Dopis Proměnlivé Panáčkovi Deště a Panence Slunce

Miláčku, víš, už chápu, proč rebecca píše, že ve výpovědi (spontánní) je úplně fuk, že se opakujou výrazy… Ani nevím, jestli to vydržíš- víš, moje pocity- je to jako aprílový počasí, jako bouře střídaný rozkvetlou krajinou a suchem. Asi se nenudíš. Někdy Tě nechci vidět- vůbec a připadám si tak svobodná a s pocitem, že náš vztah je koule u mé nohy. A pak mi zas chybíš… Vidíš sám, teď mi píšeš, že nevíš, s čím přijdu- a já jen hádám, do jaké míry je to dobře. Nevím.. Víš, mám takovou divnou náladu. Sem tu sama, neuklízím, neučim se, sama v bordelu. Jen ten čaj jsem si ještě uvařila. Co když to nevydržíš…

Mám pocit, že samota mě ničí- že tohle je moje „opilecký“ štěstí, že si do noci čtu děsně unavená. Teď jsem dočetla. Je mi líto, že mi nemůžeš věřit. A neptej se mě, jak jsem nato přišla. Prostě mě to teď napadlo. Vypadáš občas tak seriózně, že se bojím, že jsem pro tebe moc velký blázen. Lidi si musí být rovnocenní. Ale já jsem tak proměnlivá- vždyť mě už trochu znáš. A teď se bojím, co s námi bude. Já nechci, aby ses mě bál, aby ses bál mých pocitů. A když se někdy bojím já Tebe, vadí Ti to. I když Ty ani nemáš strach, jsi jen ostražitý.

Už mi není hezky smutno. Nějak se to zvrhává do tragiky. Asi ještě něco na Písmák dám- poslouchej: „Za okny

míhá se

život.

Vlak

mě odváží

do dáli.

Kde je strojvůdce?

Chci vystoupit!

A neříkej mi, abych víc meditovala. Mě příkazy (nedůrazné) ruší.

Mám pocit, že ani nežiju.

Vypadá to jako ty hloupý, sentimentální dopisy, co jsem psala kdysi.

A to jsem taky já! Vidíš, teď jsem se cítila v sobě dobře a už zas ne.

Láska dávno není. Že teď odešla? Už dávno… Strach se umí dobře maskovat.

To byla taková „umělecká“ sentence na závěr…

PS: Chytám se Tě jako záchranného lana. Jo, na to seš mi dobrej! Na sexuální touhy, na odvrhávání jako překážka svobody a na objímání a pláč na hrudi.

A kde je láska? Cítím jen… lítost prázdnotu a kapičku naděje

Zároveň jsem šťastná.

Tak tu sedím, lituju jednu malou holčičku, která se pak sebere, jde fotografovat měsíční srpek, udělá 10 fotografií (s nadějí, že ta příší bude lepší než předchozí) a skončí, když jí ve foťáku dojde baterka. Umyje nádobí, dopije léčivý čaj, namaže se krémem a jde spát.