Zimní zahrada

V kanceláři se pomalu začínalo šeřit. Magda se nervózně podívala na hodinky. Půl osmé. To není až tak zlé, pomyslela si. Určitě ne tak zlé, jako situace, do které se tak nečekaně dostala minulý týden. Uvědomila si, že už zase jí po tváři stéká slza. A další… a další. „Idiot jeden….“ ulevila si a zalovila v kabelce pro papírový kapesník. Od čtvrtku, po tom Milanově výstupu, jich spotřebovala aspoň tisíc. No nic, projde si ještě tyto poslední dva inzeráty, a půjde domů. Přes slzy se mimoděk usmála. Domů… Což to provizorní ubytování v mrňavé pochmurné garsonce u Soni je nějaký domov??? No, lepší, než spát na nádraží, po tom extempore, pomyslela si Magda, už opět klidnější, a začetla se do inzerátu. Och, proč musí být ty byty tak drahé…

„Vy nejdete dnes domů, Magdo?“ ozval se za ní energický hlas. Magdin nadřízený, inženýr Přeševský, stál ve dveřích své kanceláře s pláštěm přehozeným přes levé předloktí. Byl to starší vysoký muž s prošedivělými vlasy a velkýma šedýma očima, které se zdály být ještě větší za skly tlustých brýlí. Magda k němu překvapeně vzhlédla. Inženýr Přeševský se se svými podřízenými bavil málokdy. A pokud ano, Magda si nevzpomínala, že by to někdy byl příjemný rozhovor.

„Ach, jistěže ano, pane řediteli,“ usmála se na něj Magda a doufala, že působila co nejpřirozeněji. „Jen jsem...“

„Ano?“ dvěma dlouhými kroky stál vedle ní a přes rameno jí nahlédl na monitor počítače. „Zajímá mne, co tu mé zaměstnance drží tak dlouho po pracovní době… Reality?,“ pozvedl obočí, „chcete se stěhovat?“

„No…“ Magda nevěděla, co mu má odpovědět. Co je dědkovi do jejích osobních záležitostí. Taky musí do všeho strkat nos…

Inženýr Přeševský si mezitím povšiml změti vlhkých papírových kapesníků nedbale smetených pod Magdin pracovní stůl. „Vy máte nějaké potíže, Magdo? Nechcete mi o tom něco povědět?“ Magda k němu zvedla pohled plný zoufalství. Tys mi tu opravdu chyběl, dědku… V jeho očích však spatřila něco, co ji donutilo rozplakat se jako školačku a mezi vzlyky mu všechno od začátku povyprávět…

Do čtvrtku minulého týdne byla Magda veselá, dvaatřicetiletá žena, která, jak se domnívala, věděla, co chce od života, a co život žádá od ní. Byla vdaná pátým rokem za muže, po kterém její kamarádky šílely, měli krásný domek za městem, dvě auta a každý rok exotickou dovolenou. Pracovala za nadprůměrný plat jako ekonomka ve firmě, která si v jejich městě vysloužila přívlastek „prestižní“, a pomalu se těšila na miminko. To plánovali s manželem někdy na příští rok. Magda sice nebyla proti hned po svatbě, ale Milan byl nekompromisní. „Nejdřív si na dítě musíme vydělat!“ Z úst úspěšného podnikatele v informačních technologiích to sice znělo poněkud komicky, ale Magda nenamítala. Milan přece ví vždycky všechno nejlíp…

Všechno se změnilo v ono osudné čtvrteční odpoledne, kdy jí Milan zavolal do práce: „Já jsem to věděl, ty děvko!!!“ vřískal do telefonu, „já jsem to věděl, že se s ním taháš za mými zády! To je konec, rozumíš, konec!!!“ Magda v šoku svírala sluchátko… Proboha, co se to děje, tohle je její Milan??? Vůbec nechápala, o co se jedná.. „ Miláčku, miláčku… co to má znamenat?“ opakovala zaraženě, zatímco do Milana na druhé straně linky vjížděl amok. „Viděl jsem tě,viděl jsem těéééééééééé!!!!!!“ vřeštěl. Tehdy poprvé Magda usoudila, že její jediná životní láska je magor. Zavěsila a celá zbledlá požádala Blanku, aby ji až do konce směny zaskočila. Pak sedla do auta a jela domů za Milanem.

