Kadíš jak hrom!

Není nikterak ojedinělým jevem, že dílu, které tak zásadním způsobem vyniká nad běžnou produkcí, není zpočátku věnována taková pozornost, jaká mu náleží. Ale nevadí. Není ještě všem dnům konec. Pro ty z Vás, kteří máte s přijetím mé básně potíže, jsem připravil stručný výklad, který Vám pomůže lépe porozumět jak její formě tak obsahu a následně si ji pak konečně naplno vychutnat a náležitě ocenit její kvality.

Nejprve pár poznámek k formě:

1. Jistě Vám neuniklo, že se báseň opravdu krásně rýmuje
2. Celá báseň je přehledně rozdělena do čtyř stejně dlouhých strof, z nichž každá je uvedena zvoláním „Kadíš jak hrom!“ (s výjimkou strofy poslední, kde je „kadíš“ nahrazeno první osobou „kadím“). Hned toto první zvolání působí jak výstřel z pistole, švihnutí rákoskou či rána pěstí do oka, aby vzápětí přišlo nádherné a konejšivé zklidnění:

Až ledy tají...

Podobně je tomu i ve strofě druhé, kdy po výkřiku následuje žoviální:

Ale babičko...

které nás vrátí do dětských let a vzpomínka na oblíbenou pohádku nám vžene slzy nostalgie do očí. 

Tento princip ostrého kontrastu se však mění ve třetí strofě, kde naopak je úvodní zvolání podpořeno burcujícím:

Soudruzi sráči!

Zde mi bylo některými kolegy vytýkáno použití poněkud vulgárnějšího výrazu. Inu, jistě Vám neuniklo, že až potud jsem se pečlivě snažil všem ostřejším slovům vyhnout. Tady to však již nešlo. Jednak jsem potřeboval účinek oné agitační výzvy co nejvíce umocnit, jednak jsem se potřeboval vejít do pěti slabik. Jediná alternativa, na kterou jsem přišel, byla „bratři kakouni“ eventuálně „bratři v kadění“,  což mi ani jedno nepřišlo dostatečně úderné. Nabízela se ještě varianta „bratři ve sraní“, ale to by bylo z deště pod okap.

Tolik tedy k formě.

Forma sice není špatná, ale to, co činí tuto báseň tak neobyčejně hodnotnou, je její nadčasový obsah. Není to však jen závažnost sdělení, která zasluhuje to nejvyšší uznání, ale také vygradovaný způsob, jakým je toto sdělení prezentováno. 

První strofa zdánlivě nějakou konkrétní myšlenku nemá. Za to však hýří barvami a působivými obrazy, které mají za úkol zaútočit na čtenářovi smysly, podnítit jeho představivost a navodit tu správnou atmosféru. Jen se do toho znova zaposlouchejme a nechme to v sobě hezky rozeznít a doznít:

Až ledy tají
K chladné bělobě sněžné
Kontrapunkt kaštanový
Aura hřejivá se pne
Pára lne v nebes krovy

Není to kouzelné? Je to sakra kouzelné.

Druhá strofa začíná již zmíněnou vtipnou narážkou na jednu z nejoblíbenějších pohádek. A již zde se začíná projevovat mnohorozměrnost celého díla. Kromě onoho navození nostalgické nálady vnáší tato zmínka do básně humorný prvek, který je neobyčejně cenný, neboť humoru, přátelé, není nikdy dost. To však není zdaleka všechno. Zaměřujeme se zde na konkrétní osobu – starou ženu. Někdo může namítnout, že není dvakrát taktní a zdvořilé šmírovat stařenku na záchodě. Inu, je to pravda. Protože však zachováváme její plnou anonymitu, není toto odhalení o nic horší, než fotografie intimních partií ženy v příručce pro nadcházející matky či porodní asistentky. Navíc je zde do těch dvou krátkých veršů vepsán celý jeden životní příběh. Babička má vypoulené oči, to znamená, že tlačí. Když tlačí, znamená to, že má stolici hezky tvrdou. A jak se dozvídáme z posledních dvou veršů, nemá ani zácpu. Také ledviny jí stále ještě dokonale fungují. Z toho vyplývá, že stařenka se přes svůj pokročilý věk stále těší pevnému zdraví – jedná se tedy o pohádku s dobrým koncem. 

