KILLER'S BACK

Zabiju tě hajzle jeden, klepeš se ač není leden,

to má pověst roztřásla tě, ty už víš, že zabiju tě.

Kvůli tomu cos mi proved, já ti věřil, tys mě podved.

Pomalu tě budu mučit, techniky mučení nemusím se učit.

Vemu tvoji levou ruku, utáhnu ji do svěráku.

Pravou položím ti pod vrtačku, vrtat budu pomaličku,

jak vrták skrz pojede, bolet tě to dost bude.

Budeš křičet a ne smát se, ve křiku je těžká práce.

Tak už neřvi! Už mě štveš! Přestaň křičet, na nervy mi jdeš.

Ještě že mám nápad skvělý, vyříznu ti jazyk celý.

Teď tu budeš chvíli sám, k ponku tě však připoutám.

Já si zatím skočím pro nůž, chceš-li brečet, tak si posluž.

Mě už svou smrt nerozmluvíš, žít jsi mohl, zemřít musíš!

Ano zemřeš teď a tady, i smrt má svoje klady,

nemusíš se pro nic trápit, a nemůžeš být znovu zabit.

Ale teď už zpátky k práci, s nožem už se zpátky vracím.

Křičíš hrůzou nebo děsem, jak na procházce temným lesem.

Jak se s nožem blížím k tobě, nadáváš mi dosti hrubě,

ale nemáš žádnou šanci, pustím hudbu k operaci.

Otevřu ti tvoje ústa, jenž za chvíli budou pustá.

Do kleští ti chytnu jazyk, říznu a už nemáš jazyk.

Ve kleštích ho já teď svírám, furt se hýbe, no to zírám!

Jako by chtěl něco říct, má však smůlu, nepromluví víc.

Konečně je tady ticho, už jsi viděl zevnitř  břicho?

Jestli ne, tak dneska spatříš, poprvé co do něj patří.

Opatrně s něžností, odtajním tvé vnitřnosti.

Copak to tu všechno máme, opatrně to vyndáme.

Koukneme se na to z blízka, co je tahle ta věc slizká?

Že by bachor, kniha, čepec, nejsi kráva, to jsem blbec.

Žaludek to asi bude, doufám že to vyndat pude.

Moc to nejde, co to drží, přeříznu ten úpon drzý,

a i další jenž ho brání, před vyndáním ven ho chrání.

Už to ale povoluje, nic ho s tebou nespojuje,

vyndám ho teď z břicha ven, položím ho sem na zem.

Kopnu do něj, poletí, zastaví se o třetí

velké okno z leva. No to byla ale střela.

Přilepený zůstal na skle, neřekls mu ani naschle.

Ale teď už jedem dál, co dalšího ven vyndám,

asi tvoje střevo tlusté,  tvé břicho začíná být pusté.

Játra rvu ven násilím, na slinivku nasliním

si prsty svoje, trhnu s ní a už je moje.

Copak ti tam ještě zbývá, tenké střevo se tu skrývá,

dlouhé je jak v Rusku zima, jde ven snadno, to je prima,

že trápit se sním nemusím, na zeď si ho pověsím,

jako řetěz ozdobný, vánočnímu podobný.

Visí vedle žlučníku, napravo od ručníku,

jenž tu visí z důvodu, otírání mých údů.

Od krve či od oleje , jenž se do mé pily leje.

Pilu nechám dneska v klidu, porcovat tě ručně budu,

tím myslím jen sekerou, sekáčkem a mou silou.

Ještě než na části tě rozdělím, změřit  puls se ti osmělím.

Bez pulsu jsi nečekaně, aspoň nemusíš už platit daně.

S ďáblem v pekle můžeš pařit, s čerticema se tam pářit.

Teď už ale přijde psina, má oblíbená řezničina.

Sekáčkem ti nejdříve, oddělím nohy křivé,

od zadní části sedací, nepočítej s kremací,

zakopu je někde v parku, stejně jako kdosi Klárku.

Další část co oddělím ti, jsou hýždě, jenž hladím ti,

nakrájím je na kousky, ke svačině do housky.

Výborné jsou usmažené, když se to moc nepřežene

(tím myslím to smažení) a nedojde k zkažení.

Teď tě zbývá jenom půl, nejsem blbec, ale vůl!

Zapomněl jsem tobě totiž, a v tom je ta hlavní potíž,

vyndat obsah hrudníku, vložit ho do kufříku.

Tvoje srdce a tvé plíce, orgány jenž nikdy více,

nebudou už fungovat, okysličovat a pumpovat,

v těle rudou tekutinu, ušetřil jsem jim tu dřinu.

Když už máš teď hrudník dutý, jsem to ale člověk krutý,

useknu ti obě ruce, teď už zvadlé jak onuce.

Ven je oknem vyhodím, pejskovy tak vyhovím,

stěžoval si že má hlad, můj zvířecí kamarád,

teď se nají do sytosti, spolyká i klouby, kosti.

Nyní mojí sekerou, useknu hlavu kterou,

ovládal si svoje tělo, hodně lidí ti ji setnout chtělo.

Znepřátelil sis půl světa, byl si víc než ňáká sketa.

Očima, jenž vydloubnu ti, sledoval si bez mrknutí,

naše plány, naše akce, udávání šlo ti lehce.

Ušima si naslouchal, připomínals papoucha,

když si to slovo od slova, svými ústy bonzoval.

Dost už bylo vzpomínání, dokončím teď porcování,

vyříznu ti páteř ze zad, bezpáteřní jsi teď neřád.

Ulámu ti všechna žebra, nemám důvod ti je řezat,

lámou se jak párátka, už je jich tu hromádka.

Pár ti jich však ještě zbylo, neboj, já dokončim svoje dílo.

Ulomim i zbývající, pak přitáhnu popelnici,

nahážu je všechny tam, i tvou hlavu do ni dám,

i tvé zbytky z podlahy, chce to hodně odvahy.

Snadno by se mohlo stát, že až ji budou vysejpat

odhalí to a též mě, fízlové pudou po mě.

Dopadnou mě bez problémů, já přiznám se ke všemu,

zabíjení přestane, ale to se nestane,

neboť dovnitř popelnice, vyhážu z lednice,

všechny věci zkažené, je jich hodně, né že ne.

Tak nemám se čeho bát, a můžu se klidně smát,

tomu co jsem dneska proved, ďábel by to lépe nesved.

Nyní už jen uklidim nářadí a uvidim,

koho příště zahubim, kdo to bude netušim.

---