Matka s dětmi

Když se člověk narodí, čeká několik měsíců, než mu rozmrznou ústa a jazyk a pak se hned začne ptát. Protože neví zhola nic, pokud pomineme informaci, zhruba u poloviny populace platnou i v dospělosti, totiž že bradavka rovná se požitek, táže se úplně na všechno. Nezajímá ho pouze jak daleko je Slunce, proč lidé nosí brýle a jak se rodí děti, ale také třeba kdo vymyslel koně, kolik vlasů má děda i babička dohromady a proč kameny neprdí. Odpovídat zvídavému dítěti znamená především mít u sebe nesmírnou dávku trpělivosti, vynalézavosti a také láskyplné moudrosti. K tomu pak nepokládat svět za rozřešený a nerozdělovat dotazy na dobré, tedy ty, na které znáte odpověď a hloupé, tedy záležitosti, o kterých už jste dávno ztratili chuť přemýšlet.
 Každý dosáhne ve svém životě hranice, někdo dříve a někdo později, kdy svou otázku poprvé nevyřkne a jen mávne rukou, popřípadě utrousí něco o tom, že je to vlastně jedno. Jsou lidé, kterým se tento myšlenkový proces zalíbí natolik, že již brzy mávají rukou nad každým vlastním dotazem. Svět pak většinou pokládají za hromadu trpkostí, které jsou jednoduše dány a nemá smysl se jimi zabývat. Nesmírně zvědavé dítě, svěřené takovému člověku na několik hodin do péče, může pro jeho nervy znamenat škrtnutí zápalkou u deseti kil ekrazitu. Zvláště vyhrocenou se potom situace stane, pokud se jedná o dítě a jeho rodiče, nejlépe matku.
 "Mami, a kolik je tady zeměkoulí?" zeptal se asi pětiletý klučina, nervózně poposedávající na dvojsedačce v autobuse, své matky, která seděla s dalším dítětem za ním.
 "Tady jen jedna, Roberte," odpověděla nekompromisně matka. "a na té právě sedíš!"
 Maminka byla asi pětadvacetiletá žena, středně vysoká a ne příliš štíhlá, avšak ve tváři  neobyčejně hezká. Blonďaté vlasy vzorně stažené do culíku, jakýsi výraz spořádanosti a holčičkovství, téměř koketně kontrastovaly s černou tužkou obtáhnutýma živýma očima a až podezřele intenzivně začerveněnými rty. O ostatní cestující, sedící v autobuse, se vůbec nezajímala, neboť měla plnou hlavu svých tří dětí. Vedle ní, u okna, seděl malý Petr, před ní, sám na dvou sedadlech o něco starší Robert a za ní pak zřejmě nejhodnější Kačka, která mohla být stejného věku jako Petr a byla už teď nápadně podobná na svou matku.
 "Já sedím na jiné," odporoval Robert.
 "No tak si tam seď," vzdychla. "Ty sedni si pořádně nebo ti vážně jednu fláknu!" Malý chlapec, znuděný zdlouhavou cestou, si právě lehl na záda a opřel si boty o sklo okna. "Peťulko, kolikrát jsem ti říkala, že se nemáš vrtat v nose, co? Ty chceš, aby si o tobě všichni mysleli, že jsi prasátko?" obrátila se teď k chlapci vedle.
 "Kdy už tam budem?" šil sebou neposedně Robert.
 "Ještě čtvrt hodiny, Roberte, to už vydržíš!"
 "Jéžííííííš! To je víc než hodina!" vztekal se Robert.
 "Hm, a jinak jsi v pořádku? Čtvrt hodiny víc než hodina?....Ale já jsem ti něco říkala s těma botama, ne?!" rozkřikla se zase.
 Naftový motor příjemně bručel a v kombinaci s velmi horkým dnem a skleníkovým efektem dopravního prostředku zaséval do víček zhoubnou únavu. Kromě oné ženy a jejích dětí nikdo nic neříkal a buď klimbal, čelo opřené o drnčící sklo nebo tu pobaven a tu znechucen poslouchal rozhovor, kterému děti neustále dodávaly zcela nečekaný směr a který matka zdrcující praktickou logikou držela při zemi.
