11.prosince

naivní variace na pár událostí

11.prosince, proti všem předpokladům, Sofie umřela. Jen tak. Zdálo se to tak neskutečné, že už jsem jen chtěla volat Mima, a snad bych to i udělala, kdybych necítila, že zrovna tehdy musím být silná. Tak řečeno. A já jsem byla silná. Neplakala jsem moc. Cítila jsem se, jako kdyby všechny slzy ve mně se jen tlačily někam na stranu, odkud se nikdy neukážou světu, abych mohla vypadat silně. Bylo to směšné, ale když jsem šla po zasněženym chodníku z polikliniky s balením Neurolu, musela jsem si říct – Kristepane, blbej, podělanej, zasněženej prosinec.
Namalovala jsem jí obraz, zářil. Myslela sem na ní, když jsem ho malovala. Líbilo se mi na ni myslet, bylo to zase jako ve filmu, až na to, že mnou nezmítaly emoce, a zase- neplakala jsem. Maximálně ten obraz. Asi. A tím, že Sofie byla se mnou, když se mi lily vodovky po obraze, nebyl už čas se hlídat- hlídat nic- a mně ten obraz přišel jako moje spása v poslední hodině, něco, k čemu se snad budu vracet, protože jsem se překonala, sebe i všudypřítomný strach z ničeho.
Vyprávěla jsem to Mimovi, ale nevypadal potěšeně; nechválil mě ani nepovzbuzoval; nechtěl obraz vidět. Myslela jsem, že mě považuje za bezcitnou, že Sofiinu smrt beru jako pomoc sobě. Chtěla jsem mu to vysvětlit, ale nevěděla jsem jak, a když jsem ho viděla jak jen šoupe nohama po zemi a neposlouchá, přestávala jsem se snažit. On už věděl že se všechno mění a já mu brzo řeknu sbohem. Nechtěla jsem to tak, ztratit je oba. Až když odešel Mimo, zase jsem plakala. Moc. Strašně. Přirozeně, jak se to dělá, když lidi umírají. Jak to má být.
Ještě k obrazu- byl zlý. Hodně zlý, a přesto zářil. Myslím, že ho Mimo viděl, i když říkal dokola že o něm nic neví, a že je to jen moje věc. Zaplétal se do toho. Obraz byl tmavý- protože smrt je tmavá a na tom se nikdy nic nezmění, ani nemůže. Nebyl to obraz pro Sofii živou, byl to obraz Sofii do hrobu. Když jsem si to uvědomovala, přišlo mi hrozné ji jen tak uložit do něčeho, čemu dokážeme říkat hrob. Sofii s jejíma rukama malého dítěte, s tou tvářičkou, dost možná nejsladší ze všech kolem, a rty, tak strašně dětskými rty. Byla jsem nervózní, když jsem o tom přemýšlela. Neexistoval způsob, jak to pro Sofii uchovat, všechny možnosti naložení s jejím tělem byly tak odporné. Rozklepala jsem se z toho všeho, a pak jsem se, už v klidu, rozhodla, že jí ten obraz hodím do hrobu. Napořád tam bude.
Toho jedenáctého prosince nebylo všechno, jak bych chtěla. Vážně jsem moc neplakala; a snad bych neplakala vůbec, nebýt toho, že Sofiina teta, která mi to přišla oznámit, byla celá červená a nejdřív se ptala na mojí mámu. Až pak, s předstíranou vyrovnaností a neustálým polykáním, mi to tedy řekla. Pověděla. Utekla na záchod, a já jsem šla k oknu a bylo mi těžko, protože teta to řekla přesně tak, aby mi bylo těžko, a když se ke mně blížila od toho záchodu, říkala, že je to strašné, že ví, a pak jen mlčela a snad čekala co udělám, a já jsem to udělala. Začal jsem trochu plakat. Protože to tak chtěla. Chtělo se mi plakat z té situace, z jejího podání, z toho, jak Sofiina teta zase odešla. Pak už ne.
Pochopila jsem, že mi lhali; zase znova, abych se cítila líp. Nepochopila jsem nic. Když říkali, že je to se Sofi špatné, myslela jsem, že se to říká jen tak, abychom pak měli větší radost, až se uzdraví. A pak jsem přestala věřit na happy-endy, protože jemněji to asi nešlo. Máma říkala, že tohle je život; ale mělo to se životem přece nejmíň společného, jak to jen šlo. Naštvala jsem se i na mámu a v noci jsem se pořád probouzela a sahala sestře do obličeje, pila mléko a mluvila s Mimem, který se mě snad začínal bát. Už mi vůbec neradil, jen mě poslouchal a bránil se dotykům.
Nebylo by mi tak smutno proto, že Sofie umřela. V posledních týdnech už nevypadala jako Sofie. Nevypadala tak, že by měla umřít, ale pořád jen spala, spala celé dny a někdy když jsem k ní přišla, najednou usnula, a nebylo síly, která by jí probudila. Ležela tam na bílém nemocničním polštáři, stejně bílá a stejně čistá, s obrovskými tmavými kruhy pod očima. Když už se mnou mluvila, většinou plakala, a věděla jsem, že je to proto, že se strašně bojí umřít a hlavně nechce umřít. Vůbec nejedla a všechno, co jsem jí přinesla a co jíst mohla,  jen den za dnem osychalo a neměnilo místo. Byla vyhublá a v očích se jí už leskly maximálně ty slzy.