Před domem bylo boží dopuštění. Magda jako ve snu vystoupila auta. Všude po zahradě byly rozházené její věci. Na verandě seděl Milan a celý nepříčetný něco trhal a rozhazoval to po zahradě. Když Magda přistoupila blíž, zjistila, že jsou to jejich svatební fotografie. „Milane, zbláznil ses?“ zaječela Magda a skočila k němu. Milan se na ni zadíval zarudlýma očima plnýma nenávisti a zasyčel: „Nedotýkej se mě, kurvo jedna! Tohle ti neprojde, to teda ne…“ „O čem to, proboha, mluvíš???“ vyjekla Magda. „řekni mi, co jsem ti udělala, no, řekni?“ zatřásla s ním, „vyvádíš jako psychopat!!!“ A pak ji poprvé v životě uhodil.

Magda seděla na zemi, po obličeji si rozmazávala krev, která se jí spustila z nosu a v pláči sbírala útržky fotografií. Milan se evidentně zcvoknul. Prudce přecházel sem a tam po verandě za ní, ale Magda neměla odvahu se na něj podívat. Napadlo ji, že zavolá policii… ale nejdřív to chtěla vyřešit v klidu. Dá-li se to tak vůbec za daných okolností nazvat. „Milane, prosím tě, řekneš mi, čím jsem se podle tebe provinila, cos viděl?“ zašeptala jemně.

„Ten oběd…Viděl jsem tě! Líbala ses s ním!!!“ „Milane, já ti nerozumím,“ zavrtěla Magda hlavou nechápavě. „Byla jsem na obědě s auditorem, no a co… Denně přece chodím na podobné obědy…“ Milan ji chytil za vlasy: „Tak na podobné obědy! Líbala ses s ním!!! A smáli jste se!!!!“ „Au, Milane, pusť, to bolí…. Proboha, ta pusa na rozloučenou - vždyť to byl Jarek Dražan, můj spolužák!!! Ježišikriste, když jsi nás viděl, proč jsi za mnou nepřišel? Všechno by se vysvětlilo hned…“ Milan se na ni dlouze zadíval. Magda cítila, že na ni hledí úplně cize. Je naprosto vyšinutý, napadlo ji. Hlavně ho nesmím ještě víc dráždit.

„Nemohu ti už víc důvěřovat,“ řekl pak Milan naprosto ledově, „prosím, aby sis sbalila své věci a okamžitě odešla. Peníze ode mě nedostaneš, auto si nech. Jdi si, kam chceš… Vypadni!!!“ zakřičel, když na něj nechápavě zírala.

„Milane, to nemyslíš vážně, viď…“

„Naprosto,“ odvětil Milan a odešel do domu.

Magda usoudila, že Milana by měl co nejdřív vidět lékař, ale nechtěla situaci komplikovat a řekla si, že teď bude nejlepší udělat, co Milan chce. A tak zavolala Soni, a během hodiny už stála u jejích dveří s dvěma kufry, taškou knih a krabicí cédéček. Soňa nic neříkala, skočila Magdě okolo krku a tehdy se konečně Magda ze všeho vyplakala. Do rána každá vypila tři láhve vína a v pátek nešly do práce. A tehdy Magda začala řešit, co dál.

Celou dobu, co Magda povídala, inženýr Přeševský seděl u stolu naproti Magdě a pokyvoval hlavou. „Takže?“ řekl pak, „chcete se rozvést?“

„Nevím… Myslím, že v dané situaci to bude nejlepší...“ hlesla Magda. „Milan mi sice pořád telefonuje, přísahal, že se bude léčit... že na to zapomeneme… ale…“

„Rozumím,“ kývl inženýr Přeševský. „Teď nemáte kde bydlet…“

„Tak. Ano. Víte, u kamarádky není dost místa…“

„Nic nevysvětlujte,“ položil jí inženýr Přeševský ruku na rameno. Magda by nikdy nevěřila, že by byl někdy schopen tak přátelského gesta.

„Moje rodina vlastní menší vilu na okraji města. Momentálně je neobydlená. Měla byste zájem si ji zítra prohlédnout?“ zahleděl se inženýr Přeševský na Magdu. Magda pochopila, že negativní odpověď její šéf neuzná za platnou, a tak potěšeně přikývla. S radostí uvítala, že tenhle starý páprda má taky nějaké to srdce.

