Štěstí

Expozice

   I. (prolog)
   Kdesi uprostřed zelené a rozlehlé pláně stály veliké ručičkové hodiny a před nimi, na

zemi, seděl v tureckém sedu muž; nad hlavou mu v sevřených formacích létali malí černí

ptáci.
   "Everything is a version of something else," rozjímal člověk anglicky před velikým

strojem a zamyšleně pozoroval stojící dřevěné rafičky. "Vše se mění v to, co už tu bylo."
   Vstal, vyhrnul si rukávy a oběma rukama se opřel do té kratší (ovšem stále delší než on)

- zprvu kladla odpor, avšak posléze se podvolila a hýbala, otáčela a ten člověk jí otáčel:

až do pozice půl páté.
   Ptáci na obloze se nesouhlasně rozkřičeli.
   "Nechte toho," zavolal na ně muž. "Nechte toho, nemá to smysl."
   Jejich hejno se v odpověď rozprsklo do vířících teček, které pokryly celou oblohu. Muž

zamával rukama.
   "Ale no tak," křikl. "Jinak to přeci nejde! Musí to bolet, jinak to nemá smysl!"
   Šílený rej okřídlených tělíček na obloze ovšem neustal, dokonce naopak: disharmonická

kakofonie skřeků narazila na zemi a potrhala tam stébla trávy. Člověk u hodin si zakryl uši.
   Nadechl se: "Musí být katarze, musí!" zakřičel do tmavých oživlých oblaků. "Smích a

bolest!"
   Ale shora se mu vrátil jen ječivý křik z ptačích zobáků. Opřel se o hodiny.
   A v hodinách - něco cvaklo. Rej černých těl se sice nezastavil, ale hluk pomalu odumřel.

Muž tiše vydechl.
   "Už to začalo," řekl. "Tohle je expozice"
   Šumění černých křídel se mísilo s tikotem rozběhnutých hodin.
   Muž se otočil a pomalým, pravidelným krokem, bez rozhlížení na pravou nebo levou stranu,

odešel.

   ---
   
   II. 
   Zšeřelým barem se proplétal slavný hlas Gordona Sumnera, trochu lísavý a trochu

vagabundský.
   Pomalu nastával večer, tmavý a mysteriózní, ale - kam spěchat v takový čas?: pán na židli

se nadechl vůně skořice ze zamyšleně dýmajícího šálku capuccina a opatrně upil.
   "Hezké místo na začátek vyprávění, že?"
   "Jistě," přikývl mladý muž naproti němu, Adam. "Je tu veliký klid."
   A skutečně - v místnosti nebyl nikdo kromě nich dvou a (samozřejmě) barmana, který

(samozřejmě) cosi míchal v šejkru. Reproduktor na stropě si prozpěvoval: every move you

make, every bond you break, every step you take, I´ll be watching you a Adam poslouchal a

barmana upřeně pozoroval: "Zajímalo by mě, pro koho to míchá."
   Jeho společník pokrčil rameny. "A pro koho se točí svět?"
   Chvíle ticha  a lehké usrknutí kávy (lze snad něco říci?).
   "Měl sis dát raději panáka, autore. Vždyť jsme v baru a bylo by to stylovější - copak

nevíš, jak důležité je v tomhle století být stylový?"
   Ale autor (protože opravdu, byl to on) zavrtěl hlavou: "Řídím," odpověděl.
   "Co?"
   "Tenhle příběh, přece," usmál se.
   Barman za pultem konečně dotřásl a odložil zařízení; jediným zvukem v místnosti se tak

stala pomalu dohrávající píseň. "Santé," pozvedl autor šálek ke stropu: "Ať se naše věc

podaří," připil.
   Světla v baru oslavně zablikala.
   "Máš rád happyendy?" zeptal se Adam.
   Od stropu se do rozhovoru přidal Sting (how my poor heart aches with every step you

take), nicméně autor mu nevěnoval pozornost; zadumaně přejel rukou po hrnku:
   "Happyend je otázka pohledu na věc," odpověděl. "Někdo tvrdí, že svět je barevný...ale,

no, on má jen různé odstíny šedi; alespoň ta část, která se morálky dotýká." Pokrčil rameny:

"Když se trochu nakloníš, tmavá a světlá se mohou vyměnit."
   Adam však nevypadal přesvědčeně. "Ale co štěstí, autore? Je snad štěstí jen věc

pohledu?!" zvolal.
   "Nevím," odvětil autor. "Možná. Uvidíme. Ostatně," usmál se, "máme celý tenhle příběh,

abychom se na to trochu podívali."
   A pohlédl na svůj hrnek (trochu posmutněle). "Ale teď už je čas jít."
   Z šálku capuccina se vyvalil hustý bílý dým, který silně voněl po skořici, a rychle

zahalil celou místnost.
   Barman, ztracený kdesi vpředu, v mlze, se rozkašlal.
   

   ---

   III.
   Eva postávala u okna a koukala na tiše rozkvétající třešňovou alej (hned vedle malého

krámku s luxusními pralinkami); zpoza mraku vyšlo před několika okamžiky slunce a pokoupalo

celou krajinu v očistném bílém světle.
   "Je to nádhera, viď?"
   "Veliký cyklus přírody má opět chrup ve svém zadku," přikývl autor. "Tedy ovšem -

poeticky řečeno."
   Zavrtěla hlavou. "Jsi cynik."
   Ale autor rozhodil ublíženě ruce: "Nejsem. Jsem naprostý opak cynika. Tak naprostý, až se

k němu blížím z druhé strany - snad to tě mohlo zmást."
   Povzdechla si. Za okenní tabulkou dováděl čerstvý jarní vítr s igelitovým pytlíkem a

probíral listí, stejně jako šetrně (nicméně trochu úchylně) osahával nalévající se pupeny -

celá příroda jako by těhotněla a nafukovala se.
   "Celá příroda jako by těhotní a nafukuje se," pravil autor moudře. "Země se připravuje na

novou vlnu života; Staré začíná být zapomínáno a přichází Mladé, které je tak odlišné, až

vypadá stejně. Je to kruh a koloběh a začíná na úplně jiném stejném místě, než je to, kde

skončil."
   Eva mlčela. Igelitový pytlík ještě jednou zakroužil kolem vlastní osy a pak ho poryv

větru strhl stranou, někam, kde nebyl vidět. Sledovala jeho dráhu.
   "Co s námi bude, autore?"
   Pohlédl na ni a naklonil hlavu; pojednou v rukou svíral malý porcelánový talířek s

nápisem: Je t´aime.
   "Poznáváš ho?" zeptal se.
   Přikývla. A autor - aniž by z ní na okamžik spustil oči - natáhl ruku a rozevřel prsty.

