Menší esej o lásce

Co je to vlastně láska? Jak bychom ji mohli definovat? Je to vůbec možné? Touto otázkou se filosofové zabývají již po mnohá tisíciletí… Já nemám ani doktorát z filosofie, ani mnoho zkušeností se životem, ale právo na myšlenky mi odepřeno být nemůže. A proto bych se nyní chtěla ( ať více či méně úspěšně ) zamyslet nad tím, co je podstatou lásky a co vlastně láskou nazýváme.

            Ačkoliv nemám ráda tzv. „škatulkování“, přeci jen se této ohavnosti dopustím, a to hned na začátku. Mám totiž strach, že pokud to neudělám, zbytečně se do tohoto problému zamotám nejen já, ale následně i Ty, milý čtenáři.

            Jakže chci lásku kategorizovat? Úplně na začátku je podle mne dobré oddělit lásku čistě fyzického rázu a lásku citovou nebo ( chceš-li, laskavý čtenáři ) lásku jako srdeční záležitost. Ano, můžeš namítnout, že většinou se jedno pojí s druhým, ale já si myslím, že může existovat láska bez fyzického kontaktu a někdy láskou nazýváme pouze onen tělesný kontakt dvou osob – a je jedno, zda-li jde o osoby stejného nebo rozdílného pohlaví. Jestli tento vztah funguje, si ovšem tvrdit netroufnu!

            Výše uvedené rozdělení je však pouze jednou z možností. Jak vlastně máme rádi? Matka má ráda své dítě, bratr se má rád se setrou, máme rádi babičku a dědu, tetičku nebo třeba strýčka, máme rádi zvířátko, které máme doma, máme rádi kamaráda/ku, kteří jsou nám nablízku tehdy, když je potřebujeme… Ale filosoficky nejatraktivnější je s velkou pravděpodobností láska milenecká… Můžeme mluvit o lásce rodičovské, sourozenecké… To je většinou onen cit, kde fyzická přitažlivost a tělesný kontakt nehrají tak zásadní roli jako v lásce partnerské… Jsme rádi, když nás maminka pohladí, bráškovi dáme pusu na dobrou noc na důkaz toho, že nám na něm záleží… Ale snad vždy se tak děje bez erotického podtextu ( pokud se zde určité erotično objeví, hovoříme o incestu ). V lásce dvou lidí, kteří k sobě cítí něco víc než je přátelskou náklonnost však sehrává erotika, intimita a sexualita vůbec docela důležitou roli…

            Na otázku ´Co je to láska?´ zatím nedokázala odpovědět ani filosofie, ani sociologie, ani chemie… Všechny tyto vědní obory mají sice své teorie, ale nemají důkazy. A bez důkazů nemůže být žádná vědecká hypotéza, byť by byla sebelepší, uznána za pravdivou a věrohodnou. Ještě před tím, než jsem se pustila do psaní téhle prapodivné eseje, která navíc nemůže být přínosná snad pro nikoho, protože šestnáctiletá holka toho ještě moc nezažila, podívala jsem se na internet, abych zjistila, jak se na problém s definováním lásky dívají jiní lidé. Některé postřehy jsou velice zajímavé a určitě se s nimi, trpělivý čtenáři, v průběhu čtení setkáš!

            Teď jsem se chtěla, laskavý čtenáři, rozepsat o tom, jak chápu lásku já a zjistila jsem, že už jsem si stihla nadefinovat docela dost pojmů, ale přeci jen budu potřebovat ještě jednu „berličku“. Gayové a lesbičky prominou, ale v další části se o mileneckém páru budu zmiňovat jako o dívce a chlapci, muži a ženě… Neznamená to, že by to samé neplatilo i pro dvojice žena-žena nebo muž-muž, ale přeci jen mi přijde jednodušší mluvit o většině a doufat, že menšina si tuto informaci trošku přechýlí. Ale pokud se jedná o lásku, cit nejvznešenější, je jedno, jestli jde o dvojici homosexuálně nebo heterosexuálně orientovanou – hlavní je, co k sobě ti dva lidé cítí!

            Zatím jsem toho napsala spoustu, ale k tomu hlavnímu jsem se ještě nedostala. Doposud ses, chápavý čtenáři, nedozvěděl, co znamená pojem láska pro mě. Tak tedy: Já sama chápu lásku jako jeden z nejvzácnějších citů, kterého je člověk (?) schopen. Někdy je cesta k tomu, aby mezi dvěma lidmi tzv. „přeskočila jiskra“, velmi krátká, někdy to naopak trvá docela dlouho, ale pak se nestačíme divit. Jakmile totiž zjistíme, že bychom toho druhého chtěli za něco víc než kamaráda, nasedáme na pomyslný tobogán – točí se s námi celý svět, nejsme schopni vnímat svět okolo nás, nejsme schopni poslouchat, co nám ostatní říkají, nejsme schopni racionálního úsudku, nevnímáme nedostatky toho druhého, protože pro nás má nesmírnou cenu a nám je v tu chvíli úplně jedno, jestli má křivé zuby, nějaké to kilo navíc nebo jestli má jedno oko zelené a druhé modré. Co to ale způsobuje? Hormony, feromony…? Nevíme… Někdy rozum říká ne, ale city říkají ano, chci ho! A někdy rozum říká:“Ten by stál za hřích!“, ale city tvrdí, že se jim na něm něco nelíbí… Láska je něčím mezi nebem a zemí, čemu nedokážeme poroučet. A pokud se o to pokusíme, dopadá to všelijak…