Auto inženýra Přeševského zastavilo před žlutou zrezivělou bránou v tiché vilové čtvrti na druhém konci města, kde to Magda vůbec neznala. Inženýr Přeševský jako představitel staré školy, pomohl Magdě z auta a ze svazku klíčů, který vylovil z obrovské kapsy svého kabátu, vybral jeden starodávný, kterým bránu odemkl. „Prosím, následujte mne,“ pobídl pak Magdu.

Kráčela za ním po upravené cestičce vysypané štěrkem k mírně oprýskanému domu uprostřed zahrady. Všimla si překrásných růžových keřů kolem a upraveného živého plotu. „Je tu krásně…“ hlesla překvapeně. „Děkuji,“ usmál se inženýr Přeševský. „Prožil jsem tu dětství. A rád sem chodím i teď. Škoda, že mé ženě se tu nelíbí…“ Jeho ženě? Magda se vduchu musela usmát. On je ženatý? To by teda neřekla… No, vlastně… proč ne. Musela uznat, že se o něj nikdy podrobněji nezajímala. Byl to pro ni vždycky jen nudný, nekompromisní dědek, kterého povinně potkávala v kanceláři. Lépe řečeno, pokud možno, nepotkávala.

„Jak se tu někomu může nelíbit,“ opáčila.

„Je to daleko od centra. Moje žena špatně chodí. Nejsou tu příjemní sousedé. Kromě starých Kropáčků, kteří se starají o dům a o zahradu, nu, samozřejmě, ti nemají úroveň…a potom ty mouchy…“

„Mouchy???“ zadívala se na něj Magda.

„Ehm… to vám povím později. Pojďte, ukážu vám dům,“ nabídl jí rámě a odvedl ji ke vstupním dveřím. Odemkl je dalším ze svazku klíčů a uvedl Magdu do prostorné haly. „Och…je tu hezky, čisto, “ zhodnotila Magda příjemný interiér. „Stará Kropáčková tu jednou týdně uklízí,“ odvětil inženýr Přeševský. „Prý si potřebuje přivydělat k důchodu. Mamonáři jsou to… ale budiž. Alespoň to tu nechátrá…“

„Chodíte sem často?“ zjišťovala Magda.

„Jak kdy…“ řekl inženýr Přeševský, „Magdo, pojďte, ukáži Vám jednotlivé pokoje…“

Magda byla z vily nadšená. Líbila se jí jídelna a velká společenská místnost na přízemí, i čtyři skromně a účelně vybavené ložnice na poschodí. Velká koupelna se starodávnou vanou se jí zdála romantická, stejně jako rustikálně vybavená kuchyně.

„To snad ani nemohu přijmout, pane řediteli…“ pronesla provinile po prohlídce domu. „Nic vám také nedávám. Jen jste si to zde dočasně pronajala. Za rozumnou cenu, ovšem. Tedy, pokud máte zájem…“ zadíval se na ni inženýr Přeševský. Jeho velké šedé oči jako by Magdu hypnotizovaly. „Samozřejmě! Jsem vám nesmírně zavázána,“ zahleděla se na něj Magda vděčně. Domluvili se, že hned zítra se nastěhuje.

Když vyšli před dům, Magdu ovanula nádherně omamná vůně růží. Zavřela oči a vychutnávala si ji plnými doušky. Cítila se tak klidná a svobodná… „Smím si ještě prohlédnout ty květiny, pane řediteli?“ zadívala se na něj prosebně. „Pokud si to přejete,“ přikývl inženýr Přeševský. Magda se na něj vděčně usmála a vydala se na krátkou procházku okolo domu.

V zadní části domu překvapeně narazila na něco, čeho si předtím nevšimla. K celé zadní stěně se tiskla velká prosklená přístavba, jejíž skla byla polepena zažloutlým novinovým papírem. Magda zvědavě přistoupila blíž a pokoušela se nahlédnout dovnitř, ale nic neviděla. Marně se snažila uvědomit si, zda se o této – pravděpodobně zimní zahradě - inženýr Přeševský zmiňoval. Než si dokázala odpovědět, zjevil se před ní inženýr Přeševský osobně: „Tak tady jste,“ usmál se poněkud nervózně. „Stejně byste to objevila …Asi vám budu muset říct o těch… mouchách. Už je pozdě. Pojďte, povím vám to v autě…“