Eva se nadechla - ! Řinčení střepů.
   "Proč jsi to udělal?!"
   Autor se usmál: "Abych mu dopřál potěšení z téměř volného pádu. A kromě toho střepy prý

nosí štěstí."
   Eva stiskla rty. Autor chápavě kývl a luskl prsty. Místnost na okamžik zahalila úplná

tma; po návratu světla byl talířek na zemi opět neporušený. Eva se nadechla.
   "-"
   "Ptáš se mě, co s vámi bude, " přerušil ji autor. "Ptáš se a já úplně chápu, proč se

ptáš, samozřejmě; jenže odpověď ti nedám, jsme teprve na začátku." Pokrčil rameny. "Já

nejsem Gulbrannsen, je příliš mnoho cest."
   Ukázal na talířek a ten se rozpadl v malý šedivý kopeček.
   "Chceš slyšet pravdu o tom, co bude - ale já ji nevím a nejsem si dokonce jistý, jestli

taková pravda vůbec existuje...nebo kdy bude existovat."
   Přistoupil k oknu.
   "Pravd je hrozně málo. Podívej," řekl a sáhl do kapsy - vytáhl malou černou krabičku s

červeným knoflíkem; stiskl jej.
   A scenérie za oknem se změnila: stromy seschly a padly k zemi, tráva zežloutla a polehla,

ptáci vylétli vysoko k obloze (až z nich zbyly jen malinké černé tečky). Zašlo slunce.
   Autor schoval krabičku a hluboce si povzdechl.
   "Je jen jediná pravda, na kterou jsem přišel," rozmáchl se rukou přes obraz zkázy. "Přese

všechno, co máme - všichni jsme hromady prachu."
   Ale Eva stála vedle něj a dívala se ven, skepticky.
   "Pouťový trik," řekla.
   Autor překvapeně zvedl obočí: "Ale právě jsem zničil svět!"
   Ušklíbla se. "Kdykoliv ho můžeš vrátit."
   Napřáhla ruku a obvinila ho: "Ty nic neobětuješ, ty nemůžeš nic obětovat. Ten talířek je

pro mě důležitý, něco znamená, není to jen věc. Když se rozbije, je rozbitý, tečka a já to

nemohu vzít zpět!" Otočila se zpět k oknu. "Ty můžeš. Není pro tebe nic definitivní."
   Zavrtěla hlavou: "Není pro tebe - nic," řekla.
   A autor mlčel. Po chvíli se hromádka prachu na zemi zavrtěla a stala se opět talířkem,

příroda za oknem znovu otěhotněla a nafoukla se. Ptáci klesli do normální letové hladiny.

Vyšlo slunce.
   "Dokud zůstáváš uzavřený ve svém prázdnu," řekla Eva, "můžeš se domnívat, že jsi ve styku

s Jedním, ale jakmile jednou začneš hníst hlínu, třeba i tu elektronickou, je z tebe rázem

stvořitel, a kdo se odhodlá stvořit svět, ten se už zapletl s omylem a zlem."
   Autor se na ni beze slova díval. "To je jen takový citát," zamračil se nakonec.
   Eva se nadechla, aby odpověděla, ale - v zámku dveří zarachotily klíče.
   "Ahoj, už jsem doma!" volal z předsíně Adam.
   Eva se obrátila k autorovi, aby odpověděla - zjistila však, že je v místnosti sama.

Zavrtěla hlavou.
   Slunce za oknem vyslalo paprsek a ten zalil její tvář světlem. Třešně zašuměly ve větru;

několik listů opustilo větve a začalo kroužit povětřím.
   Eva hleděla se zakrytýma očima ven a nehýbala se; tiše, beze slov.
   Takhle nějak musel vypadat Ráj.

   
Kolize

   IV.
   Autobus (podobný unavené obludě z jakési pohádky) se funivě dral po silnici a z rádia v

řidičově kabině vyhrávaly optimistické tóny Springsteenova poněkud pesimistického hitu

Dancing in the dark.
   Adam, opřený zády o poskakující sedačku, hleděl s bezvýraznou tváří ven.
   "Jsem unavený, poslední dobou," svěřil se autorovi, který seděl přímo proti němu a

bedlivě pročítal kapesní jízdní řád. "Jsem unavený a unavuje mě všechno: svět, jídlo, voda,

zvířata, rostliny, mraky, sex i televize."
   "Ano," přikývl autor, "svět je čím dál tím více vyčerpávající."
   Protáhl si prsty a okno vpravo zmatnělo a zdrsnělo; autor se chopil křídy. "Podívej,"

pravil a začal kreslit: "Vzrůstající nároky společnosti na jedince (přerušovaná čára) mají

za následek stres, který je kromě čistě fyzického rázu (zubatá čára) i rázu psychického

(rovná čára) a proniká tak do všech oblastí konání a motivačních funkci (elipsa) zmíněného

jedince," autor spojil všechny čáry dohromady, vyšrafoval elipsu a dramaticky zvedl ruku s

křídou, "a to pak následně zákonitě ovlivňuje autom - "
   "Ale tím to není."
   "Ne?" Autor zamrkal - a trochu zklamaně se podíval se na tabuli. "A jsi si tím úplně

jistý?" zeptal se.
   "Hm..."
   Autor pokrčil rameny; tabule zmizela a na jejím místě se znovu objevilo okno.
   "Čím to tedy je?"
   "Jsem unavený," vzdychl Adam, "protože život je lhostejný a nemění se; jsem unavený

stejností každého svého dne."
   Mávl bezmocně rukou: "Víš, jdou jeden jako druhý - a já se neumím té únavy zbavit: večer

jdu vyčerpaný spát a ráno se probouzím, jako bych ani nezavřel oči."
   (I ain´t nothing but tired, man, I´m just tired and bored with myself - to zazněl z

kabiny samotný Boss.)
   "Ale máš Evu, práci a máš veliký byt i peníze," zakroutil autor hlavou. "Dal jsem ti

všechny důvody ke spokojenosti... Tak co ti schází?"
   Adam se zašklebil. "Asi se ti to bude zdát směšné," odpověděl, "ale připadám si jako

králíček z reklamy na baterie Duracell: on pořád tluče na svůj malý bubínek, já pořád chodím

do práce nebo z práce, jím nebo spím. Beze změny."
   Autor si povzdechl. "To přece dělá většina lidí."
   "No právě. Stala se ze mě další zombie ve městě plném zombií?"
   Autor otevřel ústa, ale - neodpověděl; v autobuse zůstal jen Springsteenův hlas a

