Ztracen ve tmě

Seděl ve tmě. Možná proto, že ho to prohlížení temným těžkým prázdnem zbavovalo pocitů, které v sobě nosil. Nechtěl nic vědět. Ani nevěděl proč právě dělá to, co právě dělá. Chtěl umřít. Chtěl umřít a nevěděl proč. Ano. Poprvé v životě chtěl být nikým a nemyslet.

Usnul unaven až k ránu. Probudil se někdy kolem poledne. Až teď si teprve uvědomil, co se vlastně minulého dne odehrálo. Co se dozvěděl. Radši nechtěl myslet. Chtěl nemyslet! Chtěl na všechno zapomenout a být drobným broukem, kterého zajímá jen jeho kulička zhotovená z kousků výkalů jiných živočichů. Teprve teď si uvědomoval, co včera ztratil.

Aby mu nepuklo srdce zoufalstvím, tak se ve svých myšlenkách, stále na koupelnové podlaze, snažil vrátil k době svého dětství. Vzpomínal na matku, na otce, na Patrika, ale v hloubi duše se pořád zarmucoval jen jednou jedinou myšlenkou. Nedokázal se od ní odtrhnout. Včera ztratil to, bez čeho nejspíš nedokáže dál žít. Není to nic věcného, ani žádná milovaná osoba. To, co ztratil, byla nevědomost. Snad nějaká vnitřní síla ho přinutila zvednout se ze země a opláchnout si zarudlý obličej. Podíval se do zrcadla a to, co viděl, nebyl onen starý Marcus, kterého znal, ale Marcus, jež ví to, co ho tolik ničí. Nenáviděl toho nového Marcuse. Ze srdce ho nenáviděl.

Lehl si zpátky na zem a chtěl všechny strašné pocity zapudit spánkem, ale po dvou hodinách bezvládného ležení na podlaze si uvědomil, že se sebou musí něco udělat. Snad časem zapomene. Zapomene na to..co dělala jeho nejmilovanější osoba, Octavie, žena kterou tak miloval, co dělala po svém zmizení předloňského léta. K čemu byla donucována a jak moc trpěla. Snad kdyby to nezjistil a kdyby žil celý život jen s myšlenkou, že byla zavražděna! To by netrpěl tak, jako teď. Proč musel zjistit onu strašnou skutečnost? Ano. Nikdy předtím se mu nechtělo tak zemřít, jako právě v tuto chvíli. Nikdy předtím.