Magda si uvědomila, že inženýrův hlas zní podivně dutě, když o tom mluví, ale rozhodla se ho nepřerušovat: „…byly tam odjakživa, objevovaly se tam každé jaro, znovu a znovu. Byly velké a tlusté, a hrozivě bzučely. Vyrojily se v zimní zahradě a rozlézaly se celým domem. Celé léto jsme se jich nemohli zbavit. Žádný postřik na ně neplatil. Moje matka je nenáviděla. Proklínala svého otce, starého pána, že je určitě přivezl z Afriky s nějakou palmou, které tam tehdy byly. Vzpomínám si, jak nám s bratrem a sestrou zakazovala chodit si tam hrát. A přitom naše zimní zahrada… ta byla k dětským hrám jako stvořená…“ zasnil se inženýr Přeševský nostalgicky. Pak polkl a pokračoval: „Ale to nebylo všechno. Ty mouchy v noci také štípaly. Pokud se některá dostala do pokoje, a my si jí nevšimli, ráno jsme se probudili s několika velkými červenými štípanci, které se špatně hojily. To dohánělo matku k nepříčetnosti. Později se nás snažila na léto dostat z domu… Kterým směrem mám teď odbočit? Ach, ano, samozřejmě… Víte, Magdo, když bylo mé sestře třináct let, měla u nás na prázdninách kamarádku, slečnu Kláru. Bylo to milé a živé děvče, mě tehdy už bylo skoro sedmnáct, a moc se mi líbila…“ Magdě se zdálo, že se inženýr Přeševský začervenal, „dívky spaly spolu v ložnici pro hosty, v tom pokoji nad… nad zimní zahradou. Ráno nás probudil srdcervoucí křik. Klára se v křečích svíjela na schodišti a křičela hrůzou. Všichni jsme k ní seběhli a snažili se z ní dostat, co se s ní stalo. Byla v šoku, jen prstem ukazovala ke dveřím do pokoje, kde s mou sestrou spaly…“ Inženýr Přeševský se odmlčel: „Moje sestra… ležela tam… její obličej byl opuchlý a celý modrý, vytřeštěné oči upírala do stropu, jakoby čekala, že přece jen přijde shůry nějaká naděje, nohy a ruce měla nepřirozeně zkroucené křečí a nejhorší.. nejohavnější byl ten zčernalý jazyk. Vidím to jako dnes…“ otřel si čelo. „Och,“ Magda si přitiskla pěst ke rtům „co se jí stalo..?“ „Inu… štípla ji zřejmě nějaká ta moucha. Doktor řekl, že prý dostala alergickou reakci. Zemřela téměř okamžitě… Klára se z toho dlouho nemohla vzpamatovat. Rozumíte, celou dobu spala vedle ní.. A když se ráno vzbudila… Víte Magdo, Klára je dnes moje žena..“

„To je strašné…“ vydechla Magda. A tam mám teď bydlet já??? Blesklo jí hlavou. Inženýr Přeševský jako by jí četl myšlenky: „Nebojte se, Magdo. Hned to léto dal můj otec zimní zahradu zazdít,všechny rostliny z ní spálit. Pochopitelně, matka ji chtěla dát strhnout, ale starý pán – dědeček - ji vehementně bránil, že to se nesmí, že je to výjimečný architektonický prvek. Sice bych si dovolil nesouhlasit, nicméně skutečnost je taková, že od té doby se v domě mouchy už neobjevily. Už tomu bude čtyřicet let. Přesto, jistě pochopíte, moje žena si k tomu místu znovu kladný vztah nevypěstovala…“

„A co váš bratr?“ opáčila Magda.

„Ten žije v Americe. Emigroval hned po studiích. ... No, už jsme tady,“ zastavil inženýr Přeševský před domem, ve kterém bydlela Soňa. „Doufám, že jsem vás nevyděsil. Na mou čest, dům je v pořádku,“ podal Magdě ruku na rozloučenou a předtím, než jí popřál dobrou noc, přenechal jí klíče od vily.

Následující den byl pátek. Magdě se zdál docela příjemný. Milan jí od rána zavolal jen třikrát. Ráno, aby jí řekl, že je nevděčná děvka. Před obědem žadonil, ať se vrátí, nebo že si něco udělá. A po obědě našla vzkaz na záznamníku, že si může táhnout kam chce, ale kdyby přistoupila na několik opatření, mohli by se dohodnout. Poté Magda absolvovala půlhodinový rozhovor s doktorem Novotným, který ji ujistil, že Milan to má pravděpodobně z přepracování a že na něj dohlédne. Oba věděli, že dobrovolně Milana k němu do ordinace nedostanou. Před odchodem z kanceláře chtěla ještě zajít za ředitelem a za všechno mu poděkovat, ale jeho sekretářka Magdě oznámila, že pan ředitel dnes nebyl v kanceláři. Magda jí tedy popřála příjemný víkend a jela k Soni pro své věci. Cítila se v povznesené náladě. Jako by ji čekalo něco velkého! Ani netušila, jak blízko je své představě…

