Song of Sorrow

Začalo to písní. Byl jsem v menším klubu, popíjel odporné laciné pití a říkal si, že té pachuti se jen tak nezbavím. Na pódiu se střídalo mnoho skupin, zpěváků i zpěvaček – všichni stáli za starou bačkoru a jen přispívali k celkové blbé náladě dnešního večera. Dopil jsem a zapudil myšlenku koupit si další pití. Chystal jsem se pomalu k odchodu. Ještě jsem vytáhl cigaretu a zapálil si. Rozhlédl jsem se naposledy po klubu a chtěl jsem kývnout na barmanku a zaplatit pití, když tu do potlesku, který vyprovázel odporně slizkého “zpěváka“, vešla na pódium žena, pravděpodobně další interpretka. Nevím čím mě zaujala, ale jakoby z ní vyzařovala zvláštní síla, která nutila všechny ztišit se a poslouchat. Během několika vteřin se celá místnost naplnila napjatým očekáváním, každý doslova visel očima na oné ženě a čekal co bude. A pak to začalo. Nikdy jsem neslyšel krásnější zpěv. Nevím jestli ji doprovázely hudební nástroje, ale bylo to jedno. Zpívala tichým a zároveň silným hlasem, zpívala jemně i ostře, zvučně a překrásně. A především zpívala s obrovskou emotivní hloubkou. Nepamatuji se slova a možná tam místy ani nebyly, byl to jen zvuk – nádherný zvuk lidského hlasu. Náhle se píseň změnila, stala se intenzivnější a mocnější. Zdálo se že jediná zpěvačka zpívá dvěma hlasy, jakoby se několik tónů překrývalo najednou a vytvářelo okouzlující symfonii. Nepozastavil jsem se nad tím divem, ačkoliv jindy bych tak určitě udělal. Teď bylo důležité jen jedno – ona okouzlující píseň. Nevím jak dlouho to trvalo – zdálo se že celou věčnost a přesto bylo zklamáním, když píseň dozněla. Několik dlouhých vteřin stále doznívaly tóny a pak bylo dlouhé ticho, nikoliv bouřlivý potlesk, ale ticho. Nikdo nebyl schopen slova. Po nějaké době se teprve lidé vzpamatovali a začali tleskat. Já jsem se samozřejmě hned přidal, ale už nebylo komu. Pódium zelo prázdnou.

            Uvědomil jsem si že jsem celou tu dobu držel v ruce cigaretu, ta už teď téměř dohořela. Típl jsem jí a sáhl po další. Zapálil jsem si, zaplatil a vypadl ven do mrazu. Byl leden a strašný mráz. Sníh nepadal, ale teplota se za poslední týden nevyšplhala nad –5 stupňů.

            Město bylo téměř prázdné. Sem tam trmácející se opilec či veselá skupina mladších lidí. Ruce mě nesnesitelně zábly a tak jsem radši zahodil cigaretu a schoval je do kapes. O několik ulic dál zacinkala tramvaj.

            Byl jsem stále plný dojmu z toho klubu. Nevšímal jsem si kudy jdu. Má cesta šla od lampy k lampě. Díval jsem se pod nohy a málokdy jsem vzhlédl, byl jsem příliš zaneprázdněn vlastními myšlenkami.Šel jsem ani nevím jak dlouho. Strašná zima mě vytrhla z mých myšlenek a já se rozhlédl. Nesmyslnou cestou jsem došel skoro na druhý konec města. Chtěl jsem se otočit, když tu jsem spatřil, jak pod jednou svítilnou stojí žena. I z této dálky jsem ji poznal. Nebyl to nikdo jiný, než ona žena z klubu. Bez jakéhokoliv přemýšlení jsem šel k ní. Došel jsem k svítilně a šel přímo k ní. Stál jsem před ní a nevěděl co říct. Ona se však usmála, udělala krok a pokynula mi hlavou, abych ji následoval. A já tak učinil. Šel jsem za ní a byl jsem zmaten. Po chvíli jsem se konečně trochu odhodlal a zeptal jsem se jí kdo je a jak se jmenuje. Zastavila se a pohlédla na mě a já zahlédl v její tváři úsměv a něco v to úsměvu mě donutilo neptat se a jít dál. A tak jsme šli. Mráz už mi pronikal až do morku kostí, když se konečně zastavila před poměrně honosně vyhlížejícím domem. Odemkla dveře a vstoupila. Stál jsem venku. Otočila se a gestem mě zvala dovnitř. Nevěděl co dělat a nakonec jsem vstoupil.

Byli jsme v malé, ale bohatě zařízené a zdobené předsíni. Zavřela za mnou dveře a já pouze bezradně stál. Pak celý svět vybuchl a já propadl šílenství. Všude se ozýval jekot, strašlivý jekot. Ten hlas jsem znal, byl to její hlas. Ona však stála přede mnou a usmívala se. V mukách jsem se sesunul na zem a cítil jsem že ztrácím vědomí. Poslední co jsem viděl, byla ona, jak se ke mně sklání a cítil jsem zvláštní bolest a pak příjemný pocit, který vystřídala tma.

Dům byl tichý. Otevřely se dveře a ven na chodník dopadlo mužské tělo. Dveře se zavřely. Kroky po schodech. Celesté vstoupila do místnosti a otřela si pramínek krve, který jí stékal po bradě. Hlupák, pomyslela si.