            Když milujeme, jsme schopni snést tomu druhému modré z nebe, porušovat pravidla, nevidíme doprava ani doleva… A postupem času zjišťujeme, že už jsou slova zbytečná a ke slovu přichází první polibek. A většinou nezůstane jen u jednoho. Za chvíli už nejde jen o polibky, ale i o dotyky… Později se začíná v soužití dvou lidí hrát svou roli i sex… Pořád hledáme nové a nové způsoby, jak tomu druhému dokázat, že ho milujeme. A to už pak děláme v podstatě celý život…

            Co vlastě člověka na lásce tak vzrušuje, přitahuje a dojímá? S největší pravděpodobností to, že víme, že na nás někomu záleží, že nás má někdo rád takové, jací jsme, že je s námi ochotný sdílet slasti i strasti dennodenního života… Neméně nás k lásce táhne i ona „nenahmatatelná intimita těla“, která se postupem času stává velmi dobře hmatatelnou… Láska znamená dostávat, ale i dávat… Obětovat se…

            Ale pokud by to bylo takhle jednoduché, proč si člověk najde za život několik partnerů? Proč nezůstane se svým prvním partnerem ( většinou )? Asi proto, že hledá co největší dokonalost… Někdo ji nalezne hned, někdo nikdy…

            V jedné trampské písničce se zpívá: „…Kolikrát člověk může mít rád, tak opravdu z lásky, dvakrát či třikrát to ne, i jednou je moc…“ Zkus se nad tím, hloubavý čtenáři, zamyslet… Taky Tě děsí pravdivost tohoto výroku tak jako mne?

            Jak jsem již uvedla, před počátkem psaní této eseje  jsem chtěla vědět, co mi na otázku: „Co je to láska?“ odpoví internetový vyhledávač Google. Více či méně zajímavých úvah a teorií jsem nalezla spousty, ale nejvíce mne zaujal výzkum amerických vědců, kteří se na to samé ptali malý Američanů ve věku 4 až 8 let. Tady přináším pár vybraných dětských výroků – některé jsou ve své naivitě daleko pravdivější než snaha mnohého dospívajícího a dospělého o vysvětlení pojmu „láska“.

            Některé děti se ani nepokoušeli o jakoukoli abstrakci a snažili se lásku připodobnit ke konkrétním věcem, které znají z každodenního života:

„Láska je, když se děvče navoní voňavkou a chlapec si dá na sebe vodu po holení a potom jdou spolu ven a navzájem se vonějí.“ ( Karl, 5 let )

„Láska je, když chlapci povíš, že máš ráda jeho tričko, a on ho potom nosí každý den.“

 ( Noelle, 7 let )

„Láska je, když maminka vidí tatínka spoceného a smradlavého, a i tak ho považuje za krásnějšího než Roberta Redforda.“ ( Chris, 8 let )

            Nevím jak Ty, lásky schopný čtenáři, ale když jsem tyto řádky četla já, skoro jsem zalitovala, že už jsem nejsem malým dítětem… Děti mají svůj pohled na svět, nesnaží se přemýšlet více než je nezbytně nutné a berou život s nadhledem, ani o tom nevědí. Ale některé děti dokáží vyslovit úžasnou myšlenku, i když ještě neumí ani číst, ani psát – a přitom si ponechávají svůj nádherně dětský pohled na svět! Chceš příklady? Tady jsou! ( A samozřejmě je v nich řeč o lásce a milování! )

„Když vás někdo miluje, vyslovuje vaše jméno jiným způsobem. Víte, že vaše jméno je v jeho ústech v bezpečí.“ ( Billy, 4 roky )

„Láska je to, co tě rozesměje, když jsi unavený.“ ( Terri, 4 roky )

„Když se dva mají rádi, zůstanou spolu, i když jsou z nich malá stařenka a malý dědeček. Navzdory tomu, že se znají tak dobře.“ ( Clare, 5 let )

            Začínám mít pocit, že až budu příště potřebovat vyřešit nějaký problém, tak si zajdu do mateřské školky. Předškolní děti nám totiž dokáží poradit i v tom, jak lásku získat a udržet si ji!

„Když se chcete naučit milovat lépe, začněte od někoho, koho nesnášíte.“ ( Nikka, 6 let )

„Opravdu byste neměli říkat nikomu „Miluji tě“, pokud to nemyslíte vážně. Ale když to tak myslíte, raději to říkejte často. Lidé zapomínají.“ ( Jessice, 8 let )

            Skoro mě děsí, jak chytré malé děti jsou. A ještě jednu radu od malých Američánků si dovolím použít. Už sedmileté děti totiž vědí, jak se láska projevuje!

„Když někoho miluješ, Tvoje oči běhají nahoru a dolu a z tebe vycházejí malé hvězdičky.!“

( Karen, 7 let )

            Po odzbrojující upřímnosti těch nejmenších mi nezbývá, než se usmát a hrdě vyrazit do světa hledat toho pravého, aby ze mě létali hvězdičky! Třeba „zakopnu“ o „pana dokonalého“, nasednu na tobogán a už nikdy se nezbavím onoho příjemného mravenčení v zádech při každém dotyku nebo polibku… A Tobě, přívětivý čtenáři, přeji to samé!