Se stěhováním se do vily neměla Magda téměř žádné potíže. Věci, které měla s sebou u Soni, se jí snadno vešly do auta, a pro ostatní zajela za Milanem Soňa. Přijela za Magdou asi za dvě hodiny s tím, že nedělal vůbec žádné potíže. Ba dokonce, dá se říct, i pomáhal, když házel po Soni Magdiny věci a křičel, že si je „obě můžou strčit do prdele…“ Soňa pak v záchvatech smíchu Magdě vyprávěla, jak beze slova poskládala její věci do krabic, které za tímto účelem přivezla s sebou a bez pozdravu odkráčela. Magda ji vděčně objala: „Já tě nemít, Soni…“ „V pohodě,“ zapálila si Soňa cigaretu, „život občas přináší všelijaký divný věci…“ „To jo,“ kývla Magda a snažila se ubránit slzám. Řekla si, že jí to přece nestojí za to. „Nebul,“ řekla Soňa, „kvůli tomu, že tomu tvýmu cáklo, se svět nezboří…Ty jo, ale máš to tu super bejvák. Ten tvůj říďa na tebe asi dost drží, co? Doufám, že tu brzo uspořádáš nějakej mejdánek, co ty na to?“ „Uvidíme,“ usmála se Magda. „No, jestli chceš, můžeš tu přespat…“

„No jó, dík, Magdi, ale teda dneska se mi to moc nehodí, mám nějaký to randíčko, ale přes víkend zaskočím, to si piš! Zvládneš to tu?“ zajímala se Soňa. „To víš, že jo, dík za všecko,“ objala ji Magda znovu. Soňa dokouřila cigaretu a pak se rozloučily. „Tak,“ Magda se rozvalila v pohodlném křesílku v hale, „takhle začíná nový život…“

Večer, když Magda uléhala ke spánku (záměrně si vybrala k bydlení ložnici co nejdál od toho pokoje), přemýšlela, o čem by chtěla, aby se jí zdálo. Je přece na novém místě, a co se zdá první noc na novém místě, to se taky splní… Přesto jí myšlenky stále utíkaly k oné pochmurné historce inženýra Přeševského. Brrr, proč mi o tom povídal… Před očima se jí vybavovaly nejrůznější výjevy – zohavená, zmodralá tvář mladé dívky, obrovitánské tlusté mouchy (takové, co viděla kdysi v dokumentu na Discovery, ale mnohonásobně větší), obludy s chlupatým a vlhkým sosákem, který se jí zarývá do kůže a saje a saje, a vidí skrz něj tepat svoji vlastní krev, která končí v bezedném lesklém břichu… brrrrrrrr…. Magda se otřásla. Jsem to ale káča pitomá, takhle si v noci nedojdu ani na záchod, vyčítala si svoji bujnou fantazii. Snažila se přeladit na něco hezkého. Moc se jí to nedařilo. Nejradši by si pustila televizi, ale žádná tu nebyla. Tak si alespoň pustila cédéčko s relaxační hudbou. A při něm usnula.

Uprostřed noci se Magda vyděšeně posadila na posteli. Probudilo ji zlověstný zvuk. Takové, temné, těžké, hluboké bzučení… Opravdu bzučení? Nenamlouvá si to?? Cítila pramínek studeného potu stékající jí po zádech. Zašmátrala na nočním stolku a rozsvítila lampičku. Pokoj ozářilo tlumené světlo. Magda se zaposlouchala… Ticho. Nic výjimečného neslyšela. Žádné zvuky, žádné bzučení. Jen rádio tiše šumělo. Natáhla se, aby ho vypnula. Když se sehnula, měla pocit, že zaslechla nějaké zašustění. Jako když přejedete suchým listem po omítce. Och, a ještě jednou. Magda vyskočila. Byla si jistá, že něco přeběhlo po okenním parapetu. Přitáhla si přikrývku k bradě a ani nedýchala. Pane bože… že sem lezla… ráno zavolá inženýrovi Přeševskému a poděkuje mu za laskavost.. tohle jí nestojí za to.

