Kytice

Nevím, čím to je, ale výuka typu: „Autor žil v letech XXXX - YYYY, byl tím a tím, napsal todlencto a kdo to příští týden nebude vědět, tak má pětku jak vyšitou,“ dokáže spoustu věcí. Zejména nadlouho, možná i navždy, znechutit objekt zvaný žák. Znechutit až tak, že na sebelepšího spisovatele zanevře. Byl jsem také její obětí. Sbírka zvaná Kytice, ze které jsem se v průběhu své školní anabáze musel naučit dvě básně, se mi na velmi dlouhý čas stala synonymem něčeho, nač je lepší nevzpomínat. Až do soboty 16.12.2000. Toho studeného večera jsem naplněn obavami vstoupil do foyeru největího a v současnosti nejlépe vybaveného olomouckého kina, vystál nezvyklou frontu a stále ještě ne zcela rozhodnut zakoupil lístky. (Takhle přesně to sice nebylo, ale na podrobnosti se zeptejte Czloveka, budete - li chtít.) Bylo vyprodáno. Deset minut po oficiálním začátku představení (aspoň se nám zkrátila doba koukání na reklamy) jsme konečně sestoupili do sálu. Zaujali jsme svá místa téměř těsně před plátnem. A pak už jen hleděli, zamáčknuti do sedadel záplavou, jež se z něj na nás valila. Barvy, zvuky a poezie se slily do jediné formy, která nedovolila vydechnout až do konce titulků. Nedá se o tom vyprávět. Slova nabídnou pouhý stín. Můžete si to zkusit sami: Vemte do ruky onu knihu, otevřete ji, přečtěte si libovolnou baladu a zavřete oči. Zkuste si přečtené vybavit a představit živé, v pohybu. Ani vaše nejlepší představa však nebude ničím než stínem toho, co vám nabídne návštěva slušného kina s nejméně stereofonním zvukem. A až vám v kině ještě lepším přeletí nad hlavou ledový zimní vichr, či zašumí listí v korunách staletých dubů, zapomenete i na toho nejhoršího učitele literatury, který vám kdy otravoval život. K. J. Erben dostal nový pomník. Nevytesal ho mistr kladívka a dláta, nebudou ho značkovat psi, sprejeři, ptáci, ani kyselé deště. Stvořili ho rovným dílem mistr oživlých obrázků a mistr notových osnov, aby se jako ohnivý šíp zabodl přímo do srdcí diváků. Připadá vám to nadnesené? Věřte, že ne.

---