Zkouška

I watch you change into the fly- deftones

Zkoušel vše. Od začátku se snažil překonat tu propast, jež před ním byla. Nevěděl co bude za ní. Nemohl tušit, že dalším krokem je vždy bolest pouze umocněná jakýmsi pocitem štěstí, který předcházel těmto chvílím. …
Sám byl jakýmsi zvláštním tvorem. Něco mezi člověkem a bytostí,jež se snažila skrývat své nedostatky za brány jakéhosi uceleného chodu myšlenek. Jak byli ostatní prázdní a zoufalí. Nikdy jej neodhadly. Sám se vždy dokázal vzpříčit všemu co se dělo kolem něj. Logikou, jakousi temnou matkou všech problémů, dokázal učarovat i naprosto jiným než ostatním. Sám v poslední době zjišťoval, že se mění. Ta změna byla zvláštní. Bolela. Bolela kvůli uvědomení, že se Sám může stát stejným jako ostatní. A to i těmi, kterými z hlouby duše pohrdal. Potřeboval se probrat. Však souboj jeho vůle s jeho… nevěděl jak nazvat ten druhý hlas… byl chvílemi tak jednoduchý, že občas reagoval krutě. Pak se zato vždy nenáviděl. Musel se toho zbavit. Prostě musel….
Sám se vzbudil. Chlad ranní lesní rosy cítil po celém svém těle. Vzpomeň si. Les. Tak hluboký. Tak temný. Barvy života se vytrácely. Z kdysi zelených porostů lesního osazenstva nyní čišel chlad a smutek. A ty hlasy odnikud říkaly pouze věty, které možná byli součástí jeho života:“ Kurva tohle už nikdy neříkej. Neser mě. Mě je úplně jedno co si myslíš“.
Hlasy se překřikovaly jeden přes druhý. V dáli se zjevila postava muže kráčejícího ze stínů. Sám povstal a ve svém rouchu muže postavu následoval. Do hlubiny lesa kráčely bok po boku. Sám nezkoumal vzhled jeho Průvodce, pouze jej zajímal cíl cesty. Lesní pěšina mizela v kapradí, jež zprvu zářilo svěžestí a vitalitou později však uvadalo až se stalo pouhým prachem na rozbahněné lesní pěšině. Chlad sílil. Tma umocnila svou sílu a stále více se uzavírala kolem dvou poutníků. Oba je pohltila. Zmizely navždy…Bez možnosti návratu zpět.
Sám se probudil na lavičce v parku. O kus dál posedával mladý muž s lahví vína. Sám se usmál a radostí v očích přivítal mužovu nabídku k místu. Muž dlouho hleděl do prázdna, které se mu rozprostíralo pod nohama. Sám jej pozoroval a cítil , že tohoto člověka miluje tak jak snad nikdy nikoho jiného. Muž se usmál a ukázal na mladíka po své pravici, kterého si sám předtím nevšiml. Nebo, vlastně jak si Sám uvědomil, tam předtím neseděl.
Muž se otočil mladíkovy řka:“ Toto jest tvá minulost. Minulost s budoucností. Uvědom si jak moc jsi ztratil. Uvědom si že bez ní nemůžeš žít.“
Sám:“ Vím to příteli avšak mám strach, že s tím již nic neudělám“
Muž pokynul rukou směrem k místu, kde seděl Sám.
Muž:“ Toto je tvá budoucnost. Budoucnost s přítomností. Uvědom si jak moc jsi ztratil. Uvědom se že bez ní nemůžeš žít.“
Sám:“ Jak se mám zbavit tohoto břemene?“
Muž:“ Dříve jsi nepotřeboval rady.“
Sám omdlel… Vzbudil se odpočatý jako nikdy předtím. Zbaven všech negativních emocí. Po boku s nymfou. Jak krásně se usmívala zhotovujíc ze svého úsměvu třpytivé obláčky štěstí. Sám na ní pohlédl a uvědomil si, že pocit který prožívá po jejím boku není láska. Nebyl to ani chtíč. Ten pocit byl tak silný tak spoutávací , že mu až bylo líto jak přestává ztrácet svůj tvar. Sám se změnil a nevěděl zda tato změna je lepší či ne. Stal se více člověkem s tak silnými emocemi, že se div neroztrhl na dvě poloviny, ale zároveň ucítil strach, že něco tak krásného ztratí. A ten strach jej činil zranitelným. A možná i slabým…Pokoušel se bojovat s citem. Čím více se snažil být s ní tím více zrazoval její prvotní stav extáze z jeho přítomnosti…Usnul aniž by tuto otázku nějak vyřešil.
Divadlo bylo prázdné. Sám seděl někde uprostřed hlediště a čekal. Na podium vtrhlo pět postav v různých šatech. Dívka v bílém tančila a něžnými krůčky se sotva dotýkala podlahy. Byla jeho Baletkou. Jen pro něj. Muž v zeleném rouchu se stále usmíval a poskakoval z místa na místo a křičel:“ Dodělal jsem školu. Konečně mám na hraní.“ O kus vedle něj se rozvalovalo dítě ve žlutém triku, hrající si s cigaretou. Volalo:“ Vychoval jsem dítě. Umí počítat.“ Další osobou na podiu byla zoufalá stařena s ohnutými zády. Tělo opírala o hubenou tyčku podobnou sirce a s trpkým úsměvem ukazovala směrem k místu, kde seděl Sám. Nad všemi postavami se vznášel červený anděl, kterým zrovna masturboval a nekonečnou dávkou svého spermatu kropil těla pod sebou. Odněkud začala hrát viola. Postavy zmlkly a ustrnuly na místě. Z pozadí jeviště se ozvaly ony nezapomenutelné verše S. Mallarma:
Luna se rmoutila v tmách slzy na líci
Andělé z pod smyčců z violy nyjící
Loudily do ticha mdlých květin bílé vzlyky
Z nichž azur korunek tál pod něžnými doteky

Sám se rozplakal a věděl, že od teď se vrátí jiný. Svěží. A opět takový jaký se zalíbil světu…A jí.. Zapochyboval… a jak může vědět jaký byl předtím, když předtím vlastně ani nebylo?

---