 "Proč jsme nejeli vlakem?" chtěl vědět Robert.
 "Vlakem to trvá dvě hodiny, takhle je to rychlejší," odpověděla.
 "Ale vlakem je to zadarmo."
 "A kdes na to přišel, prosím tě? Na tebe dnes asi vážně dlouho svítilo sluníčko.."
 "Ne, vlakem to stojí pro všechny deset korun," tvrdil chlapec.
 Matka zavrtěla hlavou. "Prosím tě mlč, když ani nevíš, co je to deset korun." Po chvíli se jí to přece jen rozleželo a dodala: "Vlakem to stojí pro mě devadesát šest korun a pro vás půlku. No tak schválně, kolik to je?"
 Chlapec se zamyslel a pak ukázal prstem postupně na sebe, pak na svou maminku, na bratra i sestru. "Jedna, dvě, tři, čtyři........čtyřicet!"
 Prásk. A dostal facku.
 "Ještě jednou dáš ty boty na tu sedačku a dostaneš na holou. Přede všema, tady v autobuse!" křičela na něho žena a rozčílením se jí třáslo poprsí.
 "Čtyřicet," opakoval Robert, jakoby se vůbec nic nestalo. Kupodivu ho jeho prazvláštní matematika zanesla docela blízko ku pravdě.
 "Jé, mami, koukej, tam je hrad!" ozvala se Kačka a ukazováček pravé ruky opřela o sklo.
 "No, Roberte, koukni se taky," chtěla žena zaujmout zlobivého synka, "možná tam žije nějaká princezna," snažila se.
 "To tak, princezna, leda nějakej starej vousatej děda," řekl opovržlivě Robert, ale přesto se na vysokánskou kamennou věž, trčící z lesa, zaujatě zakoukal.
 "Bezdomovec!" přitakala holčička.
 "Kde jste na to přišli?" ptala se překvapeně matka a významně přelétla pohledem lidi v autobuse, jakoby tím chtěla upozornit na chytrost svých ratolestí. "Peťulko, necháš ten nos? Kolikrát ti to mám opakovat!"
 "Já jsem prasátko," povědělo naprosto nevinně malé pihaté dítě.
 Autobus vjel do města. Jízda se výrazně zpomalila, ve vozovce přibylo pěších chodců i cyklistů, každou chvíli musel řidič zastavit na křižovatce, řízené semafory a vzduch uvnitř mezi sedadly se stal ještě dusnějším a nesnesitelnějším. Robert a po chvíli i Kačka nevydrželi už dále sedět, opustili svá místa a stáli teď v uličce, přidržujíce se opěradel.
 "Už tam budem," snažila se zachránit situaci žena.
 "A mami, Praha je stejná jako Ondřejov?" zeptal se Robert při pohledu na dlouhatánský panelový dům podél silnice.
 "Roberte, kolikrát jsem ti už říkala, že Praha je obrovský město, kde žije pohromadě spousta obyvatel a Ondřejov je vesnice, kde žije jen pár připosratejch lidí?!" Znovu vzdychla.
 "Ty jsi taky připosratejch, mami, když bydlíme v Ondřejově?"
 A zase facka, tentokrát za sprosté slovo. Starší muž, sedící naproti přes uličku, se dobrosrdečně smál a bylo zřejmé, že by nejraději Roberta za jeho trefnou poznámku poplácal po rameni.
 "A proč už nevidíme ten hrad?" ptal se udiveně.
 "Kvůli těm barákům!" zněla jasná odpověď. "A neptej se mě tak blbě," dodala po chvíli už rozčílená matka, "nebo ti vážně naplácám."
 A ještě jedna facka. Teď ji schytal Petr, který zblízka pozoroval špičku svého prostředníčku, na kterém spočíval velký kus žlutohnědého hlenu. Žena, pro sebe si mudrujíc, vytáhla papírový kapesník a pečlivě chlapci utřela prst i nos.
