" Nechte si chutnat II "

  "ÁÁÁÁÁÁÁ!!!!"zakvičí histericky babina.

"Zabte jííí záábtéé jííí!!!!!!!"řve v agónii a snaží se vytrhnout z drtivého sevření řetkve.

"Sundééjtéé jíí tze mnewšrt.....áááááááá!!!"

Po několika vteřinách krutého boje je babina doslova rozmačkána o zeď. Z vnitřností (vedle obvyklé žlutozelené šťávy) vypadne obrovská spousta zeleniny. Lehce natrávené. "Udýchaná" masitá řetkev se otočí na chumel vypelichané zvěře, co se krčí v koutě.

"Ještě zaplatíte, tenhle SADOžrout nebyl poslední, vy vykuchaní opelichaní svrabokožci...ještě se setkáme.." dodala plytce a odplivla na zem kus jakési šlachy...

(Několik dní po masakru..)

ŘETKVOŇKA pomalu ulehávala do měkkoučké podestýlky z čerstvého HLINU, a slastně odfoukla.

"ŘETKI?? Pojď si už lehnout, cvalíčku..Pojď už!" zaznělo tmou..

Starý ŘETKIN se otočil na družku: "Hned jsem u tebe, drahá...jen Klidně spi..já se přivalím.." a dodal přiblblý úšklebek zlosina, který ovšem ŘETKA neviděla.

Jakmile usnula mohl se vydat na SRAZ. Noc byla temná a měsíc mněl barvu krve..Krve všech těch ředkví, které padly za oběť hnusným a obžerným SADOžroutům a Zvířatům, špinavcům opelichaným..No vlastně tak krev by mohla být i jiné zeleniny, pomyslil si ŘETKIN...přeci jenom táhnou za jeden provaz..

Kulil se pomalu nocí a zpíval si tu starou Řetkví :

Hó, hó, hó až příjde jednou čas..

hou hej hou, až zaduní nám motyka,

hej hou, hou hej hněv ozve se zas v nás...

"Psssss!!! Co tu tak řveš, sakra?!!"ozvalo se cosi pod jeho nohama...

"Dívej se kam šlapeš, šmejde!" afektovaně..

Když se ŘETKIN pořádně rozhlédl, spatřil pole brambor připravené k útoku na nedalekou farmu..

"HERGOT, člověče zařaď se k řetkvím, né?? No, co tak čumíš? Jsi snad Brambor?? D.ě.l.e.j!!!!"

ŘETKIN celý zmatený, vyhledal nakonec svoji skupinu a zaposlouchal se do rozkazů..

"Nic extra, miláčkové...jen si pamatujte, že musíte zničit vše, na co příjdete...do posledního SADOžrouta a posledního vopelichance..TAK DO TOHO!!!!

V tu ránu se přes pole začala valit jedna velká temná skvrna zeleniny. Asi v polovině uběhlého úseku se k nim přidala zalenina a skupina CELERU.

Nicnetušící rodinka farmářů spokejeně srká zeleninovou polévku. Dnes byl velmi vyčerpávající den. Talířky se schovají a přichází hlavní chod, na který se všichni celý den těšili - MASOVÁ NAKLÁDAČKA.

"Cítíš to?"pootočí se vepřová hlava s vykuchaným a placatým kožichem, který tahá za sebou, poslouchajíce za dveřmi.

"Jo, vepřové a jehněčí,,......možná taky zvěřina:....grrrr..ZVĚŘINA.." začne se vztekat děravý kamzík...

"Héj kluci, pojďte, rychle!! Až řeknu TEĎ, vyrazíme dveře a rozsekáme je na sračky...Háááááééééééééééýýýýý!!!!!!!"

"TééééééééĎ!"

Obří masa zeleniny je již jen několik metrů od dřevěného stavení..

Nejtučnější ŘETKEV zvolá: "ZAbtéééé jééé všéééckýýýýý!!!!!!" a neuvěřitelnou rychlostí se do malé světničky vřítí legie krvelačných bestií..

Malá rodinka se nezmůže na žádnou reakci. Matka rodiny histericky vykřikne a zapiští zrovna  v okamžiku kdy kolem ní letí usvěvavá hlava jejího dvanáctiletého syna. Otec se pokusí bránit  starou židlí a rozmáchne se. To ovšem udělal velkou chybu, neboť rozmach židlí je brán jako útok na nicnetušícího kamzíka stojícího za ním. Ten se velmi prudce rozlítí a vrazí své miniaturní růžky otci přímo do páteře. Otec se ve smrtelné křeči zhroutí na tělo své ženy, která byla zaškrcena výhonkem cibule a celeru. Kolem malé dcerky letí hlava prasete sťatá řetkví..následovně je několikrát probodena parožím a rozsévá všude kolem sebe velké krůpěje čiré, sladkoslané, lehce pikantní šťávy..Z poza dveří se vyřítí kohout a má dvě skleněná očka, což mírně zmate brambor, dusící jezevce při podlaze..Kohout se bramboře s chirurgickou přesností zaklovne do hřbetu a brombora jezevce upůstí. Malou chvilku jí trvá, než kohouta setřese následovně zadupne pod prkna podlahy...místností se nese psychadelický řev zeleniny a mrtvolné skřeky vycpanin.Boj stále trvá, jen s tím rozdílem, že tu již není nikdo proti komu by se dalo bojovat a tak si obě dvě strany začnou všímat ztrát a v jakém že to vlastně válečném poměru jsou a nanovo započnou masakr...Tentokrá SADO vs MASO. Hektary šťávy cákající všude kolem, oblak chlupů a peří, neskutečný zápach krve, vycpanin, uhnilé zeleniny a lidských výkalů. To vše přináší tak litý BOJ, jako zde.

Když je masakr v nejtužším bodě, rozrazí se dveře a do místností vjede šílená stařena na elektrickém křesle v RUMĚNNÉM kabátě. Je sešroubovaná zvláštním systémem kloubů a mechanismů a od hlavy ke krku ji vede masívní hydraulický kužel namazaný vazelínou. Na klíně má asi tucet podivných bílích kostiček z plastelíny. Na kostičkách je spousta malých blikajích budíků a drátků. Stařena přehodí hlavu na druhou stranu a s neuvěřitelně idiotsky odhodlaným výrazem řve :

"Tááákkk, vy hnusná bando!!! JE KONÉÉÉC!!!!Háhhahahahaha!!!!" chechtá se stařena..

"Ale babi? Co tu děláš??" táže se kamzík....

Po místnosti se rozlehne ohlušující rána a zablesk proudu světla...

Všichni účastníci bitvy se okamžitě rozloží na malé částečky a shoří...

..jediný kdo se zachrání je titanová konstrukce elektrického křesla a malá cibulka na zbabělém útěku...

..jelikož je dostatečně daleko od exploze, nic se jí nestane..jen se vykulí na zem..

..Náhle jí oslepí prudká zář, kdesi z oblohy..Cibulka se ani nehne a překvapeně zírá..

..Nedaleko přistane oválný kovový předmět o velikosti lodě..

..Chvilku se nic neděje..

..K cibulce přistoupí malý, zelený mužík s mandlovitýma očima a miniaturníma ručkama..

..V jedné s těch miniatůrních ručiček drží malou placatou plastovou krabičku...

..předá ji cibulce, nastoupí s úsměvem do válce a odletí někam do hvězdné peřiny..

..cibulka se s údivem zadívá na krabičku: ní stojí ..E 588, E 655, E157, E 899.....

.. mrkne na čirou oblohu nad ní  a s úsvěvem  pohlédne nové, krásné a mírové budoucnosti do tváře..