřeném rozsahu rozhodně nezavání růžovou knihovnou. Lilbeth se zřejmě domnívá že i jen jednou větou něhy by okamžitě ztratila svůj intelektuálský punc. Image rozhněvané mladé ženy jí však silně zužuje výrazový rejstřík, stává se tak autorkou naprosto nezaměnitelnou. Nezaměnitelnou ovšem ke své škodě v průhlednosti a stereotypu.        Škoda že se Lilbeth v tématu které ji tak zajímá nespouští hlouběji do nitra svých postav. Ten způsob převzetí moci, revoluční otřesy, a „krveprolití“, kterým se dnešní ženy prosazují, jsou velice zajímavým, současným, tématem.