A jsme u strofy třetí, kde se význam básně opět posouvá o notný kus dál.

Soudruzi sráči!
Dosti vzdechů a žalu
Na jedné plujem lodi

Tak to je jasné. Jak už jsem nadhodil výše, všichni jsme bratři v kadění. Bez ohledu na sociální status, rasu či vyznáním nám zadek smrdí všem stejně. Je proto zbytečně trápit se kvůli světským starostem a:

Ze všech našich výkalů
Se nový život zrodí

Ano. Je třeba přijmout svůj osud, pochopit svou pravou podstatu, zaujmout své místo ve věčném koloběhu. Nic není ošklivé, vše má svůj účel a své místo na tomto světě.

Ach, guru Sračko
Konec trápení mého

Guy se domnívá, že celá báseň je o průjmu. Nikoliv. Celá báseň je o vyměšování obecně. Průjem však je tím mistrem, díky kterému jsem dosáhl osvícení a pochopil význam pravidelné, tuhé stolice. 

Sisyfovský táhnu kus

Ano, i přes všechna výše uvedená pozitiva má kálení i svůj sisyfovský rozměr. Najíš se – a jde to ven. Pořád dokola. Úniku před tím není. Kadění není jen příjemná kratochvíle. Je to i kus pořádné dřiny.

K vrcholu bytí všeho

Jakýsi mnišský řád – už jsem zapomněl který – měl velice strohá pravidla. Bratři nesměli vůbec mluvit, pouze když se dva poprvé za den potkali, mohli se pozdravit srdečným „Memento mori“ – pamatuj na smrt. Inu, proč ne. Zrovna tak se však mohli zdravit „Pamatuj na lejno!“ Podobný rozkladný proces, týž koloběh. Málokdo si to ovšem uvědomuje. To je jedno z hlavních poselství této básně.

Pokud si nyní myslíte, že jsme obsahovou stránku díla vyčerpali, jste na velkém omylu. Zatím jsme si vyložili pouze jeho, jak bych tak řekl, povrchovou vrstvu. Teprve pod ní se nalézá ten pravý poklad. V následujících řádcích Vám vysvětlím jednotlivé symboly, reference a konotace obsažené v básni.

V prvé řadě je celá báseň jednou velikou alegorií. Kdosi mi pod dílo napsal, že se bavíme o hovně. Patrně to myslel pejorativně, aniž si uvědomil, co to vlastně znamená „bavit se o hovně“. Ano. Jen málokterý fenomén má tak hluboké vazby na historii, psychologii, sociologii, sexuologii, theologii a další obory jako právě vyměšování a exkrementy.

Známý psycholog, psychoterapeut a pedagog Thomas Moore píše ve svém díle Temný eros (Portál 2001, ISBN 80-7178-530-X) v úvodu kapitoly příznačně nazvané Labužníci si pochutnávají na výkalech toto:

Metaforická pozornost věnovaná zadní části nás přivádí k úvahám o análnosti. Saturnovi děti tráví dny tak, že po sobě házejí výkaly. 

a jen o pár řádků dál:

Analytik, který denně pracuje se sny svých pacientů, ví, že sny o výkalech jsou tak běžné, tak často jsou předkládány v tak mimořádných variacích a detailech, až se zdá, že tělesné vylučovací orgány představují předmět hlavního zájmu představivosti. Psyché je zamilována do konečníku, do jeho posvátného okolí zadnice, do jeho zvláštní muskulatury a do jeho produktu.

a ještě dále:

V análnosti se skutečně skrývá osvobození... Ve společnosti, která má bezesporu stažené zadky – což je kousavý popis kultury, která propadla zúženému typu morálky – naznačují anální rysy karneval, návrat k tělu, které bylo vytěsněno...

Markýz de Sade, kterého Moore také cituje, v Juliettě říká:

Odpor k hovnům je neomylně známkou prosťáčkovství, jak jistě uznáváš. Musím ti vůbec říkat, že existují takové věci jako znalecká záliba v lejnech, lejnové labužnictví? Žádný zvyk si nelze osvojit snadněji než rozmazlené pochutnávání si: sněz jedno, je to pochoutka, sněz další, žádné nechutná stejně, nýbrž všechna jsou jemná a vcelku nejvíce připomínají olivy. 