konejšivé drncání od rozbité cesty. Chvíli jeli mlčky.
   "Autore," zeptal se pak Adam, "je vůbec možné mít všechno a být šťastný?"
   Autobus poskočil a odněkud zdálky se ozval hrom.
   "To je filozofická otázka," odpověděl autor vyhýbavě, "to nevím." Pokrčil rameny: "Ovšem

přemýšlelo nad tím už hodně lidí."
   "A na co přišli?"
   "Ale tak...různé věci. Jenže žádný z nich nikdy všechno neměl, a tak jsou jejich odpovědi

nedůvěryhodné."
   Rozhostila se nová dávka mlčení, míšeného v otřásajícím se autobuse s hudbou do jakéhosi

rockového koktejlu.
   "A co třeba Adam a Eva z Bible?"
   Autor zvedl obočí: "Co je s nimi?"
   "No," poškrábal se Adam na bradě, "měli přece v Zahradě, co potřebovali (a snad i co

chtěli), ne?" řekl. "Nelovila je divá zvěř, měli dost jídla i vody, žádné daně...měli být

spokojení, nebo ne? Víš, já nad tím přemýšlel... Proč by měli trhat nějaké jablko?"
   Autor naklonil hlavu. "Ano, proč by měli?"
   Adam pozvedl ruce v gestu nekonečného údivu. "Jak říkám, přemýšlel jsem nad tím; totiž -

původně jsem se domníval, že to bylo ze zvědavosti; zkrátka, že zvědavá a všetečná Eva

neodolala pokušení poznat nepoznané, rozšířit si obzory a tak dále... a to i za cenu vyhnání

z Ráje."
   Poposedl si. "Jenže - pak mě napadlo: nemohlo to být trochu jinak?"
   Autor zavřel jízdní řád. "Jak?"
   You can´t start a fire, worrying ´bout your little world falling apart!, zvolal do pozadí

téměř-monologu Bruce a Adam si opřel hlavu o okénko:
   "No (a to se dostáváme k možné odpovědi na mou otázku), co když už to nemohli v Ráji

vydržet? Co když během těch dlouhých let, kdy měli všechno, oba cítili, že nejsou vlastně

šťastni - protože jak by mohli být, pokud nikdy nepoznali neštěstí, ani nemoci, chudobu,

hlad! Jak mohli vědět, co všechno dobrého mají?!" rozhorloval se. 
   Zavrtěl prudce hlavou: "Ne, oni to nevěděli - žili své nudné životy v absolutním

blahobytu a Ráj se pro ně stal klecí...možná ze zlata, ale pořád klecí!
   A co když se rozhodli, že odejít chtějí, že se nechají dobrovolně vyhnat?! Že odvrhnou

všechen neporovnatelný - a tedy nepoznaný - přepych i bezpečí dosavadna a vrhnou se do

neznámé země? - a to jen proto aby už přišla nějaká změna, ano, aby se konečně něco změnilo!
   A Bůh to snad očekával - a strom poznání a jablko nedal do ráje jako zkoušku, ale jako

tlačítko s nápisem ´Quit´," chytil autora za ruku: "jako únikový východ!" vykřikl - a venku

jakoby v odpověď zaduněl další hrom. Přicházela bouřka.
   Adam se rozčileně zvrátil do sedačky a zhluboka dýchal; zatímco autobus dál kolébavě

drncal, skladby z řidičovy kabiny se zmocnil závěrečný saxofon.
   "Ty tedy tvrdíš, že i změna k horšímu je lepší než zůstat neměnný, přestože v místě věčné

blaženosti?" zeptal se autor.
   Adam se na okamžik zamyslel. "No, já tvrdím," řekl, "že dokud nepřijde něco, co tuhle

blaženost zabije, nebude jí jeden schopen ocenit."
   Autobus znovu poskočil. Zepředu, od řidiče, se ozval Boss: "Hey, baby!"
   Autor vytáhl z kapsy malý notýsek. "Nejsi tedy spokojený?" zeptal se.
   Adam se na něho podíval. Chvíli mlčel.
   "Ne," odpověděl nakonec a zavrtěl hlavou. "Ne, vlastně ani nijak zvlášť nejsem."
   Autor si opřel zápisníček o okno a udělal pečlivou čárku.
   "Dobrá," přikývl pak chápavě. "Tedy do díla."
   Podíval se do jízdního řádu, který stále ještě svíral v levé ruce. "Rozboříme pár

stereotypů, které tě tak svazují," řekl a promnul si zamyšleně bradu. "Jedeme už docela

dlouho, že?"
   Adam se zarazil. Koukl ven - a na čele se mu objevila vráska. "Co to znamená autore?"

zvolal. "Tenhle autobus přece normálně jezdí jinudy!"
   Autor se pohodlně opřel v sedačce, schoval jízdní řád i notýsek a založil si ruce.
   "Podívej," prohlásil, "stereotypy jsou v životě člověka nezbytné. Kdyby jich nebylo -

nedalo by se pořádně žít. Když hodíš kamenem, očekáváš, že spadne, když kousneš do jablka,

nezlámeš si zuby...no a když nastoupíš do známého autobusu, zaveze tě tam, kam tě zavezl

každý jiný den." Autor pokrčil rameny. "Při porušení stereotypů by se mohlo stát," mlaskl,

"úplně cokoliv."
   Zvenčí se znovu ozval hrom, mnohem silněji než dřív.
   "Co to říkáš?" Adam se zatvářil polekaně. "Co je tam venku?"
   "Inu," mávl autor rukou, "to je těžké... Mohly by tam být krvežíznivé příšery, obrovští

červi, noc plná upírů či lykantropů," vyjmenoval s gustem a při každé položce seznamu zvedl

jeden prst, "no a nebo třeba konference surrealistů o pletení tekutých košíků, sedmnáct

trpaslíků, nebo údolí zapálených slz. Mohlo by tam být úplně cokoliv."
   Adam se na něj ustaraně podíval. "Děláš si legraci?"
   A autor se zazubil. "Jistě," řekl a hlasitě hvízdl. Autobus zastavil a přední dveře se se

zasyčením otevřely. "Vlastně, abych řekl pravdu, čeká tam jediný člověk."
   Adam se zamračil. "Znám ho?"
   "Ne, neznáš ji. Ale už bys měl jít." Autor se podíval na oblohu. "Ženou se mraky a ty

přece nechceš zmoknout, že ne?"
   "Ale kam mám jít?!"
   "To," usmál se autor vesele, "je vlastně úplně jedno."
   Řidič v kabině stiskl klakson a vzduch prořízlo táhlé zabučení. Z kabiny se vyklonila

ruka a standardním gestem "honem honem" Adamovi naznačila, aby si vystoupil.
   A tak on tedy vystoupil a vydal se - domů. Protože i rozbité stereotypy mají určitou

setrvačnost.
   Autor se díval, jak odchází, pak se zvedl a přešel do zadní části autobusu; usedl vedle

neznámého vousatého muže středního věku. Podívali se na sebe.
   "Autore," kývl muž na pozdrav. Dali se do řeči.
  
