Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePletýnka (pokračování Preclíku)
Autor
Vitex
Pletýnka
Procházel jsem se po chodbě, nevím jak dlouho. Pak jsem šel do svého pokoje a zavřel jsem dveře, protože byl průvan. Stál jsem chvíli pod oknem, byla temná noc, ani jedna hvězda. Napadlo mě, že si půjdu na chvilku lehnout. Ale hned, jak jsem si lehl na zem, vešel do pokoje sluha. Oslnilo mě světlo z otevřených dveří.
„Nesu vám vaše pletýnky, vaše výsosti.“
„Děkuji, položte je někam, kde je místo…“ Nepamatoval jsem si, že bych si obědnával pečivo.
„Budete platit hned, nebo až potom, vaše výsosti ?“
„Až potom.“
Zavřel dveře. Jsem si jistý, že věděl, že už nemám peníze u sebe ani v bance. Začal jsem šmátrat ve tmě. V pravém rohu pokoje u dveří byl velký tác zaskládaný pletýnkami, mohlo jich být tak 20 kilo. Po hmatu jsem poznal, že některé byly slané, jiné s mákem nebo sezamové. Byly trochu navlhlé. Vzal jsem jednu sezamovou a ukousl si. Obrátili se mi skoro všechny horní zuby. Vyplivl jsem je. Byl jsem trochu zklamaný, chtěl jsem si kousnout… Utrhl jsem z pletýnky malý kousek z prostředku, tam, kde je těsto měkké, a dal jsem si ho na jazyk. Znovu se dostavilo zklamání, nechutnalo to vůbec jako pletýnka, ale jako krev, co mi tekla z dásní. Obrátil jsem se ke dveřím a začal jsem na ně bouchat a křičet : „Ty pletýnky se nedají jíst !“ Pořád dokola. Doufal jsem, že přijde sluha. Vlastně nedoufal, ale to bouchání a ten křik mi přišli tak nějak zábavné. Přes stěnu od vedlejšího pokoje se občas ozvala tupá rána, někdy dvě za sebou. Po chvíli se z pokojů přes chodbu začali ozývat další hosté, asi dva. Jeden pořád pomalu opakoval : „Ticho… Ticho…“ Nemohl jsem se rozhodnout, jestli to říká s klidem nebo zoufale. Druhý křičel převážně : „To je drzost !“ což kombinoval s různými nadávkami. A já pořád : „Ty pletýnky se nedají jíst !“ Pořád dokola. Pak jsem ale přestal, protože jsem se neustále zakašlával, jak mi tekla krev do krku. Onen host ale pokračoval.
„…Vy idiote, co si to dovolujete, budu si stěžovat, jak si můžete dovolit, takto tady křičet, když máte tak odporný hlas, Vy kreténe, skoro jsem se pozvracel z toho Vašeho hlasu ! To se nedá vydržet, já se zblázním, Vy kriple, přestaňte už, Vy debile, to je strašné ! Sluho ! Sluho !! To se nedá vydržet, Vy idiote, to je nehoráznost, to tu tedy ještě nebylo, budu si stěžovat…“ Křičel pořád dál, ještě dlouho po tom, co jsem já přestal. Pak jsem slyšel, jak se otvírají dveře, patrně v jeho pokoji, protože jsem ho pak slyšel ještě zřetelněji. Nadával, najednou ztichl, pak velmi hlasitě zakřičel a nadále už bylo ticho. Dveře se zavřely, bylo slyšet jakési kroky. Napadlo mě, že je to sluha. Chtěl jsem začít zase křičet, ale nešlo to, zmohl jsem se jen na jakýsi krátký tichý chraptivý skřek, načež jsem vykašlal trochu krve. Onen druhý host řekl, teď už určitě klidně : „Ticho...“
Vzbudil jsem se. V ruce jsem pořád ještě držel pletýnku. Utrhl jsem kousek z prostředku, tam kde je těsto měkké, dal jsem si ho na jazyk a polkl. Opakováním tohoto úkonu jsem se bavil dokud nezačalo svítat. Za svítání jsem se pozvracel. Bylo mi to trapné. Myslel jsem na to, že už budu asi brzo přinucen odejít a na to, jak k tomu přijde nový host, když mu bude přidělen pozvracený pokoj. Pokoje se nečistí příliš často, takováto situace je tedy klidně možná. Na druhou stranu mi bylo také líto těch pletýnek, stihl jsem jich do svítání sníst minimálně sedm. Jediné pozitivum bylo tedy asi jen to, že v mém pokoji zase začaly poletovat masařky.