Moore to komentuje:

De Sade říká maximálně jednoduše, že potřebujeme jíst lejna! Potřebujeme ochutnat exkrementy svého vybraného způsobu stravování, abychom poznali chuť všech výkalů, které jsme pustili do světa. V tomto hovnu je semínko osvobození, které lze okusit. Umělci a spisovatelé, kteří se odvážili ochutnat exkrement kultury, jsou skutečně výkalovými labužníky.

S moudrým panem Moorem se rozloučíme tímto bystrým postřehem:

Člověk, který je „plný hoven“ je někdo, kdo nepoznává nepříjemné stránky života a nemluví o nich. Nevyjadřuje svou vlastní negativitu. Nemá žádnou „exkrementální vizi“. Protože nemá rád lejno, a proto ho vytěsňuje, vychází ono ven z vytěsnění ve formě zdvořilého nesmyslu.

Vraťme se nyní ve světle výše uvedeného zpátky k první strofě. Napsal jsem, že zdánlivě nemá žádnou konkrétní myšlenku. Opravdu však jen zdánlivě.

K chladné bělobě sněžné
kontrapunkt kaštanový

Samozřejmě to můžeme chápat doslovně – chladná běloba porcelánové mísy a v ní náš čerstvý produkt. Jenomže běloba je také barvou nevinnosti. Nevinnost bývá často oslavována, jako něco cenného, okolo čeho je třeba chodit po špičkách. Tento náhled na „nevinnost“ není však ničím jiným než produktem falešné katolické morálky. Nevinnost totiž neznamená nic jiného než nezkušenost a naivitu. Proto církev vždy tak propagovala nevinnost – protože nevinný, který se nemůže opřít o své životní zkušenosti, je snáze manipulovatelný. Kontrapunkt kaštanový, který třísní bělobu nevinnosti, tak není jen jakýmsi nevábným svinstvem. Je to vrstva životní moudrosti, jsou to zkušenosti, často trpké a nevábné, které však člověka posilují a vybavují ho zbraněmi proti rozličným nástrahám světa. 

Aura hřejivá se pne

Z čerstvého exkrementu samozřejmě sálá teplo. Jenže mi zde hovoříme o auře. Aura je energie, která podle některých vyzařuje z každé živé bytosti. Z výkalu proudí energie poznání, která nás posílí a obohatí. Aura je také svatozář. Poznej své lejno a budeš osvícen. Tvé možnosti se rozšíří, vstoupíš do nové reality.

pára lne v nebes krovy

Zde jsou důležité ty nebeské krovy. Autor se zde opět vyznává se svého atheismu. Pára strohého materialismu proniká do nadoblačných zámků přežitých ideologií a nutí nás pohlédnout tváří v tvář neúprosné realitě. Realitě, která je pro mnohé nepřitažlivá, ale to na věci nic nemění. Únikem od této reality můžeme možná zdánlivě uniknout před některými problémy, avšak současně vytváříme problémy nové, mnohem závažnější. A nejen pro sebe ale také pro druhé.

Ovšem nebesa mají ještě jiný význam. Co je nahoře, nad exkrementem? V této chvíli přece naše vlastní zadnice! To jsou ta nebesa, ke kterým je třeba napřít pozornost. Zadek je symbolem tělesnosti. Uvědomujme si své tělo, mějme ho rádi, nebraňme se tělesným požitkům. A o zadek pečujme. Pozor na hemeroidy. Proto už odložte ten časopis a vstaňte z toho hajzlu, nebo si je vážně uženete. 

Ale babičko
proč máš tak velké oči?