   ---
  
   V. (Ad Eva)
   Usedla na židli u kuchyňského stolu a pohrávala si se sklenkou vody.
   "Už tu měl být," řekla ustaraně.
   Ale autor pokrčil rameny: "Někde se zdržel."
   Tmavé bouřkové mraky za oknem prorazilo na okamžik slunce a místnost se naplnila bílým

světlem; Eva vstala a stiskla tlačítko play na cd-přehrávači: bytem se rozlehla skladba

Diany Krall Narrow Daylight.
   Autor pozvedl sklenici a připil znamenité volbě hudby. Nástěnné hodiny odtikávaly sekundy

a minuty, pozvolna, jako by krájely přezrálý sýr.
   Ulomil si kostičku ze zbytku hořké čokolády Lindt, ležící na stolku před ním, a nechal ji

rozpustit v ústech. Nabídl Evě: poděkovala, ale nevzala si.
   "Není zvláštní, že pokaždé, když spolu mluvíme, vykoukne zpoza mraků slunce?"
   Autor se čokoládově usmál. "Odpusť mi to malé potěšení."
   Usmála se na něj zpět - a nastalo ticho, rušené pouze tikotem a Dianou Krall ("Are we

stronger than we believe?" zajímalo ji právě).
   Deset tiků. Dvacet. Autor polkl, natáhl ruku a na dlani se mu objevilo malé, pulzující

lidské srdce.
   Naklonil hlavu. "Miluješ ho ještě?"
    Eva se mu podívala do očí. Ulomil si další kostičku.
   "Ano," odpověděla po chvíli. "Ano. Je to jiné, než dřív, ale miluji ho, ještě."
   Autor naklonil hlavu na druhou stranu: "V čem je to jiné?" (a srdce na dlani se změnilo v

otazník).
   "Už si tolik nepovídáme."
   "A - sex?" (Dvě propletená těla.)
   Pokrčila rameny. "I ten je jiný."
   "V čem?"
   Chvíli přemýšlela. "Snad to zní divně," řekla, "ale je unavenější, pomalejší. Někdy

dokonce... " zmateně mávla rukou, "nevím, snad v něčem odosobněný, strojový."
   Autor se podivil: "Ale znáte se přece už dlouho."
   "Právě." Eva si povzdechla: "Snad se známe až příliš dobře... Žijeme bez překvapení,

vytratila se všechna fantazie."
   Autor chápavě kývl; a z dlaně ruky mu vyrostla podivná metaforická rostlinka. "Fantazie

je květina, která prospívá jen v neznámu," řekl.
   Eva se ušklíbla. "Tedy ovšem - poeticky řečeno."
   Podíval se na ni. "Jistě," odvětil - a rostlinka zmizela.
   Přistoupil k oknu (s poslední kostičkou čokolády v ústech) a pohlédl na slunce, vracející

se do lůna mraků.
   "Evo," zeptal se, "ty tedy nejsi spokojená?"
   Hodiny pomalu tikaly a na pokoj padal stín; Eva neodpovídala.
   "Víš," pokračoval tedy autor, "jsou dva základní druhy změn," olízl si rty, "stejně jako

jsou dva základní druhy čokolády."
   Přešel ke stolku. "Nejprve jsou tu ty vnější, neopravdové, chceš-li mléčné - kdy se mění

všechno ostatní, jen ne člověk samotný - a pak," ukázal na prázdný obal. "ty vnitřní,

hluboké, hořké, které změní nahlížení člověka na svět - a všechno, co je otázkou ´pohledu na

věc´, se zákonitě promění s ním."
   Slunce zajelo pod mrak a na pokoj padla tma. Odněkud se ozvalo tiché štěbetání ptáků;

autor stáhl žaluzie a otočil se.
   "Lidé, kteří na otázku: ´Nejsi spokojená?´ neodpovědí," pokračoval, "jsou ti, kteří 

doslova prahnou po té druhé."
   Eva na něj pohlédla - a její tvář byla ztělesněná lhostejnost.
   "Nemám ráda hořkou čokoládu," řekla.
   Zvenčí se ozvalo zahřmění a na zemi dopadly první kapky vody - jako by se samotná obloha

rozplakala. Autor pokrčil rameny, vytáhl notýsek a udělal si čárku.
   Při dalším zahřmění zmizel.
  
   ---
  
   VI.
   Potkali se v telefonní budce, kde se oba schovali před náhlým deštěm.
   Byla nádherná, řekla: "Jmenuji se Vipera," a podala mu malý, zelený notebook firmy Apple.
   Adam si olízl náhle vyprahlé rty a kolize plynule přešla v krizi.
   

Krize

   VII. (první intermezzo)
   Veliké ručičkové hodiny uprostřed pláně vydávaly uklidňující, pravidelný zvuk. Černí

ptáci byli tentokráte úplně tiší a autor se posadil na zemi a mlčel s nimi.
   Po chvíli zvedl prst. "Tak si to zrekapitulujme," prohlásil. "Dal jsem mu práci, peníze,

ženu a on - není šťastný."
   Ptáci zakřičeli.
   Autor zvedl druhý prst: "Dal jsem jí muže, práci, krásný byt a ona - touží po změně."
   Další vlna křiku.
   Autor sáhl do kapsy a vytáhl zápisníček.
   "Teď už zbývá jen někdo, kdo odpoví ´ano´," řekl. "Někdo, kdo završí tenhle příběh."
   Zamyšleně pohlédl na hodiny.
   A rafičky se pohnuly - nejprve docela pomalu (minuta, pět minut) avšak postupně

zrychlovaly - hodina, pak dvě, deset hodin, celý den...autor jen seděl před nimi a

nereagoval...týden, dva týdny, stále rychleji (a stále žádná reakce), měsíc, měsíc a půl,

měsíc a - náhle konec.
   Ručičky se zastavily.
   "Padesát dní," vysvětlil to autor ptákům nad sebou. "Dobrá krize je jako kvalitní káva -

musí být horká, ale nesmí se uspěchat."
   Luskl prsty a hodiny se rozběhly; ptáci tiše poletovali kolem.
   Zvedl se a odešel.
  
