Svět je sladký (sladkosti I.)

Spatřil jsem země plné radosti a medu. Plné ovoce, zvěře, hodných lidí. Spatřil jsem země, kde slunce svítilo napořád a láska hory přenášela. Spatřil jsem země, kde dobytek slastně žvýkal trávu. Spatřil jsem země, kde lidé vážili si dobrého slova, kde každý a každé mělo smysl, kde se nebáli, kde si tykali a dávali polibky na čelo. Místa, kde ženy neplakaly a muži nebojovali, neboť jen zpívali a tancovali. Místa, kde nebylo mrzouta, ni lakomce, kde zloba a svár neměli cenu.

Kamarád nesnášel kouř z cigaret, i když nosil brýle. Nekuřák. Pohádali jsme se. Já ho pak vyhnal. Žil ještě dlouho, hlupák. Žil pod zvratkama svrchovanných, pod výkaly a podrážkami. Žil v boudě jako poslední svině. Spadl ještě hlouběji.

Oslepl. To neměl dělat, najivka. Žil s dobytkem v jednom chlévě. Spal a bdil s pocitem hořkosti. Vlaštovky mu kálely na hlavu. Měl taky chvíli milou. Zahýbala mu s ožralou..její soucit nebral konce. Lidé se mu smáli. Smáli se mu, protože si tak úžasně žije v tom dobrém, na každém kroku spolehlivém, světě. Rozbíjel si o patníky hubu... Jak si tak kráčel po světě plném medu...medu a rozkoše. Všechno bylo tak sladké : lidé chcali po ulici, rvali se, ničili, nadávali, ponižovali a odsuzovali. Lidé tu nenáviděli až do krajností, až za hrob. Všechno museli sežrat. Proč taky né? Všechno to bylo tak sladké. Žrali a žrali. Tak jako dobytek... jenže dobytek ví nejlíp kdy má dost.