Nevěděla, jak dlouho tam tak seděla. Lampičku už tu noc nezhasla. Žádné další zvuky již nepřicházely a tak tam vsedě usnula. Ráno ji přivítal krásný slunečný den. Nicméně Magda si ho moc neužívala, tížily ji vzpomínky na přestálou noc. A nezdálo se jí to? Rozsvícená lampička a ubolený krk mluvily za vše. Přesto se rozhodla, že si dá snídani v zahradě, aby přišla na jiné myšlenky.

Když se najedla, rozhodla se, že si lépe prohlédne zimní zahradu. Teď, přes den, se ničeho zvláštního neobávala. A potom hned zatelefonuje Přeševskému.

Na přístavbě si nevšimla ničeho neobvyklého. Podle Magdy to byla obyčejná skleněná veranda. Architektonická zvláštnost? Pcha! Starý pán musel být zřejmě podivín. Magda obcházela podél jednotlivých skleněných tabulí. Škoda, že je polepili těmi novinami. Kromě špíny a pavučin zachycených mezi sklem a novinami neviděla nic. Kudy se tam vlastně chodilo? Magda pochopila, že zřejmě ze společenské místnosti. Hm. Uvnitř nic nenasvědčovalo, že by tam kdy byl nějaký vchod do zimní zahrady. Dali si zřejmě záležet. Taky po takové události… Fuj. Magda se otřásla. Najednou cítila, jak na ni celá ta ošklivá historie doléhá. A prý dům je v pořádku… na mou čest… Magda šla pro mobil s tím, že nebude rozhovor s inženýrem Přeševským oddalovat.

Na druhé straně to nikdo nezvedal. Asi ještě spí, zabručela Magda a pohodila telefon na gauč. Na displeji svítilo pět nevyzvednutých rozhovorů od Milana. Ať si trhne… pomyslela si Magda a odešla obdivovat růže. Řekla si, že dnes má právo na relaxaci. Napadlo ji, že by po obědě mohla navštívit sousedy, ty Kropáčkovy. Třeba by se dověděla něco víc. O domě, o rodině inženýra Přeševského. Musela si přiznat, že ji to celkem zajímá. Jí nevadilo, že Kropáčkovi neměli úroveň, jak uvedl ředitel. Podle Magdy bude paní Kropáčková obyčejná ukecaná stará babka. A to se jí pro dnešní relaxační den celkem hodilo. A večer by mohla přijít Soňa… A možná večer už tu ani nebude spát…

„Slečno, slečno, no.. vy tam… co děláte na tý zahradě??“ zaslechla za sebou nahněvaný mužský hlas. Magda se otočila a spatřila menšího podsaditého dědka v kárované košili. „Co bych tu dělala, bydlím tu,“ odsekla, „a vy?“

„Bydlíte?“ muž si ji podezřívavě změřil.

„Ano,“ kývla Magda, „inženýr Přeševský byl tak laskav…“

„Á, tak to jó, já že sem zas někdo leze vod novin… Já sem nějakej Kropáček, trochu to tu to.. hlídáme s bábou…“ podával jí svou velkou mozolnatou tlapu.

Magda ji přijala a představila se. „Co jste to říkal? O těch novinách?“ zajímala se pak.

„Ále, někoho tenhle barák dost zajímá. Hlavně prej ta skleněná hrůza tady…“ ukázal k zimní zahradě. Architektonický skvost.. blesklo Magdě hlavou… že by skutečně?

„Pane Kropáčku,“ usmála se Magda, „moc ráda bych se o tomhle domě dověděla něco víc… Budu ráda, když mne s paní navštívíte…“

Kropáček se na ni nedůvěřivě zahleděl: Od kdy byly ty Přeševského paničky takové vstřícné? Že by tohleto bylo přece jen jinak…?

Poškrábal se nerozhodně ve vlasech: „No, vona bába je dnes u holky v městě…Ale kdyby se to hodilo zejtra navečír, proč ne…“ Zítra… hm, Magdu jako by ovanul studený vánek. Má to vydržet ještě jednu noc??? Ale vlastně, vždyť se dnes nic nestalo…

„No, nechcete zajít aspoň na kávu, pane Kropáčku?“ nabídla se Magda. „No, to rád, to nemuselo bejt…“ začervenal se pan Kropáček. Magda se docela potěšila. Alespoň přijde na jiné myšlenky. Zamířili tedy do domu. Ani si nevšimla, že jeden ze zažloutlých archů novin nalepených na sklech zimní zahrady se se zlověstným zašustěním snesl k zemi a vzniklou mezerou je pronásledoval čísi zlostný pohled.