Tomuto dvojverší jsme již věnovali nemálo prostoru, a přesto jsme ještě nevytěžili veškerý jeho smysl! Je zde totiž ukryt ještě jeden odkaz. Doširoka otevřené oči. Viděli jste Kubrickům film Eyes wide shut? Film o tajných sexuální rituálech, potlačované sexualitě, tajemství a zvědavosti. Jak to souvisí s kálením? J. Chasseguetová-Smirgeová ve svém díle Kreativita a perverze (Portál 2001, ISBN 80-7178-509-1) praví:

Podle Freuda předchází výkal genitálnímu penisu, produkce stolice se stává prototypem narození dítěte (infantilní sexuální teorie porodu přes anus), denodenní separace od stolice je předzvěstí kastrace a exkrement v rektu anticipuje genitální koitus. 

Tak. Co zde máme dál?

Na jedné plujem lodi

Loď je neobyčejně mnohorozměrný symbol. Úsloví „jsme na jedné lodi“, znamená, že máme společný úděl. Vystoupit nelze, pokud se člověk nechce utopit či být sežrán žraloky. Omezený prostor lodi působí klaustrofobně, neustálá přítomnost stále stejných lidí vede k ponorkové nemoci. Ovšem změnit to nelze. Jsou to tedy nesnáze, se kterými je třeba se vyrovnat, naučit se s nimi žít, obrátit nevýhodu ve výhodu. Udělejme z „lodi“ náš společný, bezpečný domov, buďme k sobě vstřícní a pomáhejme si, vystříhejme se zbytečných konfliktů, které se mohou po palubě naší kocábky rozšířit jako požár a všechny nás zničit.

Dále zde máme Rimbaudův Opilý koráb. Loď je zmítána větry a vlnami, pluje neznámo kam. Existenciální motiv. Jsme tělesa vržená do vesmíru. Nevíme, kam plujeme.

Loď bláznů:

Ve fantazijní krajině renesance se objevuje nový předmět a rychle tu zaujme přednostní místo: Loď bláznů, podivný opilý koráb, brázdící klidné vody Porýní a vlámských kanálů.
Narrenshiff je samozřejmě literární skladba, převzatá nejspíš ze staré báje o Argonautech, ale ožívá v ní k novému mládí jedno z velkých mýtických témat a na půdě Burgundska nabývá institucionalizované podoby. Šíří se móda vyprávění o Lodích vyplouvajících na daleké symbolické cesty, které jejich posádce, složené z imaginárních hrdinů, etických modelů či sociálních typů, vynesou bohatství, nebo jim alespoň vyjeví jejich osud či pravdu. Vznikají skladby Symphoriena Champiera Loď knížat a šlechtických bitev (1502) a Loď ctnostných paní (1503), existuje také Loď zdraví a vedle ní Blauwe Schute Jacoba van Oestvorena z r. 1413, Brandtova Narrenschiff (1497) a dílo Jossea Badeho, Stultiferae naviculae scaphae fatuarum mulierum (1498). K tomuto snovému proudu patří samozřejmě i obrazy Hieronyma Bosche.
(Michel Foucault, Dějiny šílenství, Nakladatelství Lidové noviny, 1994, ISBN 80-7106-085-2)

Loď Bludného Holanďana, odsouzeného k věčnému bezcílnému putování oceánem a konečně vesmírná loď Entrerprise, která objevuje nové světy a navazuje kontakt s mimozemskými civilizacemi.

Se nový život zrodí

Kromě doslovného významu je zde naznačena Nietzscheova myšlenka věčného návratu.

A konečně v poslední strofě Ach, guru Sračko, poznali všímavější a sečtělejší z Vás parafrázi Ginsbergova:

Guru Death your words are true
Teacher Death I do thank you
For inspiring me to sing this Blues

Kterým jsem se jednak přihlásil k odkazu velkého mistra a vzdal mu hold, ale současně jsem zde vyjádřil své pevné přesvědčení, že není malých a velkých témat či témat vznešených a nízkých – malé a velké či vznešené a nízké je pouze naše vnímání a naše vlastní já.

Pevně věřím, že jsem Vás nyní dostatečně přesvědčil, že má báseň Kadíš jak hrom, je dílo natolik bohaté, hodnotné a hluboké, že se může směle srovnávat s tak komplexními básnickými výtvory jako jsou Shakespeareovy Sonety či Poundovy Cantos.

Ukažte mi zde, na Písmákovi druhé takové dílo, a já vám odpustím ten tip.