Snažím se naučit milovat i hromadnou dopravu

Házím tašku s věcmi do otevřeného břicha autobusu mezi změť

ostatních zavazadel, beru batoh a jdu si sednout.

Praha je vůbec krásný město. Zvlášť teď, v květnu. Ač

sama depresistka na druhou, musím uznat, že rozkvetlý šeříky a

vzduch nesměle vonící po přicházejícím létu mají něco do sebe.

Jenže to je Praha. Dva dny utekly jako voda a už na mě zase mé

domovské město kývá svým zatuchlým prstíčkem. Ach jo. Tak tedy

vzhůru na palubu!

Student Agency zavedla do svého autobusového

ráje novou položku – „Economy“. Tož super – ušetřím deset kaček,

ale zase nebude kapučínko. No, myslím, že to snad přežiju. Sedám

si na své místo, batůžek pokládám na kolena a aklimatizuji se.

Okamžitě vidím, že cesta nebude jednou z těch pohodlných. Nejspíš

v zájmu „economy stylu“ zkrátili alespoň o pět cenťáků délku mezi

sedadly. Sotva jsem se tam nacpala, už mě bolí kolena. Mít dlouhé

nohy evidentně není vždy výhoda…Takže tedy tiše trpím a připravuji

se alespoň psychicky na tělesně náročnou jízdu.  Nastupují další

cestující. Přímo přede mne si sedl nějaký anarchisticky

vypadající dredař.  Pár svých vlasových zámotků hodil přes

opěradlo a  poskytl mi tak úžasný pohled na svou zamaštěnou

dredovinu. Fascinovaně sleduji pěšinky na jeho hlavě a mám

intenzivní pocit, že kdybych to vydržela dostatečně dlouhou dobu,

možná by se mi poštěstilo zahlédnout, jak po nich sem tam něco

přeběhne…

Za mnou se ozve hlučný smích a brutální hovor - kurvy a

volové tu najednou začnou lítat jak vlaštovky po dešti. Dvojice

zaparkuje na sedadlech přímo za mnou a evidentně notně posílena

na cestu na mě začne pálit zákeřný pivní odér.

Přikrčím se na sedadle a

soustředím se raději na hypnotizaci jednoho houpajícího se dredu.

Na sedadlo vedle mě si sedl

starší chlap, ozval se zvuk zavíraných dveří, autobus se dal do

pohybu a já se snažím přetrpět bolestí řvoucí kolena. „Kurvy a volové“ začnou

svorně drbat nějakou Zuzku, dredař tuberácky kašle a pán vedle mě

se začíná podezřele kývat. Vyjíždíme z Prahy a já se jen – co mi

má momentální traumata dovolí – mohu kochat měkkým soumrakem,

který se na město snáší. Praha je opravdu krásná…

Kývání vedle mne ustalo, místo toho se chlap chytil rukama za sedadlo před ním.

Podle zeleně v jeho obličeji je mi to jasné – jestli se

vybouráme, vytáhnou mě z autobusu nejen s otlačenými koleny

ztuhlými v posmrtné křeči do pravého úhlu, ale taky poblitou. Utlačovaná ze tří světových stran

zoufale koukám z okna a  snažím se myslet na nic.

TEMNO – PSYCHEDELIE – HYPNÓZA BOLESTÍ

Nakonec jsem dojela dobře. Už je to měsíc a pomalu se mi daří pohybovat levým kolenem. Vši už mám taky skoro vychytané a drbu se jen občas.

PS: stala se ze mě milovnice piva.