 "Vysmrkej se," poručila mu a hoch, se slzami v očích, několikrát zafoukal.
 "Kdy už tam budeeeem....," mňoukala malinko rozmazleně Kačka a zakusovala se přitom do molitanu na opěradle.
 "Kačko, sedni si, ale hned!" rozkázala jí matka, která se otočila a zahlédla naštěstí jen její nohy v uličce. Kdyby spatřila, že má v ústech molitanovou tyč, které se před tím jistě držely ušpiněné prsty tolika různých individuí, asi by vyletěla z kůže.
 Autobus náhle zastavil na konci řady aut, uvízlých před spadlými závorami železnice. Vlak projel asi za minutu, ale závory zůstávaly přesto svěšené a i červená výstražná světla dále střídavě blikala, doprovázená pravidelným cinkáním. Lidé se začali vyklánět ze svých míst do středové uličky a snažili se dohlédnout přes velké přední sklo autobusu až ke kolejím, aby zjistili, co se vlastně děje. Proběhlo několik kratičkých rozhovorů mezi lidmi, kteří by si jinak spolu zřejmě nevyměnili ani slovo, zmíněn byl zřízenec železnice, který beztak nemá nic na práci, jistě tam zase někde spí a neví, že tu čeká tolik bezbranných řidičů, zmíněn byl i katastrofální stav vlaků a českých drah vůbec, stále se nelepšící dodržování jízdního řádu a závratné ceny letenek.
 "Budu pracovat v železárnách," vskočil do tohoto brebentění Robert.
 Matka se na něj překvapeně podívala. "Hm, nic blbějšího sis vybrat nemoh!" uzemnila ho. "Co tam budeš asi tak dělat?"
 "Tak budu chodit do boxu," otočil chlapec.
 "Co bys dělal v železárně?" ptala se znovu žena.
 "Vyráběl bych tam železo," odpověděl Robert zcela logicky.
 "To je ale těžká práce, Roberte. Osm hodin denně, každej den, žádný přestávky. Zátahy a tak…"
 "Do osmi?" přerušil ji.
 "Ne do osmi!" odsekla žena. "Říkám osm hodin v kuse. V osm nastoupíš, ve čtyři skončíš. Někdy budeš pracovat i v noci. Musíš makat a ne se flákat," pokračovala. "Peníze taky žádný!"
 "Já bych chtěl pracovat v noci," zaradoval se chlapec, "měl bych celý dny volný."
 "A kdy bys asi tak spal?" rozčilovala se matka.
 "Nebudu vůbec spát," odpověděl Robert.
 "Ty nech už těch blbých řečí nebo tě tak fláknu, až budeš mít dutej mozek," vypěnila. "Ještě dutější než máš teď," dodala ještě, načež se autobus rozjel, za chvíli se přehoupl přes kolejnice a pokračoval k autobusovému nádraží, které už bylo vzdálené jen malý kousek.
 A takovým způsobem předáváme někdy svým dětem naši nabytou životní zkušenost. Bez zbytečných prodlev jim mezi oči vpálíme, že svět je hnusný, krutý, nepřátelský a jak se říkává - jako žebřík do kurníku - krátký a posraný. Snad, říkáme si, budou to mít jednodušší, nebudou se muset k těmto nepříjemným pravdám lopotně prokousávat sami. Díky bohu, že dětem jsou tyto řeči povětšinou lhostejné a na život koukají svýma veselýma očima. Jednou, až jim svět zevšední, budou ho však možná stejným způsobem servírovat svým potomkům.
 "Jé, mami koukej, tam ta strašně stará paní!" zvolal nahlas klučina.
 Krásná mladá maminka s povzdechem vstala, z úložného prostoru u stropu snesla své zavazadlo a krátce zamávala muži v barevném triku, čekajícímu na nástupním ostrůvku. Hned nato autobus zastavil a se zasyčením se otevřely jeho dveře.
"Všichni budeme jednou staří," zareagovala ještě, "všichni jednou umřeme. I ty, Roberte!"