Brána

S nejvyšší úctou panu Gustavu Meyrinkovi, dej mu Bůh nebe a věčnou literární slávu...

Krámek byl prázdný. Jediný, kdo byl uvnitř, byl prodavač, asketická postava zakončená dlouhým vychrtlým obličejem s orlím nosem a pronikavýma očima. Z ramen mu splýval dlouhý plášť, jehož záhyby končily někde pod pultem. Kolem na poloprázdných regálech usedaly chuchvalce prachu z ulice. Venku zarachotila kola projíždějícího vozu. Muž hleděl nehybně do prostoru před sebou. Jeho tvář byla voskově šedá, zbrázděná hlubokými vráskami. Po chvíli se nepatrně pohnula. Na pultu se objevila ruka, chvíli se sunula po desce, až se zastavila na jakési knize. Ruka byla šedá, stejně jako tvář a s dlouhými prsty vybavenými velkými klouby. Z pod šedé kůže vystupovaly modročerné žíly a neklidně pulzovaly. Přichází smrt, zněl zlacený nápis na ořízce. Ruka se pohnula. Procházel tržištěm a zamyšleně hleděl kolem sebe. Usměvavý trhovec u kádě na rohu domu právě zajížděl nožem do rybího břicha. Ryba se párkrát mrskla a nic. Muž měl pocit, jako by se ta čepel nořila do jeho vlastních útrob. Působilo mu to nepředstavitelnou rozkoš. Na špinavou dlažbu se vyvalila změť vnitřností. Otočil raději pohled na druhou stranu a pomalu proplouval úzkými uličkami přístavní čtvrti. Vychrtlé domy s vysokými štíty se těsnaly vedle neforemných stánků plných ryb a kdejakých různě páchnoucích věcí. Pokřik trhovců, jako by zněl z veliké dálky. Proplétal se mezi lidmi a jeho pohled poskakoval z místa na místo, jako by někoho hledal. Vůbec, působil dojmem člověka, který sem nějakým nedopatřením zabloudil. Vysoký cylindr se vznášel nad davem a černý tříčtvrteční plášť dělal dojem zbohatlého drožkáře. On ale nebyl drožkář. Nebyl ani zbohatlý. Byl tím, co v jedněch vzbuzuje opatrný úsměv a ve druhých smrtelné mrazení. Zamyšleně otáčel mohutným zlatým prstenem na prostředníčku ruky, nervózně odbil dívku, která se mu snažila nabídnout garnáty a zahnul do vedlejší uličky. Ruch jako by utichl mávnutím kouzelného proutku. Ulice byla vydlážděná mohutnými kameny, plná výmolů a kaluží vody. Snad jen domy byly trochu zvláštní. Zelené omítky střídané šedí staroby dusily i tu trochu života seslanou sluncem sem dolů. Kroky se podivně odrážely od hrázděných štítů a jejich zvuk rozechvíval osleplé okenní tabulky. Náhle se zastavil. Proti němu stála úzká oprýskaná budova. V přízemí bylo jedno špinavé okno a dveře, ke kterým vedly dolů dva schůdky. Oloupaný lak na zárubních nedával znát, že by zde vůbec někdo žil. Sáhl do kapsy a vytáhl kus pomuchlaného pergamenu. Chvíli hleděl na list, chvíli na dům. V jeho tváři se nepohnul ani nerv. Vložil list zpět a přistoupil ke dveřím. Pozdvihl hůl a jeho prsten se otočil kamenem nahoru. Uprostřed černého onyxu se skvěl zlatem vysázený pentagram, který se zlověstně třpytil v osamělém paprsku slunce. Zamyšleně přejel holí výčnělek dveří pokrytý vrstvou šedého prachu. Vyslanec ďábla na tento svět zabušil na dveře, a aniž čekal na odpověď, stiskl kliku. „Již jsem vás očekával.“ Přivítal příchozího chraplavým hlasem muž za pultem. „Nejsem smrt, abych chodil neohlášen.“ Odsekl zlostně příchozí a odhodil na pult plášť a cylindr. Z pultu se zvedl obláček prachu. „Ale chodíte často v jejím stínu.“ Dodal stařec a pohnul rukou. „Koukám, že jste se připravil!“ řekl příchozí a mávl holí směrem ke knize. „Nač ten posměch?“ „Nevysmívám se vám, jen vašemu strachu. Uklidněte se, jsem zde obchodně. Máte co jsme si ujednali?“ Čas se zastavil. Vzduch znehybněl. V sšeřelém krámku stáli proti sobě dvě postavy opřené o pult. V přítmí se hrůzostrašně leskl nápis na knize, vedle zlaté hvězdy v černém poli. Změť křečových žil a stařecké kůže se pohnula až zmizela kdesi pod stolem. Po chvíli vytáhla knihu. Talmud. Uprostřed jeho stránek ležel malý bílý list papíru. Stařecky roztřesená ruka jej uchopila mezi prsty a upustila na pult. List se pomalu snášel až dosedl vedle druhé ruky. Ta se pohybem dravce vymrštila a uchopila list. Z písma se odloupl kousek zaschlé krve a neslyšně dopadl na kamennou podlahu. Muž se pousmál. „Ano,“ řekl, „tak se mi to líbí.“ Stařec mlčel. Muž vložil list do kapsy a na stole se objevila zlatá mince. V ulicích Amsterdamu právě končily historické výroční trhy. Davy turistů se pomalu odebíraly do svých hotelů, startovaly na předměstích motory svýc BMW a Mercedesů. Mířily ke svým evropským domovům. V přehrávačích se otáčely kompaktní disky Michaela Jacksona a dálnice ubíhala pod koly. Uprostřed závěrečného maškarního průvodu se oddělila smrt a kamsi zmizela. Všichni byli klidní a usměvaví. V ulici Hooigracht 37 se ten den otevřela brána do pekel. Nájemní smlouva zněla: Na věčnost.

---