Etudy IV

Jenom tak.

"Musíš to nechat bejt." starší muž pronesl tato slova s vážností, s jakou se vyslovují ta největší životní moudra.
"Nemůžeš do toho pořád tak civět, život jde dál." pokračoval téměř otcovsky a s empatií notorika, který dnes večer natankoval asi tak do půlky nádrže, pokýval uznale hlavou. Oddechl si a přenesl svůj unavený pohled na téměř prázdný tuplák, ze kterého před chvílí otřel rosu.
Mladý muž, adresát těchto výroků vzhlédl od rozepsaného papíru, nad kterým ztrávil posledních 20minut svého života tím, že ke skupině slov úhledně zarovnaných v řádkách na střed listu dopsal čtyři nebo pět dalších.
Při pohledu na svého spolustolovníka mírně pokrčil čelo a pak, s lehce útrpným výrazem ve tváři, zavřel oči. O jeho pozornost se utkaly dvě velice naléhavé myšlenky. Jedna myšlenka se stále ještě pokoušela přijít na to, co by se rýmovalo se slovem "krásná", aby to bylo něco jako zářící, ale ne jasná (to už vyčerpal v první sloce). Ta druhá myšlenka chtěla ovlivnit jistým způsobem onu část života, kterou měl ještě před sebou.
Bylo to něco jako "Už nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, nebudu psát báseň v hospodě!"

---