Neplakala jsem proto, že umřela, protože jsem věděla, že jí asi je líp; brečela jsem proto, že smrt šla proti ní a nikoho nezajímalo, že Sofie umřít nechce. Jak už to bývá.
Než ji odvezli, koupila si novou tašku. Prohlížela si ji dlouhé hodiny u nás v zrcadle a byla opravdu ráda, že už jí má, objednala ji až z Ameriky. Najednou jako by se zbláznila. Tu tašku určitě nebude dlouho potřebovat, že ji nikdy neužije, proč lpí na tašce když umře… Brečela tam na zemi a ta taška sklouzla z ramene někam na předloktí, a Sofie tam seděla a škubala s sebou v tom hysterickém pláči, snažila se něco říct ale hrozně zadrhávala jak pláčem ani nemohla dýchat, říkala jsem jen že to je jedno, to je jedno, a ona tam na zemi brečela jako malý dítě, po obličeji se jí roztékala řasenka, kterou si ještě neustále rozmazávala rukama a slzy si vtírala do vlasů. Po chvíli už brečela úplně potichu, beze zvuku, jen sebou pořád tak škubala, že se zdálo, že se brzo bude muset udusit.
Týden na to Sofii odvezli do nemocnice, protože omdlela na schodech a ležela tam nějakou dobu, kterou nikdo nezjistí, protože byla doma sama. Sama se probrala, ale do nemocnice sama nešla. Nikdy by tam nešla.
Když je člověk depresivní případ s nádorovým onemocněním, často se nudí. Nudil mě svět, nudilo mě to, co se stalo Sofii. Nebo možná mě to spíš otravovalo; otravovalo mě všechno, co se kolem mě dělo, dělalo se mi z toho špatně, protože jsem toho všeho musela být součástí. Nudila jsem se kdykoli jsem neměla co dělat, a kdykoli, když jsem měla něco dělat. Neexistovala jediná činnost, jediný stav, který by mě nějak nenudil nebo nepřesvědčoval o své naprosté zbytečnosti. A když Sofii odvezli, nudila jsem se ještě o mnoho víc než předtím.
Když jsem jí viděla naposled, skoro nemluvila. Bylo vidět, že moc nemůže hýbat pravou půlkou obličeje. Doktor prý říkal že je to normální. A začaly jí téct slzy. Říkala jsem, samozřejmě že je to normální, do rána to zase přejde, a jestli ví, kolik takových případů už doktor viděl, tak o tom asi musí něco vědět. Řekla jsem za tu chvíli snad milion slov, nad kterými jsem ani nepřemýšlela, a Sofie se trochu uklidnila. Chtěla otřít tvář. Otevřela jsem stolek u postele, abych našla kapesník. První co jsem uviděla, byly tři pytlíky těch jejích gumových medvídků. Věděla jsem, že jí je tam přinesla její máma, a taky jsem věděla, že Sofie prostě za žádnou cenu tyhle medvídky nedokáže sníst, tady, jak tak leží a nemůže se sama ani vysmrkat. Najednou se mi do očí navalilo tolik slz, že jsem musela poodejít k oknu a otevřít ho. Chvíli jsem jen koukala ven a v duchu Sofii prosila, ať se jí udělá dobře a ty medvídky sní, všechny a hned, a nenechá je tady jen tak ležet. Pak jsem vzala ten kapesník, a otírala Sofiinu tvář s výrazem strachu. Myslím, že věřila, že umírá. V tu chvíli. Nakonec to ještě nějaký čas trvalo, ale ty medvídky už nesnědla nikdy.
Někdy ze strachu před smrtí lhala sama sobě tak moc, až se dostala do stavu jakési hysterie, kdy všechno odkládala na doma, všechno se mělo dít až doma, nemáme jí stříhat vlasy, radši až doma, nemáme jí nosit jídlo, nají se až doma. Zajímala se o věci, které ji vlastně už zajímat vůbec nemusely, protože se jí netýkaly, týkaly se budoucnosti, která už s ní nepočítala, ve které už prostě nebyla; a i když jsem si všechno tohle uvědomovala, přesto jsem vůbec nepočítala s možností Sofiiny smrti, a tudíž musím napsat, že zemřela proti všem předpokladům; proti všem těm idiotským předpokladům, které tvoří moje chorá mysl, pitomá, sebedestrukční, omezená a vykolejená mysl.
