Smutný

"Hm. Znáte to, prostě jedu a prostě se cejtím tak jako dost volnej."
Barman netečně leští sklenice.
"No a taky ten vítr, to dělá docela hodně, jestli mi rozumíte."
Stále pod vlivem své práce monolog decentně ignoruje.
"Koneckonců je to můj životní styl."
Oči barmanovy se poprvé zvedly od svého objektu zájmu k hostovi.
"Já třeba mám rád teplo domova, jak se říká, ale tohle je prostě něco jako sen."
Teď se barmanovi zvedlo jedno obočí a motorkář povzbuzen zájmem se pustil dále:
"A ty..."
"Nebyl jste tu minulý týden?" přerušil vypravěče.
Motorkář pohlédne na barmana zklamanýma očima. "Byl?"
"Jo, myslím že nejste žádnej motorkář, ale podomní, teda pohospodskej prodavač."
pronesl barman vyčítavě.
"A ještě k tomu mizernej." nedalo mu to.
"Vážně?" promluvil stále stejným depresivním tónem.
"Jo, měl jsem chuť to tu zavřít a v breku odejít domů a zůstat tam, dokud mi nedojdou všechny kapesnky."
Motorkář - podomní nebo pohospodský prodavač mrkl a jeho oči se zdály být ještě smutnější, a to i přesto, že se něco takového donedávna zdálo být zhola nemožné. Prodavač teď vypadal jako troska, která se co nevidět odhodlá spáchat sebevraždu.
"Dáte si drink?" zeptal se barman, který se začal cítit provinile. I když byl zvyklý na ledacos, cítil se mírně dojat, ale udržel si profesionální tón.
"Díky."
"Proč nezkusíte něco jiného, tenhle job Vám moc nesedí, abych řekl pravdu."
Mohl bys zkusit komparzy na filmy, ve kterých se často konají pohřby, dodal si vduchu.
"Už jste někdy něco prodal?" zeptal se barman pochybovačně.
"Já rozdávám vizitky."
"A už se vám někdo ozval?"
"Jo." odpověděl hrdě.
"Ale neříkejte." podivil se.
"Ptal se mě, jestli jsem ten pohřebák."
"Och." neudržel se barman.
"No jo, no."
Barman se opřel o pult a zeptal se:
"A jaké jsou ty motorky?"
"No, jsou teda boží." odpověděl prodavač a barmanovi bylo zase do breku.

---