Vyvedlo mě z Míry

Kdo někam spěchá, život zde nechá. Kdo stojí opodál, bude věcem dál. Kdo fantazii má, může se s námi smát...

"Kupte si natahovacího modrého slona v životní velikosti!" vyřvával prodavač na rohu ulice a cpal mi do ruky koníka na baterky, který spíše než slona připomínal krysu v posledním tažení. Pokaždé mě v tomhle městě něco překvapí. Ať už prolhaní prodavači nebo ziskuchtivý taxikář, jenž mě zavezl někam úplně jinam než jsem mu řekl. Tato budova rozhodně není můj hotel. Ze zvědavosti jsem vstoupil do rozlehlé stavby připomínající anglický zámeček s červenými cihlami jako šupinami po celém těle. Ihned za vstupními dveřmi jsem vtažen pomalu se vlnícím davem, který je plný výkřiků v neznámých jazycích. Halou vede hlavní třída s prosklenou střechou a obloukovými lampami po stranách. V přízemí domů, či spíše polodomů, neboť tyto stavby neměly zděné stěny jen pruhy látky od stropu až na zem, byly krámky se vším možným i nemožným zbožím, které však jejich prodavači, většinou kníratí snědí mužíci, vydávají za něco zcela absurdního. Ať už si chcete koupit tepanou konvičku či ozdobný talíř, prodavač vám prodá tenisovou raketu na raketový pohon, neviditelný zlatý klíč ke všem dveřím, nebo prostě jen hrací kostku, která má na všech stranách šestku. Pomalu se prodírám naříkavým zpěvem nakupujícího davu. Cestou míjím postranní uličky, ve kterých nebylo příliš světla, ale moře lidí se rozlévalo i tam. Jednu takovou jsem si vybral a bravurně do ní zakrauloval a splynul se stíny kramářů. Zde je vše jiné než na upravené haupttřídě. Tu je jen svit starobylých lamp a lampionů ze starých čínských pohádek. I kramáři se změnili. Již to nejsou ti turečtí vousáči s úsměvem "sem tam zub"?, ale upravení Asiaté v čínských oděvech světoznámých značek jako Nake či Adidos. Čím se posunuji na vzdálenější konec uličky tím ubývá návštěvníků místního šupinatého obra. Našel jsem průchod bezstěnným domem do vedlejší uličky tentokráte italské. Všude samá pizzerie a kavárna a širocí bodří Italové s nefalšovaným úsměvem. Postupně procházím několika dalšími uličkami a potkávám obtloustlé Američany, pracovité Němce, ba i černošské kmeny z rovníkové Afriky. Po několikahodinovém bloudění člověk dospěje k rozhodnutí vrátit se do reality. Vstoupil jsem tedy na hlavní třídu a rozhlížím se, kde nechal pověstný tesař díru k úniku. Neustálým přecházením z ulice do ulice jsem ztratil přehled o umístění východu, a tak jen marně přemýšlím, kudy jíti dále. Dveře jsou v nedohlednu. Všude jen tisícihlavá saň nakupujíc místní absurdity. Najednou kolem mě prosvištělo děvčátko na kolečkových bruslích v oranžových šatečkách a s blikajícím majáčkem na čepici. Překvapivě snadno se pohybuje rozbujelým davem a zanechává za sebou svítivou oranžovou stopu. Bezradný a bez nápadu se vydávám po stopě oranžového sviště. Asi po deseti minutách prodíravé chůze stojím opět na sluníčku a otáčím se, abych si vyfotografoval nejzvláštnější tržiště na světě. Nad obrovskou železnou vstupní branou září neonový nápis ?Mira? a pod ním problikává červená výzva "Follow the orange!".

---