Komunikace

Komunikace. Jedno z magických slov moderní doby. Je zaklínáno snad až příliš často a svou kouzelnou mocí proniká do mnoha úrovní lidského života.

„Mluv (tedy komunikuj) se mnou!“ křičí hrdinka romantického filmu a zuřivě buší do dveří , za nimiž se skrývá její ražený protějšek. Trucuje, protože ji viděl líbat se s jiným a je snad jediný, kdo ještě netuší, že to všechno nakonec dobře skončí a oni dva se vezmou. Neví to, protože nekomunikuje.

Když nějaká strana v politice udělá podraz, ze kterého vznikne válka nebo daleko častěji mnohem jedovatější mediální přestřelka, může za to špatná komunikace mezi nimi. Pár usmívajících se lídrů v drahých oblecích si dá pac před objektivy…v nepřiznaném doufání, že je to dostane na první stránky novin a vše je v pořádku.

Tedy až na ty naděje. Nemají totiž šanci přebít důležitost informace o tom, že mladý nadějný s trochou fantazie zpěvák, předmět to prvních erotických snů prudce se rozvíjejících třináctiletých děvčátek, spadl s koně. Když poté ony výše zmíněné lídry  v příštích volbách zcela náhodou nezvolí, může za to špatná komunikace s voliči, medii, stranickou základnou – popřípadě se všemi dohromady. Možná si měli pořídit koně nebo se naučit předstírat, že umí zpívat.

A co teprve práce! Při náboru mladých, perspektivních sil na novou, perspektivní brigádu se Vás již dávno neptají, zda máte vlastní montérky, ale jestli jste komunikativní. Přece jenom uznejte, že perspektivní bordel kolem mladého a perspektivního hypermarketu nemůže uklízet žádné…jak to říci…neperspektivní béčko.

Bez komunikace se dnes zkrátka neobejdete, ale co to ta komunikace vlastně je? Obligátní definice tvrdí, že výměna podstatných či zajímavých informací mezi dvěma subjekty. Opravdu? Uvidíme, co nám na to řekne realita. Ukažme si to třeba na následujících příkladech:

„Ahoj, Honzí! Jak se vede? No, ty ses nechal ostříhat, že jo? Já bych Tě vůbec nepoznala! Ale sluší ti to! Jakože nechodíš na slučáky? Ty máš babu, že jo?“
„ Ale…“
„Jasně, že máš! Je to na tobě vidět! A chceš vědět, co je novýho, abys nebyl úplně mimo mísu?“
„Ne.“
„Klára si bere Standu! Já vim, já vim, vona přece chodila s Ondrou. Taky ta její svatba není žádná láska. Co si budem namlouvat, že jo! Je to jak s tou reklamou na fidorku – Když musíš, tak musíš! Vona prostě trochu přebrala na pařbě a Standa jí co? Zbouchnul! No, ale Kristýnka mě taky překvapila. Ožrala se jako dělo! Taková slušná holka to byla. Eště že tam byl Píťa, kterej jí…“
„Zbouchnul?“
„Né! Co tě bere! Píťa je přece gay. To ví každej!“
„Jen jestli to ví i Píťa, aby pak nebyl překvapenej, až se k němu tahle informace jednou dostane.“
„Píťa chodí s Martinem a jenom čekaj, až jim to povolej v parlamentu. To je na beton. Hele, já bych si s Tebou hrozně ráda popovídala, ale fakt už musim. Můj novej objev Míša posiluje a tak ho krmím steroidama. Měl už mi dávno volat. Musim za ním na kolej, beztak mi tam do něj nějaká stračena kéruje. Krávy pajdácký, neví coby než přebírat chlapy! Ale možná ho časem vyměním za nějakého intelektuála, co Honzí? Čao!“
„Chraň Bůh.“

Připadá vám tohle snad jako výměna? Možná Vám přijde tento příklad jako příliš extrémní, pak zřejmě neuvěříte kolikrát jsem si s někým „skvěle pokecal“, když jsem pouze předstíral, že poslouchám. Ale co nám tvrdí obligátní definice o komunikaci dále:

„Možná to pro vás bude zajímavé, ale jazykovědci se dodnes přou, zda L-epentetické v západoslovanských jazycích zaniklo nebo vůbec nevzniklo. Každopádně nemělo vliv na jejich vývoj.“

Přijde Vám tohle snad jako zajímavé nebo, nedej Bože, podstatné? Myslíte si, že je účelné, aby tato informace byla dále předávána, popřípadě, aby z ní byl někdo zkoušen? Vyslechl jsem si jeden projev na téma proč ano a musím se Vám přiznat, že jen na máloco je smutnější pohled než na jinak čestného a rozumného člověka, který se Vás zoufale snaží přesvědčit o něčem, čemu sám nevěří.

Do třetice všeho zlého, aneb třetí omyl obligátní definice:

Ovidius byl velmi cudný. V podstatě neměl nikdy v životě nic vážnějšího se ženou. Když tedy pomineme tři manželství a nějaké ty děvky.

Připadá Vám tohle snad jako informace?

Z reality života nám tedy vyplynulo, že komunikace je přinejmenším v mnoha případech jednostranné předávání naprosto nepodstatných blábolů, které nikoho nezajímají. Z každého pravidla však existují výjimky a jsou i taková nesmyslná předání, která Vám svým způsobem prozradí neuvěřitelně mnoho. Jako třeba následující telefonický rozhovor:

„Miláčku, již ses mi dva týdny vůbec neozvala a mám pocit, že se mi vyhýbáš. Co se děje? Jsi naštvaná, nemocná…nebo je to snad rozchod?“
„Hm…jo…je to rozchod.“
„Proč?!“
„Já nevim.“
„Ty už mě nemáš ráda?“
„Já nevim.“
„Miláčku,…a nechceš si o tom promluvit?“
„Ne.“
„Proč?“
„Já nevim!“

Nemyslím, že je třeba něco dodávat. A co Vy? Nakolik jste komunikativní?