   ---
  
   VIII.
   Už dlouho se takhle nemilovali: Eva dokonce vykřikla, ano, opravdu křičela!
   Teď ležela na posteli a hladila Adama po hrudníku; ještě před chvílí měla hlavu položenu

romanticky na jeho paži, jenže (narozdíl od kamenných filmových hrdinů) ruka jejího milence

vyžadovala neustálý přísun krve: Eva se tedy přizpůsobila, ulehla mu vedle tricepsu a -

přemýšlela.
   V posledních týdnech se Adam choval podivně; pořád seděl u notebooku, a když ne, více si

jí všímal, byl pozornější, hovornější...zkrátka: Eva pojala podezření.
   Před čtyřmi týdny se ho zeptala: "Máš mě ještě rád?" (otázka, která by ve vztahu vůbec

neměla být vyslovena!) a Adam - poté, co se na ni dlouze podíval, snad jakoby zamyšleně,

nerozhodnutě - odpověděl: "Ano. Miluji tě víc, než kdykoliv předtím."
   Znělo to upřímně, pravdivě - a dojatá Eva začala pochybovat.
   Nyní spolu leželi na posteli a čas tiše plynul kolem; vstala a odešla nahá do koupelny.
  
   ---
  
   IX.
   Když se zásuvné dveře dovřely, rovněž nahý Adam se posadil a několikráte zhluboka

nadechl.
   "Buší mi srdce," řekl a přitiskl si ruku na prsa. "Poslední dobou, když jsem s ní, buší

strašlivě rychle."
   Autor se odvrátil od okna a usrkl ze šálku vynikající kostarické kávy. Pokýval rozvážně

hlavou: "Žiješ - ale víš, že se dopouštíš věci, která tě o ni může připravit."
   Adam se zatvářil zoufale. "Já si ale nemohu pomoci!" Sevřel lem polštáře. "Nechci ji

podvádět, ale - nemohu si pomoci!"
   "Já ti přece nic nevyčítám."
   "Sám si to vyčítám!"
   Autor pokrčil rameny. "Spousta lidí podvádí. Ty jsi jen další Casanova ve městě plném

Casanovů."
   Ale Adam si schoval obličej v dlaních: "To by ještě nebylo tak zrůdné," zašeptal, "nevěru

samotnou bych si před sebou snad dokázal nějak odůvodnit: prosté šílenství těla," zavřel

oči, "jenže..."
   Autor naklonil hlavu a poválel po jazyku svíravý doušek; jemná, nahořklá chuť,

vynikající. "Jenže co?"
   "Jenže si připadám mnohem šťastnější než dřív!" Adam bezmocně zamával rukama: "Je mi to

hrozné, mám strach, ale - současně je mi to všechno fuk; jako bych hleděl hluboko do

propasti a nakláněl se příliš - a teprve když už tak tak, že nespadnu dolů, zjišťuji, jak je

to fantastické!"
   "Ovšem s rizikem, že se dole rozplácneš o zemi."
   "Jo." Adam si povzdechl. "Jo, já vím."
   Podíval se na autora. "Co budeme dělat?"
   "My?" usmál se však ten. "My nic. Tohle je moderní příběh, nejsou žádné pravdivé

odpovědi, jen otázky."
   "No, to tedy děkuji."
   "Prosím." Autor odložil šálek na podlahu. "Ale teď musím jít. Do příběhu je nutné vrátit

jednu postavu."
   Z hrnku se vyvalil oblak bílého kouře a - zastavil a vrátil se zpět.
   "Ne, nebudeme se přeci tolik opakovat," mrkl autor na Adama spiklenecky.
   A zmizel.
  
   ---
  
   X. (přece jen Gulbrannsen)
   Do obchodu s luxusními pralinkami (hned vedle třešňového sadu) vešel vousatý muž  v

pokročilých středních letech a zazvonil na malý, chromovaný zvonek na pultu.
   Závěs, oddělující skladiště od zbytku obchodu, se odhrnul.
   "Přejete si?" zeptal se prodavač, pyšný majitel neuvěřitelně silného francouzského

přízvuku, a opřel se o pokladnu.
   Muž ukázal na vystavené sladkosti.
   "Povězte mi, prosím, jaký nejdražší bonbón máte?"
   Obchodník zamrkal; jeho čest se však vzpamatovala rychle. "Monsieur! Bonbon?!" zvolal

dotčeně. "Qu´est-ce que c´est?!"
   "Prosím?"
   "My neprodáváme bonbony, monsieur, ale pralinky!"
   Muž si povzdechl. "Jistě. A jakou nejdražší pralinku máte?"
   Prodavač pohoršeně vrtěl hlavou - nicméně obešel pult a dostal se k malé vitrínce, v níž

byl pouze jediný talíř a na něm - osamocený, nepříliš velký černý šestistěn.
   "Čokoláda stejně tmavá, jako noc za polárním kruhem, monsieur. Pralinka pralinek. Kdyby

se volil čokoládový král, tuhle krásku by měl na hlavě místo koruny." Hrdě pohladil sklo.
   Muž si promnul bradu. "A kolikpak za ni chcete?"
   Obchodník vyslovil cifru. Muž tiše hvízdl.
   "Pane jo," řekl. "Víte, musím si to dobře -"
   Vrzly dveře. "Ne, nemusíš," pravil autor.
   Muž se otočil. "Á, autore," protáhl. "Říkal jsem si, kdy se objevíš."
   Pokrčení ramen. "Musím držet příběh pohromadě. Tak už ji kup."
   "Ale je velmi drahá!"
   "Není jiné cesty."
   Muž si povzdechl. "Ale no jo," řekl. "Vždyť já vím."
   Otočil se k prodavači: "Vezmu si ji."
   Prodavač srazil podpatky. "Velice dobrá volba, monsieur! Jsem si jist, že nebudete

litovat." Chopil se malých ocelových kleští a vložil sladkost do bílé krabičky. "Ici,

monsieur," podal mu ji.
   Muž mu předal peníze a převzal drahocenné zboží.
   Podíval se na autora. "Nejlepší bonbon na světě," řekl.
   "Ne," odpověděl autor a usmál se. "Ale nejlepší pralinka."
  
   ---
  
   XI.
   Eva odsunula dveře a v oblaku páry vyšla (ovinuta bílým froté ručníkem) opatrně z

koupelny.
   Přesvědčila se - Adam pořád ležel v posteli.
   Rychle přeběhla ke skleněnému stolku a třesoucí se rukou zvedla víko laptopu; její plán

vyšel - byl zapnutý! Adam ho zapomněl před milováním vypnout!
   Posadila se na židli a prsty pohladila touchpad. Obrazovka se rozzářila.
   Eva hleděla na pracovní plochu a uvnitř ní probíhal neviditelný (ale o nic méně

nelítostný) boj. Kousla se do rtu - objevila se kapička tmavě červené krve. 
   Zhluboka se nadechla a poklepala na malou kytičku komunikačního programu ICQ.
  
