Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTátovi
Autor
Eileen
Hnal jsem se dlouhou chodbou a nad hlavou mi tak nějak monotónně a spíš z donucení vrněly a blikaly zářivky. Jako by si neuvědomovaly, že jsou jedny z prvních spatřených očičkama blankytnýma jako srpnové nebe nebo do černa ztěmnělýma několikaměsíčním konejšením. Jaké asi...-
Uši mi zalehly a dech mi hučel a sípal v hlavě, před očima mi běhaly barevné perličky a všechno mě to v tu chvíli strašně štvalo. Chtěl jsem vnímat! Ale ztrácel jsem se v těch bíle sterilních místnostech a vyčerpaně jsem padl na jednu z rozďoubaných měkkých lavic, co z nich je i přes péči desinfekce cítit pot čekání a očekávání mužů, měnících se každým výkřikem pocházejícím ze dveří odnaproti, do role, na kterou neznají scénář.
V dlaních jsem žmoulal větvičky ještě skoro nevykvetlého zlatého deště a uklidňoval jsem se nořením svého velkého nosu mezi zelené lístečky zvlhlé soumrakem, přivíral jsem oči až mi víčka těžkla, hlava se mi zhoupla na vlnách snění a to mě probralo. Nechci..
A tak jsem si do očí násilím vtláčel všechny bílé stěny a pavouka, co mi lezl po koleni. Byl jsem do něj tak zahleděný, že jsem úplně přehlédl tu paní, sestra Aťa se jmenovala.
Usmívala se a strčila mi do náručí bílý chomáček, ve kterém tikal nový život, můj, náš –TVŮJ.
Pak jsem tě poprvé uviděl a - - úpěnlivě ses mi zakousla do srdce. Ruce se mi chvěly, ležela jsi a mžourala střídavě do mých neoholených tváří a na ty kuňkající zářivky.
Šel jsem za Klárkou a připadal si jako ve snách. Všechno se najednou zpomalilo a pospíchalo zároveň, nekonečnost toho okamžiku – kdy jsme byli ZASE tři... s naší holčičkou vymodlenou!
Nekonečnost toho okamžiku...
- otvírám oči a dívám se,
jak se sedmnáctiletě