„Neplač…

…neplač a vzpomínej…“

„Já nepláču…“

„Já vím…“

„Promiňte, že vás ruším, ale neviděl jste tady někde takovou modrou složku s výkresy?“

     „Heh… a proč ji hledáte?“

„Měla jsem v ní vytištěné dokumentace pro šéfa a potřebuju mu je co nejdřív zanést.“

      „Ach… tak to…“

„Vy jste je viděl?“

      „No… pokud byly v takové staré modré složce a pokud ta složka vypadala tak trochu nepotřebně, pak možná i ano…“

„A kde?!“

      „Nevím, jak vám to mám říct… opravdu je mi to líto… ale…“

„Prosím vás, opravdu spěchám…“

      „Dobře… heh… no… vidíte tady ty dlouhé úzké proužky v koši?“

„Cože?!“

      „Moc se omlouvám, ale nevěděl jsem, že…“

„Vy jste je skartoval!!!“

      „No…“

Místnost potemnělá.
Dřevo v krbu dohořívá.
Rudá jest barva smutku.
Dva lidé, jeden žár.

„Běžně takhle ničíte práce ostatních?“

     „Ne, už jsem vám jednou řekl, že mě to strašně mrzí…“

„Promiňte, že jsem na vás byla tak hrubá, ale v té chvíli… …vlastně byste měl být rád, že jsem vás nezabila.“

     „V tom případě vám děkuju.“

„Jen si dělám srandu. Opravdu mi tohle chování není vlastní.“

      „Takže už vás nemusím přezdívat „Hyenou“?“

„Cože?“

      „Jen žertuju.“

„Uff… už jsem se lekla.“

      „Hyeno…“

Uplynuly čtyři roky
tři měsíce
a pět dní.

„Nevěděla jsem, že jste tady novej. Do prvního patra často nechodím…“

      „Ale když už tam jdete, tak to stojí za to, že ano?“

„To ano… Jak dlouho tady děláte?“

      „Necelý týden.“

„A jak se vám líbí kolektiv?“

      „Celkem ujde…“

„Celkem ujde? Vždyť je tady dobrá parta!“

      „Máte pravdu. Chlapi jsou v pohodě, ale ženský mi přijdou mírně cholerický.“

„Vy toho nenecháte, že ne?“

Na hodinách
ručičky ukazují
tři čtvrtě na šest

„Nechceš si tykat?“

      „Taky mě to napadlo…“

„V tom případě „ahoj“ - já jsem Jana… Jana Dusilová.“

      „Tomáš…“

„...A dál?“

      „Tomáš Skartovský.“

„Těší mě.“

Špatným těsněním okna
se do předsíně tiše vkrádá

Mráz

„Tome, potřebuju tady zkopírovat nějaké papíry. Je toho celkem dost. Stihneš to do oběda?“

      „Pokud přijmeš mé pozvání na rande, tak ano.“

„Pr... co… prosím?“

      „Už jsem ti to chtěl říct před týdnem… dokonce včera, předevčírem, předpředevčírem… ale až teď jsem to ze sebe konečně dostal.“

„Zase si děláš srandu, že jo?“

      „Zeptám se tedy ještě jednou…“

„Počkej… já…“

      „Šla bys se mnou na schůzku?“

Místnost potemnělá.
Dřevo v krbu dohořívá.
Rudá jest barva smutku.
Dva lidé, jeden žár.

