Kritický pohled z tramvajových kolejí

"Městská hromadná doprava se tak jmenuje proto, že když vůz nečekaně zabrzdí, tak jsou všichni na jedné hromadě," ozřejmil mi jednoho krásného dne můj zkušenější kamarád. Odborník to na slovo vzatý samozřejmě, žádný tramvajový panic z vesničky mezi kopci, kde jezdí maximálně malé děti na hřbetech svých otců, a to navíc jen, když si hrají. "Ale klid, bude to v pohodě," dodal s mírným ušklíbnutím při pohledu na mou překvapením deformovanou tvář.

Ale já vím svoje. Tramvaje pro mne zůstávají vozy zahalenými v jemném oparu chladné a záludné záhadnosti, který dostane lidský rozměr až v parných dnech díky nedostatečné cirkulaci vzduchu ve voze. Sžít se s tramvají je pak opravdu těžké. A začíná to s problémy s koupením jízdenky.



"Chtěla bych lístek na tramvaj," řekla nevýrazným hlasem a s nevýraznou hlasitostí má kamarádka. Bohužel paní v trafice byla stále zaneprázdněná čtením titulků všech novin a časopisů položených před okýnkem. "Ehm," odkašlala si po pěti prázdných minutách kamarádka s pocitem, že snad chceme něco nemístného. "Chcete vidět občanku?" špitla ještě a zahanbeně se utekla schovat za stánek s tureckým medem. Pojala jsem podezření, že dotyčná trafikantka je nahluchlá a navíc se za svou vadu stydí, takže se s námi nepokouší komunikovat ani jiným způsobem než řečí. Pokusila jsem se tedy upoutat její pozornost tím, že jsem před sebou rychle mávala papírovým kapesníčkem. S neustálým zvyšováním hlasu jsem kvůli rychlejšímu účinku měnila i formulaci ponížené prosby od "chtěla bych lístek na tramvaj" přes "já CHCI lístek na tramvaj" po "dej sem ten lístek, babo!"

Kolemjdoucím bylo trafikantky očividně taktéž líto, protože přede mne házeli tramvajové lístky, aby žena názornou ukázkou dospěla rychleji k pochopení. Bohužel ani já, ani oni ničeho nedosáhli. Odcházely jsme poraženy. Tato zkušenost se na mé psychice podepsala velmi hluboko a velmi negativně a nepomohla mi ani shovívavá rada mladíka, který všechno pozoroval: "Ale to jste jí měly říct, na jak dlouhou dobu má být ten lístek."

Jízdenky si sice od té doby kupuji výhradně v automatu, ale na jednu vlastnost tramvajových lidí mě tím přece upozornil. Totiž že takoví vzdálenost neměří na minuty, ale počet zastávek. Je to velmi nepříjemný zvyk, zvláště pro člověka vyskytujícího se v daném městě poprvé. Například když někdo, říkejme jí slečna X, hledá určitou budovu, říkejme jí dům Y, a toto nalezení do určitého času je naprosto nezbytné pro její další budoucnost, říkejme jí budoucnost Z. Slečna X se pachtí za domem Y a jediný domorodec, který onen dům zná, s nadhledem odpoví, že to jsou přece jen dvě zastávky trojkou, ale může jet taky osmičkou nebo trolejbusem 24, to je ovšem trochu zajížďka. A slečna X má radost a ptá se po směru. A směr který tramvaje myslíte? To je jedno, kterým směrem je ten dům Y? Domorodec se zamyslí, protože směr trasy dosud bral jako samozřejmost a specifikovat jej nedokáže. Zuřivá slečna X běží za první tramvají, kterou vidí, vecpe se do už zavřených dveří, ale poté, co konečně srovná dech, si všimne, že to není ani trojka, ani osmička, ale služební jízda. A co ji čeká? Vylomit dveře - utíkat zpátky - naklusat do jiné tramvaje - setkat se s revizorem - s křikem "tramvaj hoří" vyvolat paniku - utéct revizorovi - za běhu si upravit vlasy - složit přijímací zkoušky.

Kromě toho podporuje tramvaj ukryté infantilní sklony lidí. Třeba taková hra škatule, škatule, hejbejte se, trochu přejinačená pro potřeby tramvajových lidí, neboť bylo vedením MHD bůhvíproč důrazně zamítnuto, aby se na každé zastávce vyhazovala z okna jedna sedačka, že si je řidič při večerní procházce po skončení šichty může zase posbírat. Z potřeby trochu změnit pravidla hry se však vylíhla zhoubná vášeň zkomplikovat je natolik, aby mohli hrát jen ti zasvěcení. Ale znáte to, fantazie je poživačný drak, a každý chtěl uzákonit vlastní verzi hry. Byla z toho krutá krvavá válka v odstavených vozech MHD, i když média zarytě mlčela. Bojovníci se však záhy vyčerpali - připomeňme jen na okraj, že jsou to návykoví jezdci v tramvaji - a tak vzešlo mnoho vítězů. Pro zkoumavé pozorovatele a sběratele tramvajových her je tento výsledek velmi uspokojivý. Oficiálně se uvádí, že existuje až 21 variant hry škatule, škatule, ale obě strany ví své. Zvláštní je, že se samotná MHD zaprodala. Občasné výzvy typu "Prosíme mladé a svěží, aby uvolnili místa k sezení starším" nejsou nic jiného než skrytý rozkaz s dodatkem, že neučiní-li tak mladí a svěží dobrovolně, vrhnou se na ně náruživí hráči. Jediný poznatek, který byl všeobecněji přijat, je, že se hry účastní především ženy středně staršího věku. Snad je to způsobeno nevhodným názvem, který bez jakýchkoli skrupulí diskriminuje muže.

Kromě toho všeho je naprosto zřejmé, že MHD o nové zákazníky nestojí (hrubě řečeno, přímo je odmítá). Odrazovací kampaň probíhá nenápadně ve všech vozech MHD pomocí poutavých kreslených plakátků umístěných ve výši očí, aby si je člověk jedoucí víc než tři zastávky mohl víc než třikrát přečíst. Například takový vybledlý zelený leták se slovy "přeplněná tramvaj znamená, že v krátké době přijede poloprázdný vůz" je však přinejmenším matoucí. Vedení MHD musí vědět, že když je venku taková výheň, že se z billboardů odchlipují plakáty a roztavené lepidlo stékající na chodník jej tak činí pro pěší velmi nebezpečným úsekem cesty, se jeví být logickým rozhodnutí jet tramvají. A tak je v určitých dnech vysláno na denní pouť městem méně vozů, které jsou záhy tak přecpané, že znalec naučných letáků se do nich necpe. A čeká… čeká… čeká… mezitím i lepidlo na chodníku zatuhne… a čeká…



Ano, sžít se s tramvají je velmi těžké.

---