Časové proudy

„Profesore, jak jste to myslel?“ „No jednoduše, Představte si tok času jako proud řeky. Když se na tu řeku kouknete mikroskopem tak uvidíte jen vodu, občas se mihne nějaký to smetí,“ řekl prošedivělý pán sedící v křesle. Nadarmo žmoulal kus doutníku v puse. Dávno už mu totiž nehořel. „No a co?“ Vyhrkl ze sebe agent v černém, jehož jméno nikdy v minulosti nepadlo. „Nechte mě domluvit. Osočil se profesor.“ „Když se na tu řeku podíváte z letadla, tak uvidíte klikaté koryto, prostě takového hada, dá se vidět i směr.“ „Stále nechápu“ „Jen chci říci, že pokud je dostatečný rozhled a dostatečné informace, lze vidět kam ta řeka teče, a jak dlouho třeba loďka dopluje až do moře. Řeka se řídí zákonem gravitace, teče tak rychle podle toho jaký je terén. Řídí se fyzickou a chemickou základnou. Hustota vody třeba, a nebo i rychlost větru, nebo množství vody.“ „Aha, takže když si o řece zjistím dost informací, zjistím jakými zákony se řídí, tak dovedu vypočítat tok, jen třeba tady na papíře. No jo, to je logické. To vím už dávno ze školy. Ale čas není řeka pane profesore,“ ušklíbl se a nahodil svůj pochybovačný postoj. „Jediné co čas nemá, je místo odkud a kam teče. Šíří se všemi směry. Je to milion řek. A právě každá ta řeka se dá určit. Otázkou je jen dostatek informací potřebných k zjištění.“ „A vy mě chcete namluvit, že lze zjistit tolik informací o těch časových proudech, že lze předpovídat budoucnost?“ „Nic vám nenamlouvám“ zarazil se profesor. „Ale ano, tady je to černé na bílém“ vytáhl z kufříku, který svíral v ruce bílou složku a pár dalších dokumentů a práskl s nimi na stůl, až se profesor lekl. „Přečetl jste si to celé?“ „Ne, při prvních stránkách jsem to hned hodil do koše. Je to nesmysl. Nikdo nedokáže udržet tolik informací po hromadě v určitém čase, aby dovedl vnímat budoucnost. Ani dnešní stroje to nedokážou.“ „Ale jak je vidět, dlouho se ta složka v koši neohřála“ „Ne to ne, vyžádal jsem si inspekci vaší laboratoře už týden na to, a tuhle složku vytáhl z koše ještě ten den, jako důkaz. Abyste nemohl zapírat. Mrháte prostředky společnosti, a naše společnost chce výsledky, a ne takovéhle bláboly.“ „Tak vy jste si to ani nepřečetl, a proto mě chcete vyhodit?“ „Přesně tak.“ A zase hodil ten úšklebek. Profesor se trošku zamračil, a přestal žmoulat ten nedopalek doutníku. Potřeboval ještě chvilku čas, a něco musel udělat. Agent už mával papírem. Byl odporný, když šlo o obchod. A přitom si to ani nepřečetl. „Ne, tu výpověď nepodepíšu, ale tohle už jsem podepsal, a vy mě to určitě podepíšete“ řekl klidným hlasem profesor, a vytáhl zpoza šuflete svého dřevěného stolu popsaný papír. „Co to je za šarádu?“ agent začal zuřit, a nevěděl proč. „To je taková hra s časem, pane Eduarde Pavloviči Andreji.“ A profesor se pousmál. „Cože? Moje jméno?“ „Ale jistě, znám vaše jméno, mimochodem za chvíli mně stejně to své jméno sám řeknete.“ Agentovi spadl úsměv. „Každá řeka lze přesměrovat, i čas lze ovlivnit. Stačí si to jen uvědomit, a vědět jak. Vše je tak prosté, ten kdo ví, ten s tím umí zacházet. Jen je potřeba překlenout tu hranici sleposti a nevědomosti. Vždyť všechno je součástí času, věčných proudů. Je mě líto, že jste si tu složku nepřečetl, nemusel bych nic měnit. Všechno se odvíjí podle času, děj této hry je vázaný na čas. A já jsem odhalil jak tím čase hýbat a jak ho vnímat. Vy mě jen stojíte v cestě. Já chci prostory, vybavení, lidi, a chci se ztratit z očí veřejnosti. Nechci aby nějaký blb, využil tohle ke svému prospěchu. Víte co by se stalo? Všechno a nic.“ Profesor si pravou ruku vztáhl k hlavě a dotkl se ukazováčkem svého pravého spánku.“ Něco se změnilo. Čas poskočil. „Tak podepíšete mně to?“ Tázal se profesor, a díval se na agenta. Ten stál jak morový sloup, a těkal očima po místnosti „P-p-p- ro-sím?“ „Říkal jste, že je to přijatelné a že to podepíšete“ usmál se na něj profesor. „Ach, ano. Promiňte, byl jsem jaksi mimo.“ Otřepal hlavu a uchopil profesorovo pero. „No koukal jsem, že jste se zasnil. Určitě si v hlavě už rovnáte myšlenky, na to, jak splnit moje požadavky, že?“ profesor vyndal nový doutník a zapálil si ho. Vyfoukl z úst modrý dým a dodal: „Je dobře, že na to máte stejný názor jako já.“ Agent se pousmál. „Teď už jsme na stejné lodi, pane profesore, a já se vám zaručuji, že budete mít plnou podporu společnosti. Kdybyste cokoliv potřeboval přímo osobně se mnou vyřídit, tak zavolejte na společnost, a chtějte Eduarda Pavloviče Andreje, oni už mě seženou.“ Otočil se, podepsanou smlouvu zandal do černého kufříku, a s pozdravem zmizel ve dveřích laboratoře. Profesor se otočil s křeslem. Měl ještě hodně práce. Výpověď hodil do koše, a svou složku zasunul do svého dřevěného stolu, tam kde patřila. Urovnal vědomí, a začal znovu plavat na svých řekách a halil se do doutníkového dýmu. Teď měl čas na všechno. Výňatek z encyklopedie nazvané Časové věčnosti, 17.12.2000.

---