   ---
  
   XII. (opuštění Ráje)
   Adam si promnul tvář a sáhl pro trenýrky (bílé, jen s humorným motivem listu uprostřed).
   Oblékl se a prošel skrze dveře do obývacího pokoje ("Miláčku, kdepak jsi?" zavolal) - a

narazil na Evu, sedící u notebooku.
   Zbledl. Podívala se na něj.
   "Proč?" zeptala se, docela tiše.
   Adam se opřel se o skříň. "Já...totiž...já," zakoktal se - a metaforická propast, na

jejíž hraně v posledních týdnech balancoval, zívla a rozšířila se kolem jeho bosých nohou.
   Na stolek pod zeleným laptopem dopadla slza. "Jak jsi mohl?!" zavrtěla Eva prudce hlavou

a žilky v jejích očích se naplnily krví. "Jak jsi mi mohl říct, že mě miluješ?"
   "Je to pravda! Miluju!" vykřikl Adam.
   A autor, ležérně se opírající o okno, přikývl: "Je to pravda. Miluje."
   Ale Eva vstala a zamířila na nevěrného milence třesoucí se ukazovaček: "Ne! Ne, lžeš,

lžeš, není!" zakřičela. "Není to pravda; kdyby byla, nikdy bys mi to nemohl udělat!"
   "Ale...já nechtěl!" Adam (teď již v propasti a postupně zrychlující ve svém volném pádu)

se podíval na autora: "Řekni něco, vysvětli jí to!"
   A autor se podrbal na bradě.
   "Ne me quitte pas
   Il faut oublier
   Tout peut s'oublier
   Qui s'enfuit deja
   Oublier le temps
   Des malentendus
   Et le temps perdu
   A savoir comment
   Oublier ces heures
   Qui tuaient parfois
   A coups de pourquoi
   Le coeur du bonheur," řekl.
   Rozhostilo se ticho, rušené jen zvukem hodin z  kuchyně; pak (po několika nekonečných

okamžicích) se Eva otočila a z police sebrala porcelánový talířek s nápisem "Je t´aime!".
   "Ne," vykřikl Adam - ale to už se bytem rozlehl zvuk tříštěné keramiky.
   Eva stála nad střepy a třásla se. "A teď vypadni!" zaječela. "Nechci tě vidět. Vypadni a

už se nikdy nevracej!"
   Adam, stále opřený o skříňku, se tvářil zoufale: "Evo, já - "
   "Vypadni!"
   Odněkud zvenčí se ozvalo hlasité šumění ptačích křídel.
   Adam se obrátil, posbíral oblečení rozházené po ložnici a jen tak, v bílých spodkách s

listem na přirození - odešel z bytu.
   
   

Peripetie

   
   XIII.
   Muž usedl na židli a zamyšleně se podíval na talířek.
   Velice tmavá čokoláda, neznámá náplň. Velmi drahá.
   "Jsem nejdražší sladkost ve tvém životě," signalizovala pralinka a muž přemýšlel, protože

nejdražší pralinka v životě se per definitionem jí jen jednou, a je tudíž třeba učinit vše

patřičně a náležitě.
   Možná minuta, dvě dialogu, aby se uvolnilo napětí?
   "Dnes je to právě rok, co jsme se se ženou rozvedli," pochlubil se tedy. "Chtěli jsme to

původně oslavit spolu," pokrčil rameny, "ale chytila chřipku a leží v posteli."
   Vedle talířku se zavlnil vzduch a objevil se autor. Usedl na stůl.
   "To je smůla," řekl.
   "Co se dá dělat."
   Přikývl. "Stejně mě ovšem překvapuje, že dokážete slavit takovou věc, jakou je rozvod,"

řekl. "A spolu. Jak je možné, že tak dobře vycházíte?"
   "Je to trochu netradiční," připustil muž, "ale když se dá slavit výročí, proč ne rozvod?

Ostatně," usmál se, "byla to ta nejlepší věc, jakou jsme za celé to naše manželství

udělali."
   "A co potomek?"
   "Kromě naší dcerky, samozřejmě."
   Autor naklonil hlavu. "Nikdy ti nechybí?"
   "Ale vždyť ji vidím, kdy chci," řekl muž. "Dohodli jsme se se ženou...tedy ex-ženou, že

to tak bude v pořádku a - voilá - funguje to."
   "To ale není běžné. Ve spoustě rozvedených rodin tohle nefunguje."
   Muž se podíval na pralinku. "Jsem nejdražší sladkost ve tvém životě," řekla.
   "To je tím, že mnoho lidí nedovede udělat změny, které jsou nevyhnutelné," prohlásil a

vrátil se pohledem zpět k autorovi. "Odkládají je, mlčí o nich a zametají špínu pod koberec,

dokud se nevyvalí a nerozprskne všude kolem. Opustit Ráj, to není jen tak."
   Autor kývl. "A jak jste to udělali vy?"
   "Ale tak," pokrčil muž rameny. "hlavní je nesnažit se lepit rozbité věci. Jednoho dne

jsme se prostě posadili a všechno si to řekli." Poposedl si. "Tehdy jsme se spolu naposledy

milovali..." usmál se nostalgicky, "no a pak se vydali každý jiným směrem."
   "A nikdy jsi toho nelitoval?"
   "Ne. Ne, vlastně," muž se podrbal na hlavě, "se mi dost ulevilo."
   "Opravdu?"
   "No jo," přikývl. "Konečně totiž mohu být (jakkoliv podivně to zní) nedokonalý."
   Autor zvedl obočí: "Nedokonalý?"
   "Jistě," přisvědčil muž. "tedy, ne že bych byl někdy dokonalý - to pochopitelně ne,

ale...už se nemusím snažit být dokonalý."
   Opřel se pohodlně v židli: "Mohu zase spát se ženami - bez špatného svědomí. Mohu si dát

pivo a strašlivě říhnout přímo tady, uprostřed obýváku. Chodit po bytě nahý. Vařit, zapatlat

tím sporák a nemuset ho mýt ten samý den," usmál se. "Mohu vyjít jen tak, na louku, lehnout

si do trávy a koukat nahoru, na oblohu - a být šťastný. ´Dokonalá´ chvíle, víš?"
   "A to jsi jako ženatý nemohl?"
   "Ne." Zavrtěl vesele hlavou. "Říkal bych si, proč tam není manželka se mnou."
   Autor se zazubil a seskočil ze stolu. Z kapsy kalhot vytáhl notýsek.
   "Jsi tedy spokojený?" zeptal se a připravil si nedočkavě tužku.
   Muž se široce usmál. "Rozhodně," odpověděl. "Ale - do dokonalosti ještě něco chybí."
   Vstal a přistoupil k pralince na stolku.
   "Jsem nejdražší sladkost ve tvém životě," pozdravila ho.
   Kývl a olízl si rty. "Jestliže pravdou žaludu je dub," řekl a položil si černý šestistěn

na dlaň, "pravdou luxusních pralinek je akt jejich pozření."
   Vložil si pralinku do úst. Autor luskl prsty a v pokoji se udělala naprostá tma a zima.