Ptala se mě, jak se mám. Mám se dobře, Sofie. Povídala jsem jí o Mimovi a škole, spoustu věcí a ona mě poslouchala. Pak už brečela pořád, jakoby reagovala na určitá slova, která ji zraňovala. Mlčela jsem. Ptala se, co hlava, jestli pořád bolí? Řekla jsem, že trochu. Bolela jako střep, poslední dny, nemohla jsem ani spát. Zase začala brečet, a já jsem nevěděla, co mám dělat, protože mi bylo jasné, že jestli nepřestane a bude pořád brečet, sestra mě od ní odvede zase zpátky na chodbu, a tam jsem rozhodně být odvedena nechtěla. Sedět u erární televize úplně sama. Chtěla jsem být ještě se Sofií, ale náš poslední hovor nakonec skončil úplně neukončeně, protože když jsem se pak po chvíli zvedla od televize, zase spala. Šla jsem domů a všechno mě strašně nudilo.
Pohřeb byl 13. prosince. Byl to kýč; u kostela na krásném hřbitově. Měla jsem strach, že když Sofii uvidím v té rakvi, něco se stane; přestanu mluvit nebo se zase rozklepu, omdlím nebo už nikdy nebudu moct spát. Tak jsem tam seděla na schůdkách a byla zase nervózní, protože byl takový rozdíl mezi tím, na kolik jsem v tom černé vypadala, a tím, na kolik jsem se cítila se všemi svými strachy. Dívala jsem se na všechny kolem, jak chodili tak pomalu, jak se sluší. Naplno se projevilo zázemí Sofiiny rodiny. Až umřu, nebudu mít ani pohřeb, budou chybět plačky, bude chybět kostel a určitě bude chybět spousta dalších věcí, které Sofiina matka brala za samozřejmé. Okousala jsem si nehty- všechny, a dva až do krve. Máma chtěla, abych vstala a neseděla tam tak, aby mě lidi museli obcházet, ale věděla, že prostě nevstanu, tak se na mě jen dívala zdáli. Když myslela, že o tom nevím. Nepamatuju si moc horších věcí, než byl průvod. Bylo mi špatně a bála jsem se, že se pozvracím, valilo se na mě horko a žaludek mě bolel, jako by na něj někdo ze všech sil tlačil. Vzpomněla jsem si kolik je mi let – a přišlo mi, že v mém věku by se zvracení už asi netolerovalo.
Mimo tam se mnou nešel. Vypadalo to, že kvůli tomu obrazu. Chtěla jsem ho položit přímo na rakev, ale byla moc hluboko. A tak jsem ho jen pustila, aby dlouho letěl- z výšky. Letěl; byla mi zima a když jsem se dívala tam dolů, musela jsem si říct- hnusnej, blbej, promrzlej prosinec. Hrstí hlíny jsem zasypala kus obrazu.
A pak už nic moc nebylo.
Mimo, měl jsi něco udělat, nikdy nepochopíš jak sama jsem tehdy byla, a jak moc jsem si přála druhou šanci, nový život, když ten můj toho dne skončil. Nikdy už nechci vidět smrt- chci předstírat že neexistuje, kromě té mojí, smrti, která bude něčím, co mě posune zase dál. Nikdy nepochopíš, jak moc se mi tehdy chtělo plakat, a jak moc to nešlo, nepoznáš, jak strašně mě bolel hrudník, bolel mě jako prázdno, které musí zmizet a celou mě tak zdeformovat. Nemůžeš vědět, jak mě bolel každý pohyb, jak jsem si přála navždycky sedět před tím hrobem a neudělat nikdy nic víc. Jak moc jsem si přála zmizet, přestat být, a jak jsem chtěla odejít. Za tebou.
Chodím zase po naší dlouhé ulici a rozplývám se nad vůněmi z čínské restaurace, vzdychám nad květinami na stěně fotolabu a je mi docela hezky, když mě auta míjejí na přechodu těsně tak, aby mě nesrazila. Je mi smutno; občas taky brečím, to když všechno nové, od čeho očekávám radost, radost nevzbudí. Když se zase jednou zklamu, když se mi ráno nechce vstát. Stává se ze mě nějaký nižší živočich.
Stalo se toho hodně po prosinci. Mimo odešel. Ne, že bych nevěděla, že odejde. Neustříhla jsem mu ty jeho křídla, proč? Byl se mnou skoro tři roky. Ty co mě nejvíc bolely. Zjemňoval mě a těsně před pádem mě zpomaloval, a vím, že leccos mohlo bolet mnohem víc. Ráno jsem se probudila, ale nikdo už nekopal nohama do šuplíků; byly zavřené a v klidu. Nikdo mě nebudil. Nikdo se nesmál.
Ta věc v mojí hlavě byla nezhoubná; nezhoubná věc velká jako tenisák vzadu v temeni, věčný utlačovatel ušlechtilých myšlenek. Směla jsem se rozhodnout, jestli půjdu na operaci nebo to vydržím, a rozhodla jsem se že vydržím, protože jsem statečná a moc zbabělá na to, abych si nechala otevřít hlavu a pak třeba nemohla jíst ani medvídky. Doktorka se ptala jestli jsme si jistí, a pak napsala recept na prášky. Lékarnice se na mě podívala soucitně a přinesla balík prášků, které by jiným vydržel celý život. Zaplatila jsem a nashledanou. Venku bylo docela teplo, sundala jsem si čepici a rozepnula bundu do půlky. Šla jsem domů.

---