      „Věděl jsem, že řekneš „Ano“.“

„A jak prosím tě?“

      „Protože se ti líbím.“

„Cože? … A jak to můžeš vědět?“

      „Řekla mi to Lucka z vrátnice…“

„Já ji zabiju!“

Sněží…

„Doufám, že ti to bude chutnat. Je to má specialita, kterou servíruju jen těm…“

      „Nejlepším.“

„Koukám, že sebedůvěra ti nechybí.“

     „Víš, že si dělám srandu…“

„Jen aby.“

      „Proč tak vrtíš nosem?“

„Ty to necítíš?“

      „Myslíš mou přírodní vůni?“

„Ne… to smrdí něco jiného.“

      „No dovol…“

„Sakra! Sekaná!!!“

„Tenkrát se spálila…“

„Ani jsem to nepoznal.“

„Neplakej.“

      „Běžně po tom nemluvím, takže chápej mou indispozici.“

„Spíš to vypadá tak, že se ti to nelíbilo.“

      „Ale mně se to líbilo… kdybych to měl porovnat s tvou sestrou, tak…“

„Mlč.“

      „Chtěla jsi, abych mluvil…“

„Beru to zpět. Zapomněla jsem, že jsi muž.“

      „Počkej. Cože???“

„Nechce se mi o tom mluvit.“

      „Ale…“

„Ticho. Chci už spát.“

      „Jseš hnusná.“

„Ty taky.“

      „Miluju tě.“

„Já tebe ne.“

      „Dobrou…“

„Dobrou.“

* * * * * *

„Není ten byt na nás moc drahý?“

       „Není. Všechno jsem to spočítal, a pokud nebudeš chtít jezdit každý měsíc na Mallorcu, tak to utáhnem.“

„Je velký.“

       „O čem mluvíš?“

„O tom bytě přece.“

       „Ach… já myslel…“

„Nemysli.“

* * * * *

„Chtěla bych dítě…“

     „V hračkářství jsem viděl jedno takový tichý…“

„Takže už jsi o tom taky uvažoval?“

      „Bylo plastový a stálo pět stovek i s DPH.“

„Můžeš být chvilku vážný?“

      „Ale já to myslím vážně. Nekoupíme si ho? Jen tak na zkoušku…“

„Tome, prosím…“

      „Budeme mu říkat Tamagoči.“

* * * *

„Jsi v pohodě?“

      „Jsem trochu nervózní.“

„Proč?“

      „Mám strach, že sníš tu koblihu i s tím prstenem.“

* * *

„Jsem těhotná.“

      „Cože?“

„Papírek zmodral.“

      „Heh… A nenamáčela jsi ho do inkoustu?“

„Tome, já jsem v tom.“

      „Tak to asi oba…“

„Máš aspoň radost?“

      „To víš, že mám…“

„Ale proč na to nevypadáš?“

      „Protože tomu nemohu uvěřit. Tak dlouho se snažíme…“

„A teď to konečně přišlo…“

      „Mám radost. Opravdu.“

„To jsem ráda.“

      „… … …Jestli to bude kluk, budeme mu říkat Tamagoči.“

„Tome…“

„Jano?
…

Jano, slyšíš mě?“

„Není mi nějak dobře.“

      „Když nemáš chuť, můžeš to říct rovnou.“

„Ne, opravdu mi nějak není dobře. V posledních dnech jsem nějaká špatná…“

      „To je tím, že moc pracuješ.“

„Nech toho.“

      „Stačím, když vidím, jak ponocuješ.“

*

„Tome, mohl by sis sáhnout na mé prso?“

      „Když je to zapotřebí...“

„Myslím to vážně. Zdá se mi…“

      „Co se ti zdá?“

„Zdá se mi, že tam mám hrčku.“

      „Prosím tě…“

„Sáhni si…“

      „Kde?“

„Tady…“

      „Tohle?

„Jo…“

      „To… bude… to bude…“

„Mám strach.“

      „To bude uzlina. Když jsem byl malý, měl jsem to samé.“

„Radši si zajdu k doktorce…“

Uplynuly čtyři roky
tři měsíce
a pět dní.

Na hodinách
ručičky ukazují
tři čtvrtě na šest

Špatným těsněním okna
se do předsíně tiše vkrádá  

Mráz

     „Tak co říkali?“

„Tome…“

      „Proč pláčeš?“

„Tome…“

      „Ne…“

„Tome… neplač…“

      „Ne…“

Místnost černá.

Dřevo v krbu dohořelo.

Rudá jest barva smrti.
Jeden člověk, jeden žár