Někde v dálce zavyl vlk.
   Muž zavřel oči a lehl si na koberec, přímo doprostřed obývacího pokoje.
   Rozhostilo se ticho. Minutu, dvě. Pak se ozvalo hlasité polknutí.
   Autor znovu luskl prsty a světlo (společně s teplem) se vrátilo.
   Muž mlčel. Autor se nad něj naklonil.
   Otevřel oči.
   "Prodavač měl pravdu," rozesmál se. "Fakt. Stálo to za všechny ty peníze."
  
   ---
  
   XIV.
   Eva, oblečená v dlouhých tmavých šatech, dopila sklenku vína a ukázala barmanovi,

třesoucímu právě (samozřejmě) šejkrem, že by si dala ještě jednu.
   "Neměla bys trochu brzdit?" zavrtěl autor hlavou.
   Eva si odfrkla: "Můžu pít kolik chci, co chci a kde chci. Můžu dělat úplně všechno, co

chci."
   Autor pokrčil rameny. "Jak myslíš."
   Na baru před Evu přistála další sklenka. Zvedla ji a upila - a  z reproduktoru na stropě

se ozvaly první tóny proslulé skladby Yesterday.
   "Vážně myslíš, že takhle něco změníš?" zeptal se autor.
   "A ty vážně myslíš, že jsem to nevěděla?!" opáčila Eva, možná trochu nelogicky - a snad o

trochu víc nahlas, než bylo nezbytné. "Že jsem slepá a blbá a nedošlo mi to!?" Několik hlav

se otočilo jejím směrem.
   All my troubles seemed so far away...
   "Ne, autore, ne... Bylo mi jasné, že mě podvádí, ještě než jsem otevřela ten notebook a

uviděla zprávy..."
   "Tak proč jsi potom -"
   "Proč!" Eva se rozesmála. "Možná, že jsem prostě jen chtěla," řekla. "A možná, aby se

konečně něco změnilo. Možná, že jsem toho všeho už měla dost!"
   Napila se. "Co je to štěstí, autore?" Ukázala na něj prstem: "Protože proto jsme tady,

nebo ne? Proto jsi nás všechny stvořil!"
   Autor mlčel.
   "Tak poslouchej, já ti to povím. Štěstí - to je pomíjivost. Jsou to oběti, které

přinášíš, to, čeho se vzdáváš. To," zasyčela Eva a zašermovala prstem ve vzduchu, autorovi

před očima, "co jsi kdy ztratil."
   Now I long for Yesterday... Světla v baru zablikala.
   "Jenže to je zase jenom citát," zavrtěl autor hlavou. "Neprůkazný. Někdo to vidí jinak."
   "Možná," řekla Eva a obviňujícím prstem mu zamířila na nos, "ale ty to nevidíš vůbec! Ty

nemůžeš ztratit nic, ani nic obětovat - jsi jako loutkoherec, hrající divadlo; a ve skrytu

duše (přiznej si to, jen si to přiznej!) toužící být jednou z vlastních loutek !"
   Autor naklonil hlavu. "A to jako proč?"
   Eva se zasmála. "Pantha rei, autore!" "Řekl jsi, že je příliš mnoho cest - ano, je, a to

i pro mě, pro nás všechny...ale ve tvém případě ty cesty vedou tam i zpět, vedou všemi

možnými směry! Kdykoliv se můžeš vrátit, stačí mávnout rukou - vlastně ne, stačí pouhá

myšlenka! a vše je jak bylo... Ty máš všechno - a ty nemáš nic!"
   Autor se na ni díval, ale neodpověděl.
   I´m not half the man I used to be, zazpíval reproduktor hlasem Paula McCartneyho a -

náhle vrzly vchodové dveře. Vešel vousatý člověk ve středních letech a zamířil k baru, přímo

vedle Evy.
   "Dobrý večer," pozdravil. "Autore," kývl.
   Eva mu podala ruku a otočila se zpět - zjistila však, že místo vedle ní je prázdné.
   "Opakuješ se," zavrtěla hlavou.
   Muž zvedl obočí. "Prosím?"
   Eva se nadechla a upila vína.
   "To nic," řekla a zamrkala, svůdně. "Odpusťte mi, jak jste to říkal, že se jmenujete?"
  
   ---
  
   XV.
   Bytem se rozlehl výkřik a Eva zabořila svůj obličej do mužova (částečně prošedivělého)

vousu.
   Lechtalo to. Ještě nikdy se nemilovala s někým vousatým...tedy - doposud nikdy; z mužova

dechu cítila lehkou vůni hořké čokolády. Vykřikla znovu a její tělo roztrhala na kusy

mohutná, oslepující křeč. Deset sekund, dvanáct. Dvacet.
   Sklouzla z muže a lehla si vedle něj.
   Ještě nikdy nic takového nepocítila. Zuřivě, nelítostně. Bez lásky.
   A ano, jistě - pomstychtivě.
   Olízla si rty: opravdu, velice silná a hořká čokoláda.
   Muž vedle ní se zavrtěl a vstal z postele. Natáhl si kalhoty.
   Podívala se na něj. Mám něco říct? blesklo jí hlavou.
   Požádat ho o telefonní číslo, zeptat se? Dozvědět se něco víc?
   Otevřela ústa, ale muž ji předešel; vzal ze židle košili a obrátil se.
   "Kolik?" zeptal se.
   Eva zamrkala: "Promiňte?"
   "No," pokrčil muž rameny, "přece kolik mě to bude stát?"
   Ticho. V místnosti, ve městě. Na celém světě - stěna neproniknutelného ticha a klidu.
   Eva mlčela a dívala se muži do očí; hledala nějakou stopu humoru, absurdního, černého,

krutého, ale přesto humoru - nenašla tam však žádnou. Ani žádný soucit, nic.
   "Kolik?" opakoval muž a Eva se snažila přemýšlet; už k tomu došlo, běželo jí hlavou, už

jsi to udělala, stejně k tomu došlo. Čas utíkal a otázka ve vzduchu kvasila a bublala;

musela být zodpovězena, nebylo jiné cesty. Jenže: jak odpovědět? Co říct?
   Eva se nadechla a sevřela pevně lem polštáře. Co říct?
   "Tisíc - " zlomil se jí hlas; odkašlala si. "Tisíc pět set," odpověděla.
   A zabořila hlavu do polštáře; jako by se v ní prolomila nějaká neznámá přehrada, plíce se

jí sevřely v přívalu vody a Eva zalapala po dechu.
   Muž odpočítal bankovky a položil je na postel vedle ní.
   Obul si boty a odešel. 
   

