Marně

Marně

Sedím na římse s prutem v ruce

      a lovím kapky deště.

Dělám to       od dětství

a nikdy jsem žádnou nechytil.

Posílám po nich vzkazy

                                v láhvích,

      prý v nich pravda není

a žádná nedorazí.

Roztříštěný o chodník

   se inkoust rozpíjí

a má závěť odtéká do kanálu na konci chodníku.

               Stejně nemám co bych dal,

   snad kůži,                      co mi ještě zůstala.

   Vše jsem už daroval,

         lacino a plnými hrstmi.

Zůstal jsem na lavičce

      a nad hlavou mi šumí listí

               bříz, které zvlažil téměřletní déšť.

Problikly lampy,

ty tak důvěrně znám

         a vítr chytá každý můj vlas do ruky,

pohladí jej jak stéblo trávy,

     zašeptá do ucha,

ale já mu stejně nerozumím.

                       Snad chce mi říct, že má,

                                                že má mě rád.

Pozoruji jak ohýbá větve,

aby listy měly k sobě blíž

a nemusely pokřikovat napříč

                   korunou.

Řapíky se k sobě tisknou

                     a šeptají si vyznání,

která patří jen tomu okamžiku,

                                       lístek lístku.