Duševní síla

     Po dopoledním rozhodování, jak strávím odpoledne, jsem se rozhodla pro kino. Vybrala jsem si film Román pro ženy, který mi doporučovalo hodně známých. Přesto jsem si říkala, že se mi film zajisté líbit nebude, jelikož jsem na kvalitu filmů docela náročná. Byla jsem však mile překvapena. Film se mi líbil, děj měl pointu a na české filmy, které většinou nejsou moc dobré, byl podle mého hodnocení hodně kvalitní. Ze sedadla jsem se zvedala s dobrou náladou, která se s filmem značně zlepšila.

     Když jsem byla na odchodu ze sálu, všimla jsem si postaršího manželského páru, který se také zvedal ze sedadel. Mohlo jim být kolem šedesáti let. Po chvíli jsem si všimla, že muž zřejmě nějakou nehodou přišel o obě ruce. Byla jsem přesvědčena, že se o něho patrně stará a pomáhá mu jeho žena. Ta však najednou vyndala zpod sedadel hůl, o kterou se opírala a s pomocí hole, bez které by chodit nemohla a mužem po boku,  velmi pomalu sešla schody v sále. Koukala jsem na ně s velkým uznáním.

     Uvědomila jsem si, kolik fyzické i duševní síly musí tito lidé mít, jakou mají odvahu a chuť žít. Nesedí doma, nebrečí nad svým neštěstím, neutápí se ve své nehodě a smůle, ale naopak. Jdou do kina a chtějí si užívat života i přes překážky, který jim život postavil. Obdivuji je, protože já bych to nedokázala. Já, i kdybych přišla jen o jednu ruku, bych se uzavřela do sebe a tu sílu v sobě nenašla. Oni ji však našli, oba dva. A tato jejich síla mi dodala jiný pohled na svět. Ne, nedodala mi třeba chuť žít a tvrdit o životu, jaký je skvělý, ale pomohla mi pochopit bytosti, které životem neopovrhují a snaží se ostatním vysvětlit, že nic není marné. Na závěr chci říci, že všichni lidé, kteří mají takovouto duševní sílu přes své neštěstí, mají mé velké uznání a obdiv.

---