   
   XVI. (druhé intermezzo)
   Autor se posadil před hodiny a s nohama zkříženýma do tureckého sedu se zaposlouchal do

jejich pravidelného tikotu.
   Byl naprostý klid; černí ptáci poletovali po obloze a ozývalo se od nich pouze tiché

šumění křídel.
   Autor si povzdechl. "Já vím," zavolal na ně. "Já to přece vím, bylo to kruté - jenže oni

chtěli změny." Promnul si obličej.
   "Změny jsou jako vlny v moři, vynáší na břeh nebo se tříští o skály."
   Ptáci zakřičeli.
   Autor vstal a ukázal na obří ciferník. Ručičky se roztočily.
   "Sedmdesát dní," prohlásil. "Teď už není kam spěchat."
   Luskl prsty, hodiny se zastavily a znovu rozeběhly normálním tempem.
   Obrátil se a zmizel.
   ---
  
   XVII.
   Adam seděl u stolu a v upatlaných rukou držel lepidlo; za oknem se proháněl vítr (snad

naivně hledal nějaký dosud nerozvitý pupen) a sluneční paprsky neúnavně rozpouštěly asfalt

před domem.
   Pomalu končilo léto.
   Přitiskl k sobě dva kusy rozbitého porcelánu s nápisem "Je t´aime!" a autor, objevivší se

náhle vedle něho, usedl na židli a mlčky ho pozoroval.
   Zbývalo posledních pár kousků. "Dobrá práce," řekl a poplácal ho po rameni. "Určitě

nebylo jednoduché najít všechny ty roz-"
   "Podvádí mě," řekl Adam tiše.
   Autor stáhl ruku zpět. "Opravdu?"
   "Jo." Adam přikývl. "A ani to nijak neskrývá." Otřel si pot z čela. "Ale já se jí na to

neptám."
   Vzal talířek do rukou a několikrát ho otočil; praskliny byly velmi zřetelné. "Podívej,

jsou pořád vidět," zavrtěl hlavou. "Pořád jsou tam. Symbolické, že? Jako jizvy."
   Autor se na ně podíval. "Jestli chceš, mohu je zahladit."
   "Jistě," Adam se smutně usmál. "Ano, ty tohle můžeš, já vím." Položil talířek. "Ty můžeš

všechno."
   Zavřel oči. Někde venku zaštkal pes
   "Víš," řekl po chvíli, "je to divné. Chybí mi ten pocit, když jsem kdysi dávno zavřel

oči...ten pocit, jak se všechno točilo. A mně to bylo fuk."
   Autor chápavě přikývl. "Já vím."
   "Byla tam ona, vždycky. Ne, že bych viděl přímo její obličej, ale měl jsem ten pocit, že

tam je, víš?"
   "A teď už tam není?"
   "Ne." Adam otevřel oči. "Teď je tam tma."
   Někde venku zašvitořil pták. Autor si s křupnutím protáhl záda.
   "To je mi líto," řekl.
   Adam se na něj podíval.
   "A co ty autore?" zeptal se. "Co vůbec ty?"
   "Co se mnou má být?"
   "No," Adam pokrčil rameny. "Jsi šťastný?"
   Autor se na něho podíval, ale neodpověděl.
   "Já - přemýšlel jsem ještě jednou nad Adamem a Evou z Bible," pokračoval tedy Adam. "Jak

jsme se bavili tenkrát v autobuse, vzpomínáš?"
   Autor zamrkal. "Už zase?"
   "Ale tentokrát ne nad tím, proč z Ráje odešli, ale proč do něj přišli. Proč je Bůh vůbec

stvořil."
   Autor vstal a přešel k oknu; do jeho tváře se opřelo poctivé srpnové slunce. "A na co jsi

přišel?" zeptal se.
   "Stvořil je k obrazu svému, že?"
   "Ano."
   "K obrazu svému," zopakoval Adam, "Proč? Byl v tom snad nějaký vyšší záměr?" Mávl rukou.

"Je to možné. Ale napadlo mě - nemohlo to být jednodušší?"
   Autor se otočil.
   "Jednodušší?"
   "No," odpověděl Adam, "jednodušší." Přitiskl další kousek porcelánu k talířku. "Co když

byl prostě osamělý?"
   Někde venku zatroubil autobus; na okně přistál malý černý pták a upřel korálkové oko do

místnosti. Autor sáhl do kapsy a vytáhl krabičku s velikým červeným knoflíkem.
   "Protože kdo může být osamělejší než všemocný, který někdy použil svou moc?" zeptal se

Adam. "Než ten, kdo stojí mimo příběh, mimo realitu, mimo cokoliv? A i když něco stvoří,

stvoří část sebe, protože kromě něj nic není?"
   Autor položil prst na tlačítko. Slunce za oknem se naposledy nadechlo a vyslalo salvu

paprsků přímo do pokoje; obě postavy zalilo nadpřirozené světlo.
   "Máš samozřejmě pravdu," řekl autor a kývl hlavou. "Ale," usmál se, "zase to tolik

nedramatizuj."
  
   ---
  
   XVIII. (epilog)
   Kdesi uprostřed zelené a rozlehlé pláně stály veliké ručičkové hodiny a před nimi, na

zemi, seděl v tureckém sedu muž a v rukou držel časopis; nad hlavou mu v sevřených formacích

létali malí černí ptáci.
   Naslinil si prst a nalistoval jednu z prostředních stran.
   Začal číst. Ptáci usedli všude okolo hodin a trpělivě čekali.
   Po nějaké době muž časopis zavřel.
   "Tak tím je to jasné," řekl. "Je to chemická reakce. Účastní se jí látky zvané endorfiny,

které přinášejí intenzivní pocit blaha, a serotonin, který navozuje dlouhodobější

spokojenost." Mávl rukou: "Plus samozřejmě další a další látky, mnohé z nich dosud neznámého

složení a/nebo účelu. Je to komplikované."
   Ptáci mlčeli.
   Muž se podrbal na bradě a vytáhl z kapsy malý notýsek. Otevřel jej na první straně.
   "Štěstí - to je schopnost přijmout, že jsi jen hromadou prachu, a zároveň schopnost na to

na chvíli zapomenout," přečetl. "Právě ta prchavá chvíle zapomnění, to je štěstí."
   Zavrtěl hlavou a podíval se na hodiny, obklopené černými tělíčky.
   "Tak těsně vedle," řekl a luskl prsty.
   Ručičky se zastavily.
   Pokrčil rameny, vstal a odešel pryč.