"Tati, a jsou tam hrobečky jako domečky skřítků!"

        Autobus dovrněl a mé bosé palce se nořily do spadaného jehličí pohlazeného vlhkou dlaní soumraku. Chtěl jsem jít dovnitř, strašně moc, vstoupit do toho čarovného království skřítkovských domečků zakrývajících vychladlá těla. Sevřelo se mi srdce, namlouval jsem si, že třeba někoho potkám a to mě společensky odradí neoplakávat po sté kůru stromů tyčících se .. ne do výšky, konce jsem jim nedohlédl, řekl bych že do nebe...
       Asi bych zapustil kořeny ještě před branou, nebýt paprsku slunce vypalujícího mi od západu skrz větve borovic horké kolečko do duhovky. Tak jsem vykročil vstříc hrdlům zpěvných ptáků končícím směnu, vstříc nejhlubší koncentraci tichých očí, vstříc tvému osudu.
       Pěšina byla lemována poslušnou, právě vzrůstající jarní trávou, kamínky, sojčími pírky a jakýmsi podivným napětím, které mě naplňovalo euforickým klidem a vlnou vyrovnání. Po několika urousaných krocích se mi poodhalil pohled na nesymetrické zástupy mechových postelí, popsaných kamenných různotvarů, sem tam pokuňkávala dobrou noc nějaká zakázaná svíčka a jehličí mi šumělo nad hlavou lehkým vánkem. Šoupal jsem nohama, jak jsi to nesnášela, jen aby mi zvonily kamínky pod sandály - jak jsi to milovala!
       Tyhle večery zbožňuji, a ony zbožňují mě, když jim dovolím mě vcucnout do své rudnoucí náruče a slábnoucích vykřičených světelných polibků. Stavěl jsem se na špičky, abych mezi korunami lesa zahlédl vycházející nov. Tys milovala úplněk, připadala sis jako lesní víla, když ti jeho stříbrné světlo nestoudně lemovalo obloučky těla, tvá bílá šíje zářila do noci jako srst jednorožce a přivírala jsi oči sněhovým panenkám snášejícícím se ti za něžného ševelení na řasy.
       Za nevnímavého rozjímání jsem došel k poslednímu náhrobku a padl naznak do trávy. Pod víčka mi sestupovala právě narozená tma a já tě držel za hlavičky sedmikrásek - to jediné, co z tebe od tvých třinácti let vyrůstá a konejší tvé zavřené šedé oči; co každodenně rozdmýchává můj otcovský pláč.


       Na druhém konci lesa ostře cvaklo.
Zase mě tu zapomněli nezamknout.
Nevadí, povím ti pohádku, poslouchej, Annabel...