Starý Kropáček se zdržel asi hodinku. Mlel páté přes deváté, ale nic zajímavého se od něj Magda nedověděla. V podstatě jen opakoval to, co už jí řekl inženýr Přeševský. Magda se nenápadně zeptala na tu historii s mouchami. „Jó, mladá pani, to musíte počkat na bábu, ta vám toho poví… Mě tu zajímaj jen ty kytky…“

„A ta zimní zahrada? Proč ji nezbořili?“ zajímala se.

„Ví čert… starej pán na ní držel, nikdo se jí nesměl ani chytnout, po tom co se to stalo…a když umřel, bazíruje na ní mladej pán…“

Nu, snad bude paní Kropáčková sdílnější pomyslela si Magda. Ale že se o to zajímají i z novin… To ji překvapilo. Nejspíš bulvár, napadlo ji. Už neví, o čem by psali…

Magda se inženýrovi Přeševskému nemohla dovolat ani po obědě, a tak mu nechala vzkaz na záznamníku. Potom si zajela nakoupit a zastavila se u Soni. Marně se na ni snažila dozvonit. Zřejmě se jí to „randíčko“ protáhlo na celý víkend, to u Soni nebylo nic neobvyklého. S blížícím se večerem se Magda rozhodla, že bude myslet už jen na hezké věci a přečte si nějakou milou, romantickou knížku. Dá se říct, že se jí to celkem dařilo. Po večeři si zapálila v ložnici svíčky a začetla se do románu od Pilcherové. Těsně před půlnocí spokojeně usnula.

Probudil ji pocit, že se s ní celá místnost vlní. Magda už instinktivně nadskočila a zahryzla se do přikrývky… Ne, znovu už ne… prosím… šeptala si v duchu. Jen už žádné mouchy. Rozhlédla se zšeřelým pokojem a vydechla. Nic nenasvědčovalo žádnému nebezpečí. Když se uklidnila, natáhla se k lampičce, aby ji rozsvítila. Včera jí to přece tak pomohlo…. Cvakla vypínačem a vyjekla. Nic se nestalo. Pokoj zůstal zahalený ve tmě. Ježišikriste… pomyslela si Magda. Vyvádím jako malá. Možná nejde elektrika nebo něco.. Zaváhala. Celou věčnost seděla na posteli a přemýšlela, má-li sejít dolů podívat se na jističe. Vyhrála v ní nakonec ta pragmatická neohrožená Magda, a tak se pomalu sesunula z lůžka a po špičkách kráčela ke dveřím pokoje. Než je otevřela, zaposlouchala se: Nic, ticho… Uf…..

Magda otevřela dveře a vykřikla hrůzou. To co uviděla, ji doslova přibilo k podlaze. Na konci chodby, před dveřmi toho pokoje, spatřila siluetu dívky… Nemusela dlouho přemýšlet, koho vidí… Modré propadlé tváře a ty zvláštní oči podivně zářící ze zapadlých očních důlků mluvily za vše… jeho sestra…

Dívka se usmála: „Ty ses vrátila, Kláro… Jsi hodná holka, Kláro…“ znělo to tak dutě a cize… Jako by její hlas vycházel odněkud z podzemí. Magda nebyla schopna pohybu. Dívka k ní vztáhla ruku: „Pojď, nakrmíme spolu ptáčky, Kláro, máš přece ráda ptáčky..“

„Jdi pryč…“ zasípala Magda, „jdi pryč, co ode mě chceš?“ poslední slova už vykřikla.

„Půjdeme spolu krmit ptáčky, Kláro…“ zopakovala dívka. Magda cítila, že jestli něco okamžitě nepodnikne, umře hrůzou. S posledních sil se otočila a zamířila ke schodišti. Chtěla už odtud být pryč!!!

Rychle seběhla dolů do haly a zůstala překvapeně stát. Ve společenské místnosti se svítilo!!! Takže, elektrika jde… Ale přece jsem tu nerozsvícela… Magda se po krůčcích přiblížila ke dveřím: „Och….“ Tam, kde ve dne stál starožitný příborník, teď nebylo nic.Vlastně bylo. Dveře.. Magda zírala do jasným světlem ozářené zimní zahrady!!!

