Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Je to opět o smrti, ale má to výraznou myšlenku...
Felix se proháněl v korunách stromů jako každý den. Byl pozdní podzim a on se snažil ještě doplnit své zásoby na zimu. Sbíral poslední šišky, oříšky a houby a nosil je do svého příbytku. Byla to krásná uklizená jeskyňka v dutině velkého starého stromu, nyní plná jídla a jehličí. Felix tady bydlel už pět let, už ledacos zažil a nikdy nikomu nedovolil, aby mu jeho domov sebral. A to už o něj musel bojovat mnohokrát a nikdy neprohrál. Donesl poslední oříšek a teď už jen tak běhal a šplhal a bavil se jako obvykle. Už začal foukat studený vítr, ale jemu to nevadilo, už měl teplý kožíšek, a jak běhal, přemýšlel o tom, co bude dělat na jaře. Mohl by se podívat někam dál, třeba až na kraj lesa, prý je tam vidět konec světa, kam zapadá slunce. Tak si přál, aby už bylo jaro. Těšil se na ty krásné květy, teplý jarní vítr, mladé veverčičky, krásné mladé slečny, na listy, nové jídlo, na to všechno a ještě na mnohem víc. Jen tak seděl na větvi a přemýšlel, s úsměvem na tváři, jestli se tomu dá tak u veverky říkat, a v očích mu zářilo štěstí. Pak z dálky zaslechl praskání, jak se několik tvorů prodírá křovím. Rozhodl se to prozkoumat z blízka. Přeskákal několik stromů a octl se přímo nad těmi tvory. Byli to zvláštní tvorové, šli jen po zadních nohou, místo srsti měli listy a větvičky a v tlapách drželi podivné dlouhé lesklé předměty. Šli velmi opatrně, pořád se rozhlíželi a otáčeli těmi lesklými předměty. Felix takové tvory nikdy neviděl a chtěl si je prohlédnout pozorněji. Přeskočil na vedlejší strom, pak na další, pak na další. Před ním bylo pouze slabé křoví, ale on nechtěl ty tvory ztratit. Tak skočil. Křoví se pod ním prohnulo a s praskáním povolilo. Pak do praskotu zazněl ještě jiný zvuk. Byl to zvuk střelby, zvuk, který Felix před tím nikdy neslyšel. Ucítil bolest. Seskočil z křoví a chystal se vylézt na vedlejší strom. Vylezl asi dva metry, ale jeho packy ho zradily a on spadl. Cítil se strašně slabý, ale rozhodl se to zkusit ještě jednou, ale tentokrát nevylezl ani půl metru. Teprve teď si všiml krvavé rány na svém břiše, ze které prýštila krev. Dostal strach, ale ne ten strach před kterým se dá utéct, ale strach ze smrti. Byl tak slabý, že si musel lehnout. Věděl že zemře a strašně se bál. Taky mu začala být hrozná zima. Teď už věděl, že se nikdy nevrátí domů, nikdy neuvidí okraj lesa, nebude se prohánět v korunách stromů, neuvidí jarní oblohu, maličká veverčí mláďátka, neuvidí už vůbec, vůbec nic. Zavřel oči. Pak pomalu a sám zemřel…
Když vojáci přišli na místo odkud slyšeli výstřely, nenašli nic, Tedy skoro nic. Na zemi vedle stromu ležela malá veverka. Její krev se pomalu vpíjela do země a v jejím pohledu bylo něco divného. Kdyby to byl člověk, řekli by jsme tomu strach. Jeden voják ji zvedl. „Ještě je teplá, bude večeře, sice skromná, ale aspoň něco!“
KONEC
Myslim, že je to moc pěkňoučký. Sice je to, jako všechna tvá dílka, takové smutné, ale ,,přírodní". A je to krásný. Smrt veverky - nikoho nezajímá, jaký má taková vevreka život...
Písmák