Pejsku

Stojím o hlubší kritiku :-)

… Povídáme si o lidech … o těch všech ostatních mimo nás, že jsou a podle toho to taky vypadá. Jak? No strašně přeci jak jinak? „Tak například giga-super balamutí obchody, představ si, že oni tam někteří chodí na celodenní procházky. Mě se to nedaří pochopit. Chápeš to?“ „Chápu, chodí tam očumovat své sny.“ „Tak to já mám tedy jinačí sny o dost míň úchylnější než oni, myslím si.“ „Opravdu? Myslíš? Jaký?“ Možná jsem trošíčku zčervenal, spíš narůžověl jako prasátko, každopádně jsem sklopil zrak. Vím, že si libuje nad mými řasami. Potom, co mi řekla, že jsou hezký, šel jsem ten svůj půvab obhlídnout v zrcadle. Mám je takový …, ale blbost to tu přeci nebudu rozvádět. Provokuje mě a různě šimrá, aby se nad nimi mohla kochat. Působím tak asi zholkovatěle. Posmívá se mi? „Rozhodně své sny nenechávám vystavovat v regálech.“ „Mě je přeci můžeš říct.“ „Nemůžu, sny jsou tajný.“ „Tak dobře.“ Ach jo, chtěl jsem mluvit o divnosti lidstva, ne svojí. „To je hrozný, kolik hovad se snaží vydělat na hlouposti a co hůř na úchylnosti těch druhých. A vůbec všude jsou lidé - pokémoni – spokojení žlutí idioti z červenýma tvářičkama, kteří netuší, že pedofílí devianti teď místo cukrátek hojně rozdávají dětem kartičky. Štve mě to, protože děti pokud zrovna nezírají na obnažené sebeuspokojování dospělých, mají v sobě cosi krystalicky čirého, co se u dospělých vyskytuje jen vzácně, protože ti už prostě nemají vyhnutí a musí se tavit v tom kotli.“ „Je hezký vidět tě rozčilovat se. Pověz! V jakém kotli?“ „No přeci v tom kotli těch zvrhlíků, co se vysmívají lidem a co předvádí tu svou velkolepě ubohou show v které ukazují jak dovedně umí vyloupit peníze z peněženky nebo možná spíš ducha z těla. Myslíš, že je někdy lidi uhodnou a potrestají je za to?“ „Ještě jsou tu skuteční pedofilové, drogy a zbraně, zvířátko.“ „Jestliže lidé neumí pořádně kontrolovat nátlakové akce zhýralých balamutících lapků je bitva s tím o čem mluvíš předem prohraná, protože jak já se domnívám, tak zbraně, drogy a deviace lidí je akorát agresivnější obdobou toho o čem vyprávím já.“ „A jak je to s tvou úchylkou, zvířátko?“ „Já se přeci umím kontrolovat.“ „Ano? Mám to zkusit?“ Strážce můj, anděli prosím, pomož mi. Královnu zas chytila mlsná a já už tu taky něco vypil a nejen alkohol. „Kdyby tak se všichni uměli kontrolovat jako my dva.“ „Ale, zvířátko…“ Hmm, taky se nedá poručit počasí a pokud dá tak jen za cenu ohrožení na životě. Takový experiment zavání strašnou hloupostí. Nějak to ve mně zablesklo, teď zahřmělo. Královna něco vyndala ze své taštičky. Co se asi bude dít? Stmívá se mi před očima. Přichází bouřka? Je ticho. Snad, že bych to měl zkontrolovat? Jaké má asi myšlenky Královna? Jaké mám asi myšlenky já? Chtěl bych to nějak zamluvit, tady přeci rozhodně ne. I když co by ne, vždyť je neznám a oni mě také ne. Tichne mi mozek. O lidstvu? Už nevím, co bych dodal a pak je to celé zbytečný nesmysl, je to jenom courání myšlenek. Nedá se nic říct, nedá se to zastavit. Znám tu věc, co Královna vyndala. Už od svého svátku ji znám. „No tak, zvířátko. Pojď ke mně blíž!“ Zasmál jsem se, to je jen vtip a nebo není. Ne, ty jiskřičky v opilých královniných očí si příliš přejí zahrát, to co si předsevzaly. „Trošku jsi zmalátněl pejsku, tady si hezky poklekni a nevrť sebou, ano?!“ Stáhla mi hrdlo obojkem. Obojkem s nepřehlédnutelnou, krásně vyblýskanou, velkou známkou, která jasně vypovídala o tom komu patřím. „Tak pejsku, musím si teď odskočit. Vím, že jsi výjimečný pejsek a věřím ti, že mezi tím, všechno hezky zaplatíš a že až se vrátím budeš připravený mě doprovodit domů.“ …

---