O moudrém králi

  Žil – byl kdys kdes jeden moudrý král s fousy jak vrána a statkem jak hrad. I tento král byl převelice moudřiv a tak scházeli se v jeho panství jak hlavy moudré, tak hlavy duté – ti první k rozmluvám, ti druzí krást. Avšak šťastné to bylo království velmi i tak.

  I tu jednoho dne zavítal na hrad vážený učenec až z daleké Persie. Těšil se tento převeliké přízni u zdejše tamního krále, se kterým tři dny a tři noci hodoval a debatoval. Třetího dne učenec povídá:

  „Králi, nemohu než nepoděkovati tobě za tvé pohostinství, ale mohu se ti odměnit pouze jednou radou“

  „A jakou radou?“ – zvídá král

  „Znám tajemství nejvyšší moudrosti a vím, jak k němu přijít“

   Nato král povolal své nejlepší hudebníky a nejkrásnější tanečnice, nechal přivalit nejtučnější vepře a nejlepší kuchaře. Po třech dnech a třech nocích učenec opět promluvil takto:

  „Zde, ve tvém panství, se rozprostírá přenádherný les, na jehož konci se tyčí celkem nenápadný modřín. Nech z jeho koruny si donést šišku, ve které je ukryto jadérko veškeré moudrosti. To jadérko sněz a budeš všemohoucí a vševědoucí“

 I vydal se král se svou družinou neohrožených dřevotupců v les. A že ten les byl hustý, kácel, klestil a pálil, až se nakonec promýtil k onomu modřínu. Nařídil svým nejsilnějším pilařům pokácet tento strom. I stalo se.

 Král celý nedočkav, v šatu hanebném a s tváří nepěstěnou, jal se hledati onu šišku. Ale jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, kolik šišek vlastně na modřínu je! I což, řekl si král, půl lesa jsem pokácel, paseky nadělal, přece to teď nevzdám! A počal pečlivě vyjídat jadérka ze všech šišek, ale stále nic, moudra v jeho hlavě nepřibývalo. Král už nemohl, rudnul, ale cpal se dál. Až mu zbyla poslední šiška a v ní poslední jadérko. Už už si ho chtěl strčit do úst, když tu odkudsi přiletěl vrabčák, semínko králi sebral, sezobl a ulétl na nejbližší strom. Král celý nasupělý vytrhl svému lučištníkovi luk a vrabčáka zastřelil.

 Smutný byl jeho návrat domů. Zpráva o jeho výpravě se roznesla do širého okolí.

Lidé si dále vařili ve svých chaloupkách své ač chudé, přesto chutné pokrmy a už tak často nevzhlíželi na hrad.

 Dokonce se proslýchá, že to jadérko, které sezobl ten vrabčák, nebylo vůbec zázračné. Inu co, je to jen pověst.