To se mi zdá, blesklo jí hlavou. Ale když se uhodila o židli, která jí stála v cestě, uvědomila si, že je vzhůru. Ach panebože…. V domě vládlo podezřelé ticho. Jen z nitra skleněného prostoru… ano, slyšela to jasně… temné, ponuré bzučení…

„Přece jsi přišla, Kláro!“ Magda vyjekla. Děvče teď stálo za ní a probodávalo ji pohledem. „Pojď, čekají nás ptáčci…“ než se Magda nadechla, přízrak zmizel. Magda jako ve snu kráčela k zimní zahradě. „Ptáčci… jací ptáčci…“ přemítala.

„Ach..“ Magda vstoupila do ráje plného exotických květin. Tady zevnitř se jí zimní zahrada zdála mnohem prostornější, než zvenčí. Uprostřed stál ratanový stolek obklopený několika křesílky. Magda se v údivu rozhlédla… Ne, mouchy tu žádné nejsou… uf…

Něco za ní zašustilo. Spatřila za sebou velkou klec. Na bidýlku seděl velký šedivý papoušek a čistil si peří. „Ptáčci…“ usmála se Magda nervózně. Tak přece… Povšimla si, že naproti je ještě jedna klec. Na první pohled prázdná. Dvěma kroky k ní přistoupila a nahlédla dovnitř. Zhnuseně se odvrátila: Na dně klece leželo něco žlutého. Hýbalo se to. Magdě se zvedl žaludek – dvě malá mrtvá tělíčka kanárků byla skrz naskrz prolezena červy….

A pak je uviděla: Velké, tlusté a černé.. seděly všude – na listech květin, palem, na stěnách zimní zahrady… podivně ztichlé, jakoby na něco čekaly… Magda měla pocit, že si ji všechny nenávistně prohlížejí…. Nikdy neměla takovou panickou hrůzu z obyčejného hmyzu…

„Miluješ moje ptáčky, viď, Kláro…“ ozvalo se vedle ní. Magda myslela, že se jí rozskočí hlava. „Nejsem Klára! Nejsem Klára!!! Co se to tu děje…“ Křičela, když vyběhla ven nazpátek do domu.

Nenapadlo ji ověřovat si, kolik je hodin. Musí se dostat k telefonu, musí někomu zavolat, musí… Vytáčela čísla jako zběsilá. Žádná odezva… hlasové schránky. Ach můj bože…

V náhlém osvícení vytočila číslo, které našla nadrápané neohrabanou rukou na kuse papíru. Dědek Kropáček jí ho tam nechal, že kdyby něco.

„Kdyby něco…“ napadlo Magdu. Že on něco ví??????? Telefon na druhé straně vyzváněl celou věčnost. Konečně se ozval nahněvaný ženský hlas: „Co je… nevíte kolik je hodin???“

„Paní Kropáčková???“ Magda křičela do telefonu, aniž by si uvědomovala svůj vlastní hlas.

„Paní Kropáčková.. tu je Magda… z vily inženýra Přeševského… Prosím vás, přijdťe sem, honem, děje se tu něco moc divného!!!! Já… já mám strach!!!“ Ve sluchátku to zapraskalo. Ticho na druhé straně trvalo celou věčnost..

„Magda? Jaká Magda… Neznám žádnou Magdu…

Jo vod Přeševskýho…?

No jó, mladá pani, voni jsou to taková divná rodina…Nejdřív se to stalo tý holce… a potom klucí, jeden po druhým… Mladá pani se z toho zbláznila a mladej pán prej utek nebo co… Nakonec tam zůstal jenom ten dědek… a ten když umřel, objevil se tu jednouc mladej pán… ale von je nějakej divnej, dyť kolipa už mu musí bejt let??? … a ta jeho ženská… ta je taky divná… pořád mi někoho připomíná… tu už jsem někde viděla, jo, pani… vona má takovej divnej kukuč… a ty ženský, co tam pořád choděj… voni jsou všichni nějaký divný… no jo, to víte, kdo by mezi ně strkal nos, že jo, pani, hlavě že platěj…platěj pořádně...“

Magda už dál neposlouchala. Něco za jejími zády suše zašustilo. Ovládlo ji podivné tušení. Ten palčivě mrazivý pocit v zádech mluvil za vše… pomaloučku se otočila… telefonní sluchátko neslyšně dopadlo na čalouněnou židli.

Poslední, co Magda na tomto světě spatřila, byl tlustý chlupatý sosák mezi párem obrovských šedivých očí…